Téma EU v nové knize Petra Robejška „Odstíny změny“

Výběr z hodnotných tezí a úvah o evropské integraci v nové knize doc. Petra Robejška a několik poznámek k nim.

Nová kniha Petra Robejška „Odstíny změny – Evropská krize a české národní zájmy“ je patrně zamýšlena hlavně jako součást předvolební kampaně. Nejde o žádný nový celistvý text, ale o soubor 50 článků napsaných v letech 2010 až 2017. Přesto – a to i jako nevolič realistů – si myslím, že je dobře, že tato kolekce vyšla v knižní podobě. Je užitečné mít úvahy tohoto inspirativního autora na jednom místě a na klasickém papíře.

Z Robejškových názorů, které jsou mi obecně z většiny blízké, si dlouhodobě všímám hlavně těch, které se týkají evropské integrace. Myslím, že spolu s Václavem Klausem, Petrem Fialou a Jiřím Weiglem je jedním z autorů, kteří mají dar postihnout v této oblasti podstatu problémů a dovedně formulovat svoje závěry. Proto docenta Robejška velmi často a velmi rád ve svých vlastních textech cituji.

Ze stejného důvodu jsem z knihy připravil výběr tezí a úvah o EU, které považuji za zvláště hodnotné. Pro snazší orientaci čtenářů jsem se je snažit utřídit podle několika témat:

Celkový stav evropské integrace

- „Soustátí je mocnější než jeho části jen tehdy, když je akceschopné. Od takového stavu je však EU dosti vzdálena.“ (69)

- „Evropské sjednocení nebude úspěšné proto, že se opírá o správné hodnoty, nýbrž jen tehdy, když bude plnit své funkce pro členské země. Nadnárodní spolek se osvědčí, když jeho členové získávají více, než kdyby stáli o samotě. Právě s touto nadějí a nikoliv ve jménu hodnot evropské civilizace vstupovaly národy do EU.“ (58)

- „Zkušenost posledních let ukazuje, že pro bezpečnost a blahobyt naší země je další prohlubování evropské integrace buď bezvýznamné, nebo škodlivé.“ (58)

- „EU zůstává členským zemím hodně dlužna. Omezuje sice stále více jejich nezávislost, ale neposkytuje jim za to přírůstek účinnosti při dosahování jejich národních zájmů.“ (58)

- „Potenciál evropské myšlenky nabízet nosná řešení a budit pozitivní emoce se vyčerpal.“ (108)

- „Náklady na pokračování evropské integrace rostou zřejmě rychleji než z ní plynoucí prospěch členských států. EU je dnes centralistický nadnárodní spolek, který slouží především svému vlastnímu přežití. Ale proti opravdovým změnám „zevnitř“ je spolek víceméně imunní. Na pořadu dne by proto bylo spíše rozvolnění než utužení spolku.“ (108)

- „Evropská politika je pokusem použít sjednocování jako nastroj k řešení problémů. Ve skutečnosti je však sjednocení pouze možnost řešení plošně prosadit.“ (69)

- „Sjednocení různá řešení vylučuje, a hrozí, že se stane cílem samo o sobě. Přesně to se přihodilo Evropské unii. Sjednocení se stalo samoúčelem.“ (69-70)

- „Evropské elity si tradičně připisují více schopností než mají a přisvojují si více mocenských funkcí než dokáží plnit. Neschopnost EU vyřešit velké otázky je „vyrovnávána“ posedlostí v detailu. Rostoucí zájmovou a vývojovou nesourodost spolku chce Brusel neutralizovat glajchšaltováním. Fakticky jde o to, že se snaží zjednodušit si vládnutí pomocí pedantského standardizování všech oblastí života společnosti.“ (106)

- „Odpověď evropských elit na integrační krizi je příznačná. Svou bezmocnost vůči spontánnosti a mnohorozměrnosti reality chtějí překonat dalším prohlubováním standardizace. Jejich cílem je vtěsnat jedinečnost a proměnlivost každé z evropských společností do sítě institucí a pravidel.“ (70)

