Princezna republika

Další pokračování románu Až dozrají kdoule, jehož děj se odehrává v České republice daleké budoucnosti. Tentokrát kapitola 5 obraz 7. Pondělí 5. června 2084

pondělí 5. června 2084

Aerodynamický stříbrný vůz se solárními panely na střeše projížděl poberounskou krajinou. Řidič pro jednou krotil nohu na pedálu. Spořádaná zralá dáma na sedadle vpravo vzadu, kterou tu a tam zkontroloval v zrcátku, se totiž nejevila jako někdo, kdo by toleroval porušování předpisů.

Zdeňka Bernášková se zasněně dívala z okna a hledala v ubíhajícím okolí známá místa. Kolik krásných vzpomínek se jí tu nahromadilo za těch několik desetiletí. Člověk si přitom uvědomí, jak moc už zestárl. A při myšlenkách na lepší časy bolestně vynikne bezútěšnost dneška.

I městečko Liteň, jehož ceduli v závěru cesty minuli, v ní zanechalo milé otisky. Už jako studentka navštívila Muzeum Svatopluka Čecha a Jarmily Novotné, před několika lety se pak do něj vrátila služebně při spoluorganizaci jakési výstavy. Čech tady trávil svoje dětská léta, a právě odsud čerpal inspiraci pro knížku „Ve stínu lípy“. Slavná operní pěvkyně zase pobývala na zdejším zámku, kam se přivdala, a po dlouhém exilu spočinula v nedaleké rodové hrobce. Také se tu mihnul spisovatel Václav Beneš Třebízský, který na liteňské farnosti začínal svoji dráhu kněze.

Když elektromobil zabočil k sadům mezi školou, kostelem a muzeem, profesorka se něžně usmála a stěží se bránila dojetí. To na ni nějak dýchlo hřejivé kouzlo starého světa. Měla dojem, že sám trojlístek dávných osobností i figurky z Čechových veršovaných povídek ji přišly pozdravit. A vida sám literát v pískovcovém provedení stále seděl pod stromy tam kde dřív, tiše vzdorující zlobě doby.

Čidlo na vysoké historické zdi načetlo identifikační čip vozu i tvář řidiče, potom se otevřela brána a auto se vzácnou návštěvou vjelo do zámeckého areálu. Bernášková pocítila lehkou trému. Neměla úplně jasno v tom, co ji tu dnes čeká. Než si ale stačila po x-té v hlavě proběhnout možné scénáře, už stáli před průčelím zámku a řidič jí držel dveře.

Její oči si musely zvyknout na silné odpolední slunce. Rozkoukávala se po širokém prostranství mezi zámkem a přilehlými hospodářskými budovami. Všechno bylo tak úhledné, čerstvě opravené, tu a tam citlivě doplněné moderními prosklenými prvky. U protějšího traktu se ježily různé stavební stroje… Vtom jí vstoupil do výhledu elegantní muž v béžovém letním obleku.

„Buďte u nás pěkně vítána, paní profesorko,“ řekl hostitel, kterým nebyl nikdo jiný než někdejší předseda vlády Karel Oktábec.

Nervózně mu podala ruku. „Bernášková… Těší mě, že vás poznávám, pane Oktábče.“ Když si všimla jeho mírně pozdviženého obočí, rychle dodala: „Promiňte, vlastně jsem chtěla říct ‚pane premiére‘…“

„Ale kdepak,“ usmíval se Oktábec. „O to vůbec nejde. Jen mě mile překvapilo to krásné oslovení pátým pádem. Ani si nevzpomínám, kdy jsem to naposledy slyšel. Všichni mi říkají ‚pane Oktábec‘.“

„No, vidíte,“ povzdechla si Bernášková, „podle nových pravidel už je to tak zcela správně.“

„Nepřekvapivě,“ ušklíbl se Oktábec. Pak se ale jeho tvář rozjasnila. „V každém případě, paní profesorko, mám velkou radost, že jste přijala moje pozvání. Od chvíle, co jsem slyšel vaše úžasné vystoupení, toužím po tom setkat se s vámi. Museli jsme bohužel počkat, až vás nebudou ve dne v noci sledovat, a to trvalo až do konce května. Ležela jste jim v žaludku hodně hluboko a měli z vás strach. V tom Černínu jste jim to totiž natřela neskutečně! Vůbec nemám slov.“

