Nebezpečné hry s právním státem

Právní stát se v prostoru EU stává synonymem pro hrubé vměšování se unijních orgánů do vnitřních záležitostí členských států. Vrací se nám v novém kabátě Brežněvova doktrína? 

V prvním dubnovém týdnu Evropská komise znovu vytáhla svou oblíbenou kartu „ochrany právního státu“. Vydala sdělení Další posílení právního státu v Unii – současný stav a možnosti budoucího vývoje, zahájila nové řízení o nesplnění povinnosti s Polskem kvůli jeho nové úpravě kárné odpovědnosti soudců a konečně ústy Franse Timmermanse vyslala ostré napomenutí Rumunsku kvůli tamním reformám justice.

V uvedeném sdělení mě okamžitě zaujala jedna věta: „Když se v některém členském státě vnitrostátní mechanismy ochrany právního státu nejeví být schopné čelit hrozbám pro právní stát, je společnou odpovědností institucí EU a členských států přijmout opatření k řešení této situace.“ Přečtěte si ji dvakrát, třikrát a nechte povalovat na jazyku. Není vám to nějaké povědomé?

Připomeňme půl století stará na slova Leonida Iljiče Brežněva, která bývají uváděna v souvislosti s tzv. Brežněvovou doktrínou omezené suverenity: „A když se vnitřní a vnější síly nepřátelské socialismu snaží zvrátit vývoj některé socialistické země směrem k obnově kapitalistického řádu, když hrozí nebezpečí věci socialismu v této zemi, hrozba pro bezpečnost socialistického společenství jako celku – to už se stává nejen problémem lidu té země, ale i společným problémem, který se týká všech socialistických zemí.” (??????? ?. ?.: ????????? ??????, ?. II. ?., 1970, ?. 329)

Podobnost ve vývodech někdejšího sovětského vůdce a nynější bruselské administrativy by nás měla varovat, že tady něco není v pořádku

Hrátky s právním státem se nebezpečně stupňují

Téma ochrany právního státu (angl. rule of law) se vznáší v prostředí unijních institucí od roku 2010, kdy komisařku Viviane Redingovou rozhořčilo zacházení francouzských úřadů s romskými kočovníky z Balkánu. Postupně nabývalo na síle, a to zejména v souvislosti s nástupem národně-konzervativních vlád v Maďarsku a v Polsku a jejich sebevědomou politikou, která je Bruselu trnem v oku. Téma je přítomno zvláště posledních pět let, přičemž v posledních měsících přerůstá do nevídaných rozměrů.

Zvláště je třeba upozornit na

• snahy o vytváření paralelních nátlakových mechanismů vedle čl. 7 SEU, který je totiž s ohledem na rozhodovací proceduru obtížně využitelný;
• zahájení postupu podle čl. 7 odst. 1 SEU proti Polsku a Maďarsku;
• žaloby podané Komisí proti Polsku u Soudního dvora EU;
• politický nátlak na Rumunsko a další země;
• neustálé vzývání právního státu a filosofování o něm.

1) Pokud jde o paralelní nátlakové mechanismy, nejprve v březnu 2014 Komise jednostranně a bez opory v zakládacích smlouvách vytvořila „nový postup EU pro posílení právního státu”. Sebevědomě se pasovala do role „nezávislé strážkyně hodnot Unie“ a dohlížitelky nad dodržováním zásad demokratického právního státu ve všech členských státech. V kostce řečeno jde o jakýsi postup „grilování“ členského státu, při němž by měl členský stát Komisi vysvětlovat svoje kroky a posléze by se měl podřídit jejím případným „doporučením“. Pokud se nepodřídí, Komise hrozí tím, že iniciuje použití článku 7 SEU.

Evropský parlament zase v říjnu 2016 vyzval k vytvoření „komplexního mechanismu Unie pro demokracii, právní stát a základní práva“ v podobě interinstitucionální dohody EP, Rady a Komise. „Skupina odborníků pro demokracii, právní stát a základní práva“ by měla každoročně provádět hodnocení toho, jak jednotlivé členské státy dodržují právní stát a další hodnoty Unie. Na základě toho by Komise vypracovala „evropskou zprávu o demokracii, právním státu a základních právech“, která by obsahovala obecnou část a doporučení pro jednotlivé země. Projekt nenalezl u Komise a členských států příznivé přijetí, ale EP se s ním neustále připomíná.