Nadnárodní vs. národní řešení

- „Kdykoliv se elity pokusí převzít zodpovědnost za kontinent, nebo dokonce za zeměkouli, končí jejich grand strategy obvykle tak jako eurozóna nebo biopalivo. Víc škody než užitku.“ (33)

- „Teoreticky jsou sice nadnárodní řešení účinnější, jenže prakticky jsou neuskutečnitelná. Národně zaměřená politika má ze zcela prostých důvodů větší šance na úspěch. Dává totiž přednost řešením v rámci prostoru, který elity znají a ovládají – jejich vlastního státu. A národní řešení umožňují formulovat politiku šitou na míru situaci, v níž se země právě nalézá.“ (33)

- „Nadnárodní organizace výzvy současnosti buď neřeší vůbec, nebo jen pomalu a nedůsledně. Renesanci národního státu proto posiluje i skutečnost, že se národní vláda postará o potřeby národa bezprostředněji a účelněji než od reality konkrétní země vzdálený, a tudíž nedostatečně informovaný a chabě motivovaný supranacionální úředník.“ (71)

- „Situaci na zeměkouli prospěje západoevropská politická třída nejvýrazněji tím, když se jí podaří udržet stabilitu ve vlastních zemích. Zkušenost nás učí, že účast na tom či onom globálně spasitelském selhání působí spíše kontraproduktivně.“ (34)

- „Že prý se máme více zapojit a reformovat EU zevnitř. Ale jak, když evropské elity na jakoukoliv krizi reagují stereotypním: „Více Evropy“. Každá panika v bruselské strojovně vede pravidelně k dalšímu organizačnímu utužování spolku.“ (106-107)

- „Vzepřít se hlouposti nebo zvůli mocnějších států je možná beznadějné, ale přesto je to povinností národních elit. Malá země má vždy omezené možnosti samostatného rozhodování. Hlavní starostí jejích vůdců by proto mělo být zachování maximálně možného manévrovacího prostoru.“ (60)

- „Krize eurozóny [...] ukazuje, že ten, kdo nás chce z centra kontinentu řídit, neví, co je pro nás nejlepší. Nikdo se o nás nepostará tak pečlivě, jako my sami. Ne, vystoupit z EU nechci; členství má i své výhody. Ale měli bychom si uvědomit, že nejpozději teď je vytoužená svoboda ‚naostro‘ a že každá země potřebuje svá specifická řešení, která mohou nejlépe najít a uskutečnit pouze národy samy.“ (52)

- [D]ůsledky prohlubování evropské spolupráce neslouží českým národním zájmům. Dobrodružství chybně nastavené integrační politiky nás sice nezahubí, ale ohrožuje naši stabilitu.“ (60)

- „Jelikož jsme k Evropě geopoliticky přikováni, tak pro nás není výhodné z EU vystoupit. To však ještě neznamená, že je výhodné naše členství prohloubit.“ (60)

- „Vzhledem k současnému stavu EU není pokračování evropské integrace v českém národním zájmu. Nejenom česká kvadratura kruhu proto zní: Nemůžeme EU opustit, ale nesmíme dopustit, aby nás stále více zatahovala do svých problémů.“ (60)

- „[Rozšířené EU nejlépe odpovídá jako forma] evropský hospodářský prostor s různě rozvinutými zeměmi a společným zájmem na zbožní výměně. Taková Evropa nepotřebuje ani ústavu, ani prezidenta, ani společnou bezpečnostní a zahraniční politiku, ani Evropský parlament a dokonce ani společnou měnu. Politicky viděno, by realistickým cílem neměla být jednota v té či oné formě soustátí, nýbrž rovnováha. Snaha dosáhnout více přesahuje naše možnosti a nese sebou hrozbu dezintegrace Evropy.“ (17)