„Řekla jsem jenom to, co jsem musela. A nelituji toho. Přece bylo potřeba, aby to tam zaznělo, aby se někdo zastal našeho jazyka,“ opáčila akademička. Potom se trpce usmála. „A skončila jsem na dlažbě, jak víte. Asi po zásluze. Mnohem víc mě ale trápí to, že jsem přivedla neštěstí na náš ústav. Bože, taková hrůza! Roznesli ho na kopytech. Jednali s námi jako se zločinci. To je něco, co bych si byla vůbec neuměla představit, nikdy. Vy snad ano?“

„Hm,“ protáhl Oktábec, „popravdě řečeno uměl, dost dobře.“ Odmlčel se a uhnul pohledem stranou. „Představivost a schopnost projektovat vývoj do budoucna, to jsou vlohy, s kterými na mě osud nešetřil. Vrcholný politik se bez toho vlastně ani neobejde, tím spíš, chce-li se nazývat státníkem. Je to ale poněkud dvojsečné – požehnání i prokletí. Věřte mi, že lidem jako jsme my dva, to život v dnešní době zrovna neulehčí.“

O pár minut později už seděli u kávy a vynikajících buchet. Bylo to ve zdobném domě zvaném Čechovna, kterým začínalo severní křídlo hospodářského dvora. Bernášková si se zájmem vyslechla, že právě v tomto stavení bydlel malý Svatopluk Čech, když byl jeho otec správcem místního panství, a že i Jarmila Novotná se svým manželem měla byt zde, a nikoli přímo na zámku. Nyní tu byla umístěna kancelář ředitele a provozní zázemí vznikajícího muzea. Časem se počítá s tím, že se sem přestěhuje i sídlo Nadace pro zachování a ochranu kulturního dědictví, které je zatím v Novém Kníně. Nadace je majitelem celého areálu a provozovatelem muzea.

Jazykovědkyně nad tvarohovou buchtou Oktábcovi přiznala, že on ve své éře v jejím okruhu pražských akademiků a intelektuálů příliš v kurzu nebyl. Vyčítali mu kdeco – přílišný materialismus, pragmatismus, skandály některých ministrů. Ovšemže byli dost nevděční, nahlíženo zpětně. Ve srovnání s dnešní situací přece země zažívala zlaté časy. Byl relativní klid a pořádek, žádné výstřelky, hospodářství fungovalo, představitelé státu měli jistou úroveň. Kdo jenom mohl tušit, jak se všechno v okamžiku tragicky zvrtne.

„Kam to u nás vůbec spěje?“ ptala se Bernášková naléhavě. „Tohle přejmenovávání ulic, bourání soch, ničení jazyka, ničení kultury. Vidím jenom vandalismus, devastaci, sprostotu, primitivismus. Je mi z toho tak úzko!“ Dlouze se odmlčela a pak pokračovala s nadějí v očích. „Když jste mě pozval, trochu jsem doufala, že třeba máte nějaký plán, že hledáte lidi, co by mohli něco udělat. Udělat něco, co by zase vrátilo věci do pořádku. Vy jste zkušený politik. Vždycky jste měl tah na branku. Řekněte, je tady vůbec nějaká možnost tohle běsnění zastavit?“

Oktábec se napil kávy, pomalu si ji vychutnával a potom odpověděl: „Ano i ne.“

Nastala chvíle rozpačitého mlčení, kdy se oba raději věnovali občerstvení – profesorka s poněkud neuspokojeným výrazem. Až když s cinknutím odložila prázdný šálek na talířek, Oktábec řekl: „Musíme vzít všechno pěkně popořadě, jestli dovolíte. Rád bych vám nejprve představil jednoho dalšího hosta, který dorazil dnes dopoledne. Taková malá šťastná náhoda, která nám umožní… jaksi… uvést vás do obrazu.“

Vyšli ven do červnového horka a zamířili k vyšším budovám na protějším konci dvora, o kterých Oktábec mluvil jako o zámeckém pivovaru. Cestou míjeli nákladní vozidla, bagry, stavební materiál a množství zahraničních dělníků. Když dorazili k jakémusi pásovému jeřábu, hostitel se zastavil a na tváři mu zazářil slavnostní úsměv. Udýchaná profesorka nejdříve nechápala. Pak si všimla kusu skály, který ležel před strojem.

Ne, nebyla to skála. Bernášková se podívala pozorněji a s úžasem rozpoznala povědomou postavu muže v klobouku s kytarou v ruce. Karel Hašler! Ta krásná socha ze Starých zámeckých schodů. Co dělá tady? To už si ji ti hotentoti také vzali do parády?!