Vrcholem těchto vychytralých snah je návrh nařízení o ochraně rozpočtu Unie v případě všeobecných nedostatků týkajících se právního státu v členských státech, který předložila Komise v květnu 2018. Podle něj by došlo k podmínění čerpání peněz z unijních fondů ze strany členských států dodržováním zásad právního státu tak, jak jej budou vykládat unijní orgány. Mechanismus by umožňoval pozastavení plateb a závazků, snížení objemu finančních prostředků v rámci stávajících závazků a zákaz uzavírat nové závazky s příjemci, pokud by v daném členském státě existovaly „všeobecné nedostatky týkající se právního státu“, které ovlivňují nebo hrozí, že ovlivní řádné finanční řízení nebo ochranu finančních zájmů Unie. Existenci všeobecných nedostatků by posuzovala Komise. Její návrh opatření se považoval za přijatý Radou, pokud Rada nerozhodne kvalifikovanou většinou o zamítnutí návrhu Komise do jednoho měsíce (šlo by tedy o tzv. hlasování obrácenou kvalifikovanou většinou).

2) Hry kolem „rule of law“ nebezpečně vygradovaly, když unijní orgány poprvé iniciovaly zahájení mechanismu podle článku 7 SEU. Nejprve Komise v prosinci 2017 podala takový návrh ve vztahu k Polsku, když se toto nepodřídilo jejím „doporučením“ ohledně reforem justice. V září 2018 následoval obdobný návrh Evropského parlamentu ve vztahu k Maďarsku; výčet tvrzených prohřešků byl sáhodlouhý, klíčovým důvodem byl ale zjevně přístup této země k migrační krizi. Kromě toho Komise ve věcech, kde nalezla určitou vazbu s právem EU, podala proti Polsku dvě žaloby pro nesplnění povinnosti u Soudního dvora EU a další řízení je v předžalobní fázi.

3) Silný politický tlak vyvíjejí unijní orgány rovněž na Rumunsko, a to kvůli tamním reformám soudnictví, státního zastupitelství a trestního práva, které prý mohou oslabit nezávislost justice a její schopnost bojovat s korupcí a organizovanou trestnou činností. Zatím došlo jen na hrozby a schválnosti. Vrcholem bylo, když unijní šéfové zneužili slavnostní akt zahájení předsednictví 10. ledna 2019 v bukurešťském Athenaeu k narážkám a moralizování. Např. Donald Tusk ve svém projevu uvedl: „Záleží jen na vás, zda pro Evropu rumunská politika bude dobrý příklad, nebo hrozivé varování.“ Vyzval také všechny Rumuny k obraně právního státu a ústavy.

Evropský parlament přijal rovněž usnesení kritizující situaci ohledně právního státu na Maltě a na Slovensku. Poněkud chaotické vývody se točí kolem vraždy novinářů Daphne Caruanové Galiziové a Jána Kuciaka a jejich vyšetřování, ale jinak těkají do všech stran. Existují prý vážné obavy v souvislosti s bojem proti korupci a organizované trestné činnosti v dotčených dvou zemích, což ohrožuje důvěru občanů ve veřejné instituce a může mít za následek propojení mezi zločineckými skupinami a veřejnými orgány.

Je vůbec pozoruhodné probírat se různým usneseními EP o právním státu. Otrlý čtenář by si měl zvláště povšimnout toho, co všechno pod nedostatky „rule of law“ europoslanci zařazují. Např. Maďarsko bylo pranýřováno za to, že zde „přetrvávají patriarchální stereotypní postoje k postavení žen ve společnosti“, že v nových školních učebnicích se prý „stále objevují genderové stereotypy, podle kterých jsou ženy primárně matkami a manželkami“, že „na rovnost žen a mužů v souvislosti s volbami se nevztahují žádné právní požadavky“ (rozuměj kvóty), že Maďarsko dosud neratifikovalo Istanbulskou úmluvu nebo že „ústavní zákaz diskriminace mezi důvody diskriminace výslovně nezahrnuje sexuální orientaci ani genderovou identitu a že by jeho úzká definice rodiny mohla vést k diskriminaci, neboť nezahrnuje jisté druhy rodinného uspořádání, včetně párů stejného pohlaví“.  Ve vztahu ke Slovensku vyjádřila zase EP třeba „politování nad nedostatečnou transparentností vlastnických struktur sdělovacích prostředků“ či „pochybnosti o nezávislosti o kvalitě veřejnoprávních médií po odchodu několika novinářů“.

EP se také nezdráhal vůči kritizovaným státům vznášet požadavky a „doporučení“ ve vztahu k nejrůznějším vnitřním záležitostem, jako je např. úprava výkonu poslaneckého mandátu, postavení veřejného ochránce práv, postup výběru ústavních i běžných soudů, jmenování šéfa policie či policejních komisařů.