Euro a primát politiky nad ekonomikou

- „Evropská integrace je klasickým příkladem přání, jak by měl svět vypadat, a přehlížením toho, jaký je ve skutečnosti. Ale ten, kdo si nevšímá reality a staví spíše na svých přáních, nedopadne dobře, upozorňuje nás Machiavelli.“ (99)

- „Proces evropského sjednocení je od svého počátku pojímán především politicky. Společným jmenovatelem každého politického jednání je kompromis, zatímco v ekonomickém rozhodování jsou to čísla. Při hledání politické dohody lze pozice změnit, zamlžit nebo opustit. Čísla však oddiskutovat nelze. Současná krize evropské integrace je způsobena tím, že se po desetiletí čísla přehlížela a manipulovala.“ (11)

- „Historie evropské integrace stojí ve znamení přehnaných představ o tom, co všechno politika zmůže. Zvláště hrozivým příkladem tohoto furiantského přístupu je myšlenka a zejména způsob zavedení společné evropské měny.“ (58)

- „Historie společné měny euro dokonale zapadá do tradice politického inženýrství, které sugeruje nadřazenost politické vůle nad ekonomickými fakty. Pochyby o tom, zdali hospodářská situace zavedení eura vůbec připouští, se sice (velmi izolovaně) ozývaly z vědecké oblasti. Realismus však byl stigmatizován jako euroskepticismus. Političtí vůdci se o takové hnidopišství nestarali vůbec a prostě se usnesli, že zavedení společné měny povede k očekávaným výsledkům.“ (12)

- „[D]ějiny eurozóny [se] dají vyprávět i jako nekonečná historie vytěsňovaní pravdy. Dodnes se evropské politické špičky zatvrzele a osaměle babrají ve zmatku, který svou letitou nedůsledností natropily. Jejich informační blokádu občas prorazí nové přiostření krize a nutnost zadrátovat další díru. Vůdčí země eurozóny však dosud nikdy nereagovaly na skutečnou situaci měnové unie - přesto, že ji samozřejmě od začátku znaly - nýbrž vždy pouze na novou verzi pro ně pohodlnější karikatury reality.“ (42-43)

- „Krize eurozóny je i krizí víry, že z jednoho centra lze plánovitě rozvíjet a sjednocovat celý kontinent.“ (52)

- „Eurokrize je [...] příkladem toho, jak snadno se chybné řešení může stát příčinou problémů. […] Společná měna pro rozdílně rozvinuté ekonomiky se projevila jako nepochybně špatné řešení. A když je špatné řešení nasazeno plošně, má to plošně katastrofické důsledky.“ (69)

- „Eurokrize je zhuštěným výrazem neutěšeného stavu celého evropského integračního projektu. Je to krize přehnaných ambicí a nezvládnutelné velikosti. Řešením nemůže být nic jiného než redukce cílů EU na tu úroveň, kterou dokáže zvládnout.“ (59)

- „[E]urokrize je projevem spontánního rozkladu nesourodého a hlavně proto nefungujícího systému. Pokusy federalizátorů rozdělení eurozóny ‚zakázat‘ její rozpad pouze oddalují a zvyšují jeho ekonomickou a politickou nákladnost.“ (71)

- „Euro se […] přiřadilo k nástrojům přerozdělování blahobytu uvnitř EU.“ (13)

- „Současná krize eura ukazuje, že pokračování dosavadní politicky definované evropské integrace je možné pouze za cenu trvalého finančního vyrovnávání.“ (16)

- „Euro, které mělo zvýšit sourodost a koncentraci celé Evropské Unie začíná působit jako odstředivka. Další prosazování pojetí evropské integrace, které nehledí na peníze, by totiž stejně jako udržování společné měny všude a za každou cenu velmi pravděpodobně vyvolalo přesně ty nacionalistické nálady, kterým chtěli otcové evropského sjednocení jednou provždy zabránit. Okázalý rozmach měnového sjednocení bez vyvážené hospodářské modernizace celého kontinentu přinesl nebezpečí politického rozvratu. Euro mělo sjednocení Evropy urychlit a stalo jeho překážkou.“ (16)

