Vážené čtenářky, vážení čtenáři, podobně jako v minulých letech zařazuji i tentokrát speciál, ve kterém se ohlédnu za svými letošními texty, publikovanými na tomto blogu i jinde.
Obecné otázky evropské integrace
I letos jsem se opakovaně věnoval obecným koncepčním otázkám evropské integrace, k čemuž často dávaly podnět různé aktuální události.
V článku EU jako společenství vyvlastněných vlastníků přirovnávám Unii ke společenství vlastníků jednotek v bytovém domě, kterému se podobá, nebo by se podobat měla. Podotýkám zde, že ono unijní „SVJ“ se vymklo svému účelu a kontrole ze strany jednotlivých „vlastníků“, jimž chce panovat a jejichž „byty“ postupně vyvlastňuje. „Dostali jsme se do situace, kdy se orgány společenství začaly cítit jako skuteční páni domu, kteří stojí nad vlastníky jednotek a kteří mají právo udávat směr a rozhodovat o všech klíčových otázkách. Docela se zapomnělo na původní účel společenství. To je teď smyslem samo o sobě, samo sebe velebí a oslavuje. Pohlaváři SVJ ve spolupráci s některými vlastníky načrtávají ambiciózní cíle pro sjednocený dům, kterým se všechny partaje musejí podřídit.“ Uzavírám tak, že „věci v Evropě se nepohnou k lepšímu, dokud si ,vlastníci‘ neuvědomí, k čemu došlo, a dokud nebudou mít odvahu vzít si svoje práva v ,domě‘ zpět. Obslužnou organizaci potřebujeme, ale jen takovou, která zná svoje místo, a která se věnuje věcem, které jí příslušejí.“
V textu Jednomyslnost není přežitek oponuji volání evropských federalistů po odstraňování zbytků jednomyslného rozhodování v Unii ve prospěch hlasování kvalifikovanou většinou. Uvádím zde, že „Evropská unie se aktuálně v žádném případě nenachází v situaci, kdy by jí další rozšiřování hlasování kvalifikovanou většinou mohlo prospět. Již dnes trpíme zřetelnou přemírou tohoto přístupu, nikoli nedostatkem. Pokud bychom podlehli tomuto tlaku federalistů, jen dále prohloubíme problémy.“ Říkám také, že „nápad vzdát se zbytků jednomyslnosti v rozhodovacích procesech EU je stejně rozumný jako chtít vymontovat z auta brzdy a těšit se, že teprve pak to bude jízda.“
V delším zamyšlení Důsledky evropské integrace pro demokracii si všímám, že omezování prostoru pro rozhodování na úrovni členských států a přesun rozhodování na úroveň EU znamená, že dochází k přesunu rozhodování z úrovně, kde demokracie funguje, na úroveň, kde demokracie fungovat nemůže. V této logice platí jednoduchá nepřímá úměra: čím více Unie, tím méně demokracie.
„Náprava musí začít u změny uvažování. Je třeba opustit představu, že demokratický deficit Unie lze odstranit ,demokratizací‘ rozhodovacích procesů EU a že tedy Unie může převzít libovolnou část správy věcí veřejných, aniž by tím demokracie utrpěla. Přijměme jako fakt, že rozhodování na úrovni Unie být demokratické nemůže, a zařiďme se podle toho. Otázka musí stát tak, které záležitosti a za jakou protihodnotu je vhodné a únosné přenechat mimo sféru demokracie bruselskému centru.“
„Aby rozhodování na nadstátní úrovni – daleko od občanů a mimo skutečnou demokratickou kontrolu – bylo odůvodněné, mělo by se omezit na řešení otázek skutečně přeshraniční povahy, které nelze uspokojivě řešit na úrovni členských států, a jejichž rozhodování dál od občanů je vyváženo citelnými výhodami. Nemělo by překračovat meze toho, co odpovídá internacionalizaci lidských aktivit a potřebě jejich regulace na mezinárodní úrovni.“
Konference o budoucnosti Evropy
V květnu završila svoje roční fungování Konference o budoucnosti Evropy. Tato neobvyklá akce byla něčím mezi konventem, občanskými dialogy a veřejnou konzultací. Často se o ní mluvilo jako o „demokratickém experimentu“.