Právní stát jako synonymum pro vměšování se do vnitřních záležitostí

Rituální tance Bruselu kolem právního státu si musíme správně vyložit jako způsob vedení mocenského boje. Jde o projev dravé honby unijních institucí za rozšiřováním jejich kompetencí, kde „rule of law“ je jen záminkou, respektive zneužitým nástrojem. Ať unijní orgány sebevíce vzývají právní stát a jeho význam a zaklínají se zvučnými kautelami, je zřejmé, že se zde nehraje ani tak o „rule of law“ (panství práva), jako o „rule of Brussels“ (panství Bruselu). Brežněvovský výrok z minulého týdne by měl konečně všem otevřít oči.

Abstraktní pojem „právního státu“ má pro evropské centralisty ten půvab, že spolu s dalšími hodnotami Unie uvedenými v článku 2 SEU zavazuje členské státy obecně bez dalšího, aniž by musela být dána jakákoli jiná souvislost s právem EU. V tom je rozdíl oproti Listině základních práv EU, která se použije ve vztahu k členským státům jen v situacích, kdy se pohybují v rozsahu působnosti unijního práva. Mimochodem omezení použitelnosti Listiny je zastáncům „stále užší unie“ trnem v oku a je předmětem jejich častého žehrání.

Unijní orgány tedy nacházejí v „právním státu“ klíč k proniknutí Unie do oblastí, které stojí mimo její pravomoc. Chápou se jej jako vstupenky do hájemství členských států. Snaží se z něj uplést bič, prostředek nátlaku, pomocí něhož se míní stále více vměšovat do čistě vnitrostátních záležitostí včetně otázek ústavněprávních a prosazovat svou politickou linii bez ohledu na hranice kompetencí Unie.

Lisabonská smlouva včlenila do primárního práva líbivě znějící ustanovení o tom, že Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy a že [r]espektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti (čl. 4 odst. 2 SEU). Přístup unijních orgánu k tématu „rule of law“ je ovšem ryzím popřením a výsměchem tomuto ideálu. Pokud by měl zvítězit, byla by propříště tato formulka ve smlouvách jenom na ozdobu. To rozhodně nesmíme dopustit.

Je třeba jasně odmítnout snahy unijních orgánů usurpovat si pravomoc, které jim nikdo nesvěřil. Najmenovaní komisaři a jejich byrokraté ani europoslanci nemají co školit, přezkušovat, natož popotahovat, pranýřovat a úkolovat národní parlamenty ve věcech demokracie a dodržování zásad právního státu. Mají k tomu nulový mandát a nulovou legitimitu. Pokud se cítí být k tomu povolání, jde skutečně o extrémní ukázku velkopanské arogance a pocitu výlučnosti, které panují v prostředí bruselských a štrasburských špiček.

Je-li zde jednou článek 7 SEU, unijní orgány by se měly smířit s tím, že právě toto je jediný postup, který lze uplatnit proti státům, které údajně porušují „rule of law“. Není přípustné jeho přísné podmínky obcházet tím, že se budou vytvářet různé paralelní mechanismy s pochybným základem. Zvlášť navržený mechanismus pro ochranu rozpočtu EU by byl flagrantním příkladem zneužití pravomoci.

Ne všechny reformy, které provádějí jiné členské státy, nám musejí lahodit. Třeba za poněkud prudkou reformu justice v Polsku, natož za změny, které probíhají v Rumunsku, bych ruku do ohně nedal. Nic ovšem neopravňuje unijní orgány, Českou republiku nebo jakýkoli jiný členský stát, aby zasahovaly do vnitřních záležitostí (a politických půtek) těchto zemí. Občané Polska, Rumunska, Maďarska, Slovenska, Malty a všech dalších členských států a jimi zvolení zástupci by měli sami rozhodovat o tom, jak si přejí uspořádat svoje vnitrostátní orgány a obecně svoje vnitropolitické záležitosti. Ostatním, nejsou-li dotčeny jejich vlastní zájmy, do toho vůbec nic není. Článek 7 SEU je zde pro mimořádné situace, ne pro banality, ani pro prosazování a zabetonování progresivistické politické linie.

Doufejme jen, že nynější neblahé konání unijních institucí nebude mít za následek zprofanování vznešeného pojmu právního státu. Úcta k němu by měla být pobídkou pro to, abychom s nebezpečnými mocenskými ambicemi schovávanými za tuto značku bojovali o to rozhodněji.