Kříž ve sněhu

Další pokračování románu Zítra už bude všechno jinak, jehož děj se odehrává v České republice daleké budoucnosti. Tentokrát kapitola 5 obraz 3. Sobota 12. února 2084.

sobota 12. února 2084

Únor obdaroval brdské podhůří bohatou sněhovou nadílkou. Pole a louky se slily v jedno jasně bílé moře, zatímco zalesněné pahorky, zvedající se nad nimi, připomínaly pocukrovaný mechový dort.

Oktábec šel alejí od někdejšího staroknínského ovčína a co chvíli uvíznul v závějích. Na sobě měl teplé humpolácké oblečení, které by dobře pasovalo ke komukoli ze zdejší „staré gardy“. Eleganci ponechal pro jednou dole ve městě. Spolu s ní jako by si odložil i všední starosti. Jeho výraz byl nezvykle uvolněný. Rozhlížel se po bělostné zimní krajině a vděčně nasával oživlé vjemy domova, který ještě úplně nevymizel.

Domov… – jeho součástí byl i ten železný kříž u cesty na kraji lesa. Když se tam probrodil, s úlevou zjistil, že pořád stojí na svém místě. Věnoval mu smutný, láskyplný pohled. Nechá ho tady, jak nejdéle to půjde, pomyslel si, pak ho ale vezme s sebou. Rudo-zeleným revolucionářům ani mohamedánům líbeznou památku na pospas nevydá.

Pokračoval dál po cestě a záhy už uviděl blížící se známou vysokou postavu. To nový ředitel IISSB dostal na sobotní odpoledne od rodiny „propustku“ a vyrazil na malý výlet do přírody. Všichni chápali, že si po náročných dnech potřebuje pročistit hlavu, nedivili se, že si bere letitou, zdánlivě zanedbanou poloterénní Dacii, a nebylo nic zvláštního ani na tom, že z domovské Dobříše ujel jen pár kilometrů a zastavil u Nebeského rybníka, kde v sezóně rád lovil cejny a líny. Vždy byl tak důsledný, pozorný k nejmenším detailům, a to bylo konečně důvodem, proč o jeho těsných vazbách na Oktábce nová garnitura neměla ani tušení.

„Pěkně vítám, Frodo,“ řekl Oktábec, když si potřásali pravicí. Zpravodajcův zkroušený pohled ho zavčas odradil od plánovaného jemně ironického blahopřání ke jmenování. „Jsem rád, že jsi přišel,“ řekl namísto toho vlídně.

Vnořili se do labyrintu pěšin zasněženého lesa a zapředli tichý hovor. Frolík toho měl na srdci více než jindy. Nejprve podrobně vylíčil průběh schůzky s předsedkyní vlády. Poté se dostal k pracovnímu jednání se Zachariášem, které v něm zanechalo otřesný dojem. Ministr pro lidská práva před ním bez okolků načrtnul vizi, která v podstatě znamenala přeměnu IISSB v tajnou ideologickou policii. Ta má být plně k ruce jeho úřadu a jednat podle jeho politických direktiv. Ministerstvo bude především určovat aktuální „bezpečnostní rizika“, kterým je třeba se prioritně věnovat. Sám „Rob“ – jak ho má Frolík titulovat a s kterým si má tykat – bude šéfa tajné služby pravidelně úkolovat. A že zadání už se sypou: Do konce dubna předložit koncepci hloubkové reformy IISSB podle potřeb nové doby, okamžitě vypátrat viníky úniků informací kolem sanačních prací, v březnu sledovat negativní reakce při představení nové češtiny pro 22. století, v dubnu podobně řešit ohlasy zavedení nového hlavního státního svátku.

„On vypadá na první pohled jako neškodnej jelimánek, snílek, ochlasta…, ale ve skutečnosti je to nebezpečnej fanatik, schopnej naprosto všeho,“ povzdechl si Frolík. „Je to zrůda, Karle, lidská zrůda, Robespierre digitálního věku! Představa, že budu jako loajální služebník plnit jeho zvrhlá přání je…, je… prostě drásající.“

„Doufám, že sis u něj udělal dobré oko jako u Špondrové,“ řekl na to Oktábec.

Frolík se zatvářil mírně dotčeně. „Jestli ti jde jenom o tohle…, tak to nemusíš mít obavy. Vím, co na koho platí. Trochu jsem mu mazal med kolem huby, že jsem ho jako vždycky obdivoval, že to s těma lidskejma právama jako jedinej bere fakt důsledně, pak jsme si zanotovali kolem multikulturního soužití a když jsem potom v nějakou příhodnou chvíli recykloval ten citát od Potůčka, tak to úplně roztál.“

„Hm, hm, to rád slyším, Frodo,“ pochvaloval si Oktábec. „Je potřeba, aby sis získal jejich důvěru – všech těch soudruhů nahoře.“

Procházeli se po skalách nad údolím Kocáby a Frolík vedl řeči o tom, že si stokrát kladl otázku, jestli nakonec nebylo lepší přenechat vedení tajné služby rudo-zeleným a přesunout se mimo systém. Opravdu převáží výhody, které budou plynout z jeho postavení, nad špínou, do které se nutně namočí? Bude muset navenek spolupracovat se silami rozvratu a přímo se podílet na páchání zla. Lze to odůvodnit jako prostředek posvěcený vyšším dobrem? A kde je hranice, za kterou nelze zajít?