- „Budování politických institucí a konzervace hospodářské nerovnováhy uvnitř spolku nepředstavuje nosný rozvojový model. Jeho pokračování přesahuje finanční možnosti i těch nejbohatších evropských států. Budoucí politické integrační kroky mohou následovat pouze na základě rostoucí ekonomické sourodosti kontinentu.“ (17)

- „V průběhu let se prokázalo, že Evropská unie umí lépe přerozdělovat než modernizovat.“ (12)

- „[H]ospodářské rozdělení kontinentu je obtížněji překonatelné než politické rozdělení. Přijmout rezoluci a založit další úřad je podstatně snažší, než provést strukturální změny v ekonomicky zaostalém regionu. Není divu, že se ekonomické rozdělení Evropy nepodařilo překonat ani po desetiletích integrační politiky.“ (13)

Migrace

- „Když je část nějakého území zaplavena lidmi, kteří mají jiný životní styl, hodnotový systém a společenský pořádek, tak se to rovná obsazení tohoto území cizí mocí. Na tomto faktu nic nezmění ani to, že invaze proběhne nenásilně nebo to, že se vláda cílové země nebrání. Obsazení se stává okupací v tu chvíli, kdy noví ‚vlastníci‘ území začnou používat násilí k prosazení toho, kdo na ‚jejich‘ území smí vstoupit a jak se tam má chovat.“ (211)

- „K tomu, aby se dostavily mocensko-politické dopady migrace, nejsou důležité motivy, které k ní vedou. Důležité je pouze to, že k ní dochází. A totéž platí o terorismu.“ (211)  

- „To, že se hlavní část migračního dramatu odehrává na jihu a západě Evropy nás nedělá o moc bezpečnější minimálně do té doby, dokud nebudeme schopni kontrolovat svoje hranice a sami rozhodovat o tom, koho do země přijmeme.“ (213)

- „V soupeření civilizací nezvítězí ta humánnější, nýbrž ta, která se dokáže prosadit. A tak i dnes způsob boje určuje ten, který má nižší morální standardy. Když to odmítneme respektovat, tak jsme předem prohráli. Ani za morálku nelze bojovat jenom morálně.“ (213)

- „Je nejvyšší čas, aby si evropské vlády přiznaly nepohodlnou samozřejmost: Západní způsob života má nepřátele, které nemůžeme získat ani ústupky, ani dary. Smířlivě by na ně působil pouze náš zánik.“ (213)

(K tomuto tématu bych doplnil dva pěkné citáty z novinových rozhovorů, které v knize nenajdeme:

- „Kvóty jsou projevem chybného řízení, tzn. snahy řídit, určit všecko, zmatematizovat do tabulek a potom selhat. Taková je politika Evropské unie."

- „[E]vropští politici […] se snažili vyhnout nevyhnutelným rozhodnutím: důsledné kontrole anebo i zavření hranic. Odmítne-li politik udělat rychlá a přímočará rozhodnutí, musí je vyrovnávat náhradními, a proto také méně působivými opatřeními. V důsledku tohoto záplatování stoupá pravděpodobnost, že buď cíle, v tomto případě omezit množství přicházejících migrantů, vůbec nedosáhne, anebo bude nakonec stejně donucen udělat opatření, kterému se chtěl původně vyhnout. Jeho celkové politické a finanční náklady však budou mnohem vyšší, než kdyby na samém počátku zvolil účelné řešení.“)

Závěrečné poznámky

Je škoda, že docent Robejšek se zatím nepustil do přípravy uceleného pojednání o těchto otázkách. Myslím, že takové dílo by mohlo být velmi přínosné. Soubor desítek článků na dílčí témata není rovnocennou náhradou. I tak můžeme být vděčni aspoň za něj.