Výsledky jsem komentoval v článku Konference o budoucnosti Evropy skončila. Celou akci jsem zde označil za bizarní show v režii evropských centralistů a za zvláštní hru na demokracii, kde občané dostali toliko úlohu komparzu. Uzavřel jsem takto: „Experimentování s demokracií pod hlavičkami typu ,participativní a poradní demokracie‘ považuji za vrcholně nebezpečné. Zavánějí totiž obcházením standardních demokratických procesů, nepolitickou politikou, degradováním svéprávného občana, spolurozhodujícího o správě své země, do role nesamostatného dítěte ovládaného a zneužívaného veřejnou mocí. V nadstátním celku, který má i bez toho velké problémy s demokratickou legitimitou, jsou podobné experimenty ještě větším zlem než na úrovni národního státu.“
Konferenci a na ni navazujícímu vývoji jsem se dále věnoval v článcích Evropský parlament chce změnu smluv a Když je víno kyselé, vyleje se.
Podrobněji celou akci a její výstup rozebírám v odborném článku Konference o budoucnosti Evropy v časopisu Právo a bezpečnost č. 2/2022.
Další unijní aktuality
1) Zelenému údělu jsem se věnoval tento rok trochu méně než v letech předchozích. Padla na něj řeč hlavně v článku Zelený úděl do škol, který se týkal návrhu doporučení Rady o učení v zájmu environmentální udržitelnosti (dodávám k tomu, že v mezidobí bylo toto doporučení s mírně odlišným názvem opravdu přijato). V příspěvku Se Zeleným údělem jako kůl v plotě jsem si všímal, že nedávná klimatická konference v Šarm aš-Šajchu ukázala, že EU (s hrstkou nejvěrnějších souputníků) stojí se svými přepjatými klimatickými ambicemi ve světě v podstatě osamocená. Radikální Green Deal jako příklad netáhne.
2) V článku Právní stát a kulišárna s unijními fondy jsme hovořili o tom, jak Soudní dvůr EU zamítl žaloby Polska a Maďarska proti vykutálenému nařízení, které za údajné porušování zásad právního státu umožňuje trestat členské státy zastavením či přiškrcením plateb z unijních fondů. Poznamenávám zde, že v souvislosti se sporným nařízením se zřetelně ukazuje, že unijní agenda právního státu se paradoxně sama s právním státem dostává do rozporu.
3) Z dalších témat jsme rozebírali třeba pražský projev německého kancléře Olafa Scholze nebo o mnoho podnětnější vystoupení europoslance Ryszarda Legutka na oslavách 70. výročí Evropského parlamentu.
4) O desítkách dílčích záležitostí jsme pak hovořili v cyklu Tento týden v EU. V něm od konce léta 2021 téměř každý pátek přináším přehled nejdůležitějších událostí z unijní politiky.
Hold kardinálu Dukovi
Koncem června jsem článkem Dobrý pastýř v nedobré době vzdal hold a poděkoval odcházejícímu kardinálu Dominiku Dukovi. Poznamenal jsem zde, že Duka byl po celých dvanáct let svého působení v čele české katolické církve všestranně pozitivním, stabilizujícím, sjednocujícím činitelem na naší veřejné scéně. Vždy zřetelně stál proti progresivismu, ale také proti lidské sprostotě a nadutosti. Nikdy s těmito druhy zla nedělal kompromisy.
„Dominik Duka byl dobrým pastýřem v nedobré době. Byl jedním z rozumných hlasů z normálního světa, které zaznívaly jako osvěžení a vzpruha pro ty, kteří chtěli poslouchat. I díky němu bylo posledních dvanáct let o něco lepších, než být mohlo.“
Až dozrají kdoule
V tomto roce jsem dopsal pátou kapitolu románu na pokračování Až dozrají kdoule (původní pracovní název byl Zítra už bude všechno jinak). Tuto politickou fikci, která se odehrává ve vzdálené budoucnosti, píšu spíše zvolna, protože na ni bohužel zbývá čas jen výjimečně.
Kapitola má osm obrazů (či podkapitol), které všechny najdete i na tomto blogu. Největší úspěch měl u vás obraz čtvrtý, který pojednává o češtině pro 22. století. Vyvrcholením kapitoly i klíčovým místem celého románu je ovšem obraz sedmý, kde hlavní hrdina Oktábec poodkryje něco ze svých tajemství.
Konzervativní revoluce
Na jaře mě velmi zaujala kniha Konzervativní revoluce od Andreje Duhana, ke které jsem napsal delší recenzi. Knihu v ní označuji za jeden z nejkvalitnějších příspěvků do diskuse o konzervatismu a o civilizační krizi Západu, které se u nás v posledních letech objevily.
Závěr
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, děkuji Vám všem za přízeň v tomto roce a budu se těšit na další setkávání s Vámi v novém roce 2023. Přeji do něj hodně zdraví, dobré nálady a životního elánu.
PF 2023 (Tomáš Břicháček)