„Tohle všechno chápu,“ řekl Oktábec smířlivě. „Ostatně tak či onak jsme stáli před podobnými úvahami v mnoha situacích – já ve svém postavení ještě mnohem častěji než ty.“ Položil zpravodajci ruku na rameno. „Nemůžu ti nabídnout víc než cit starého politika – politika, který se vždy snažil řídit radami prozřetelnosti. Možná to není moc, ale není to ani úplně málo. A ten cit, ten vnitřní kompas, mi říká, že se nám s tvojí novou rolí dostalo daru shůry – daru, ve který jsme málem nemohli doufat, a který nemáme právo nevyužít. Teď, když je v sázce všechno, není čas na nějaké plytce moralistní okolky.“  

Z kopce nad řekou pomalu začali sestupovat k bílým polím. Oktábec dál vysvětloval: „Budeme mít informace, budeme mít možnost tu a tam něco ovlivnit, budeme mít tu jejich věrchušku na očích, budeme ve větším bezpečí. To všechno je pro pokračování našeho poslání nedocenitelné.“ Odmlčel se a zvážněl: „Ano, vím, zároveň pro ně budeš muset dělat plno svinstva. Budeš muset být naoko důvěryhodný a spolehlivý. Bude to hodně těžké. Ale třeba se vždycky najde cesta, jak to zlo zmírnit, jak varovat slušné lidi, něco někdy ošidit a tak dále. Co můžeme dělat víc?

Věděli jsme, že oni se jednou vrátí a pak přijde nejtemnější noc. Věděli jsme, že zlo se vyleje z břehů a bude vítězit na všech frontách. Věděli jsme, že pokud se s nimi budeme chtít utkat, musíme být chytřejší a musíme být pár tahů napřed. Věděli jsme, že budeme muset přijmout jejich způsob boje a nasadit mimikry. Ta doba už je tady, Frodo. Není kam couvnout.“

Frolík nic neříkal, jen si zapálil cigaretu a bezvýrazně pozoroval krajinu směrem ke Knínu. I Oktábec dostal chuť na tabák a záhy už zavoněla jeho dýmka. Chvíli  kráčeli podél lesa uprostřed obláčků kouře a jen volně klábosili. Pak se najednou, ani netušili jak, ocitli u starého kříže vedle aleje. Zastavili se. V kontrastu s tíživým hovorem na ně oba působilo půvabné dílo předků jako pohlazení.

„Jen se podívej na tu nádheru,“ řekl bývalý předseda vlády a blaženě vydechl. „Šel jsem už dneska jednou okolo a nějak mě sem nohy přivedly zas.“ Odmlčel se. „Stojí tu možná dvě stě nebo dvě stě padesát let… Ale čas už se krátí. Říkal jsem si, že až tady pro něj nebude bezpečno, odvezu ho tam k nám.“

Přimhouřil oči. To místo ho něčím přitahovalo. Natáhl z dýmky a chvíli se pozorněji díval. Pak popošel pár kroků blíž a všiml si, že sníh zakrývá jakýsi nápis. Na něj už si nevzpomínal. Opatrně setřel bílý poprašek a četl vybledlá písmena: „Ave crux spes unica.“

Převaloval ta slova na jazyku a pak se energicky otočil na svého společníka. „Jestlipak víš, Frodo, co to znamená?“

„V latině mám už asi výpadky,“ odpověděl ředitel tajné služby s prvním náznakem úsměvu za celé setkání.

„No, prosím,“ řekl Oktábec žertovně vyčítavým tónem. „Hlavně, že citáty toho trouby máš v malíku.“ Odkašlal si. „Tak tedy, je to něco jako: Buď pozdraven kříži, naše jediná naděje.“

Vyndal komunikátor a zamumlal nalezené heslo do vyhledávače. „Hm, hm, vida. Objevuje se to ve starém latinském hymnu Vexilla Regis prodeunt. ‚O Crux ave, spes unica. Hoc Passionis tempore. Auge piis justitiam, Reisque dona veniam‘. ‚Kříži, jediná naše naděje, v čas umučení se v nás vryj, ve věrných milost rozohňuj, z hříšníků jejich viny smyj.‘“

Zabafal z dohořívající dýmky, chvíli uvažoval a nakonec řekl povzbudivě: „Frodo, ta nejtemnější noc už nastává. Ale my se nesmíme bát ani váhat. Není čas na pochybnosti. Ten kříž…  – zase jsme u toho kompasu. Vím, že tohle je znamení pro nás, dobré znamení. Nesmíme ztrácet víru. I ve tmě, která všechno pohlcuje, se jí musíme držet. A musíme jít dál za naším velkým úkolem.“