Bída opožděného antikomunismu

Průvodním jevem prezidentských voleb je tepání do některých kandidátů kvůli jejich působení za minulého režimu. Toto kádrování je přitom nejen laciné a nedůstojné, ale hlavně nás odvádí od podstaty politických střetů dneška.

Prezidentské volby se staly další příležitostí pro některé naše mravokárce, aby vytáhli kartu opožděného antikomunismu. Pohoršují se nad členstvím dvou čelných kandidátů v KSČ a v těch či oněch režimních bezpečnostních složkách, nadávají jim do „estébáků“, „komunistických lampasáků“, „Burešů“, „Pávků“ apod. a snaží se využívat tuto údajnou „komunistickou minulost“ k jejich diskreditaci.

Je to smutné, nedůstojné a 33 let po pádu komunismu je to hlavně totálně mimo politický časoprostor. Tato doba vydá za více než jeden a půl násobek trvání první republiky, za celé panování Karla IV., vyrostou za ní skoro dvě generace, promlčí se i ty nejhorší vraždy (ponecháme-li stranou válečné zločiny a zločiny proti lidskosti). Už z lidského hlediska by tedy bylo namístě nepřipomínat někomu dávné poklesky mládí.

Václav Klaus už v devadesátých letech zdůrazňoval, že cílem polistopadové transformace „musela být změna systému, nikoli střet s každým jednotlivcem, který se nacházel kdesi v nula-jednotkovém poli spolupráce či odmítání, souhlasu či nesouhlasu s minulým režimem“ a že nemohl vzniknout systém založený na „individuálním zúčtování“ (1995). Měl také za to, že hranice mezi dobrem a zlem v době komunismu „určitě neprobíhala mezi členem či nečlenem KSČ“ a odmítal „takovéto kádrování naruby a hledání triviálních lakmusových papírků“ (1991). Především pak řekl jednu zásadní věc: „Přehnaná, neurotická reakce na ‚strašidla minulosti' může vést k tomu, že se budeme bránit proti nebezpečím, která už fakticky nejsou aktuální, a že zanedbáme nebezpečí skutečná, která jsou nová, nezděděná.“ (1993).[1]

Právě poslední Klausův citát nás přivádí k jádru problému. Dnešní halasný antikomunismus znamená ustrnutí v jiné epoše, u dávno dobojovaného, vyhaslého politického konfliktu. Znamená vedení minulé války s nepřáteli, které odvál čas. Nejde přitom o neškodné hrátky politických nostalgiků a opožděných hrdinů. Tento způsob uvažování především zkresluje vidění aktuální situace a snižuje rozlišovací schopnost, pokud jde o identifikaci hran nynějšího konfliktu.

Hlavním ideovým střetem dneška je stále ostřejší „kulturní válka“, která probíhá mezi zastánci západní kultury a progresivní levicí. Nebezpečím už nejsou staří komunisté a jejich boj s kapitalismem, ale nová pokrokářská levice a její útok na normální svět, jak jej známe. Stojí proti nám destruktivní ideologie, která rozleptává základní stavební prvky společnosti, vytyčuje cestu k antiutopii a představuje ryzí popření starého Západu. Ve jménu rovnosti, spravedlnosti, korektnosti, lidských práv, ochrany klimatu, udržitelného rozvoje a dalších pojmů, jejichž se cítí být progresivisté povolanými vykladači, jsou zpochybňovány veškeré dosud samozřejmé danosti našich životů. Probíhá útok na křesťanské hodnoty, rodinu, pohlaví, autoritu, řád, národ, národní stát, na naše zvyky, tradice, svobodu slova. Má vymizet základní pojem o tom, co je, a co není normální. Cílem je vybudovat nového člověka a novou civilizaci od nuly.

Dnes, kdy se pod tíhou tohoto vývoje celý Západ noří do nebývalého marasmu, je potřeba plně se soustředit na tato nová nebezpečí a neutápět se ve starodávných půtkách. V těchto prezidentských volbách to znamená, že nebudeme pitvat, co který z kandidátů dělal za minulého režimu, ale budeme se zabývat tím, jak si stojí v hodnotových otázkách kulturní války a jaké bude mít jeho zvolení pro tyto střety důsledky. 

Pro někoho, kdo sleduje veřejné dění nebude překvapením, že nejblíže radikálnímu progresivismu nejsou zmínění dva pranýřovaní favorité, ale třetí, se starým komunismem nespojená favoritka voleb, Danuše Nerudová (viz např. článek Nerudová chce změnit význam manželství, podporovat homosexuální a lesbické sňatky, udělit státní vyznamenání LGBT lobbistce).

[1] Klaus V. Myšlenky, IVK 2021, s. 145–148.