S otevřenými ústy se obrátila na Oktábce. Ten jenom přikývnul. Potom umělecké dílo jemně pohladil a řekl: „Další, koho se nám podařilo zachránit. Bohu díky. Minulou středu na něj vletěli se sbíječkami. A vidíte, už ho tu máme. Moji lidé odvedli dobrou práci.“ Povzbudivě se podíval na ohromenou akademičku. „Nebojte se, paní profesorko, v našem muzeu o něj bude dobře postaráno… stejně jako o všechny ostatní.“

Nezmohla se na slovo. Když jí gestem ruky pobídl, aby pokračovali dále, poslušně ho následovala. Stanuli před bývalým pivovarským skladem, který byl vzhlednou ukázkou industriální architektury 19. století. Kolemjdoucí mohl jen hádat, co se ukrývá uvnitř, protože namísto oken byly v celistvých zdech jen úzké zasklené štěrbinky v úrovni prvního patra. Oktábec přiložil dlaň na biometrické čidlo u dveří a ty se po zaznění zvukového signálu odsunuly.

„Paní profesorko, musím vás požádat, abyste o tom, co dnes u nás uvidíte, zachovala naprostou mlčenlivost,“ řekl bývalý předseda vlády. Když cosi nesměle špitla na souhlas, nechal ji před sebou vejít dovnitř.

Ocitli se v prostorné, dobře osvětlené hale. Na první pohled to tu vypadalo jako v nějaké galerii s antickými nebo barokními skulpturami. Prostředkem místnosti na délku se vinul koberec a kolem něj stály po obou stranách sochy. Jenže tohle nebyla klasická umělecká díla z dávných století. Profesorka záhy poznala, že jde o pomníky význačných osobností národa, které byly v uplynulých měsících odstraněny ze svých stanovišť.

Kráčela prostřední uličkou a nevěděla, kam se dívat dříve. To je přece Neruda z Petřína! A tohle Eliška Krásnohorská z Karlova náměstí! A vedle Jirásek, Hálek, Arbes, Mánes, Mácha, Božena Němcová… I bratři Čapkové – v tom krásném provedení z Malých Svatoňovic. Ne, a tady je Jungmann! Sevřela ruce v pěst. Kolik se natrápila, kolik nocí nemohla usnout, když ho ta lůza strhla a odvlekla z místa, které mu patřilo. A naproti němu Havlíček – ach, ještě docela nedávno stál tam dole na Žižkově!

Za průchodem ve zdi následovala další podobná síň, tentokrát se zaměřením na politické představitele. Bernášková poznala Karla IV. od bývalého Karlova mostu, Riegra z Vinohrad, Masaryka – na několik způsobů včetně toho z Hradčanského náměstí –, Beneše, Klause, fragment Palackého. Jinak se zde nějak zvlášť dobře neorientovala. Politika jí byla vždy poměrně vzdálená, a zůstalo by přitom, nebýt toho, že tak surově vpadla do jejího oboru a do její milované kultury.

Docela ztratila přehled o čase. Plná rozporuplných emocí bloudila mezi sochami, jako by nechtěla žádnou opomenout. Byly jich tam jistě desítky, možná i stovky, k tomu na stěnách různé obrazy, busty a pamětní desky. Stále si nebyla jistá, jestli je to sen, nebo skutečnost. Uplynulo několik dlouhých minut, než se ve směsici zmatení a obdivu zahleděla na Oktábce a vydechla: „Jak jste jenom tohle dokázal?“

Expremiér rozhodil rukama. „Inu, trochu práce to dalo, přiznávám. Ale po technické stránce nejde v podstatě o nic jiného než o nákup zboží. – Víte, že jsem kdysi začínal jako obchodník a manažer? – Nadace nakupuje tyto památky přes prostředníky, někdy i napřímo, většinou zcela legálně, někdy ‚pod pultem‘, tu a tam jsme museli nějaké dílo odkoupit od sběratele, který nás předběhl… Ale, paní profesorko, to jsou všechno takové banální obchodní záležitosti. Škoda s nimi ztrácet čas. Věřte, že máme před sebou mnohem důležitější témata.“ Odkašlal si. „O všem si promluvíme v klidu na zámku. Ještě před tím bych vás ale rád upozornil na některé detaily.“

Nato vysvětlil profesorce, že této části muzea se říká panteon. Sbírka zahrnuje zatím necelé tři stovky exponátů; ne všechny jsou k vidění zde nahoře, část je uložena ve sklepení. Na každém uměleckém díle je mosazná cedulka se jménem a životními daty a hlavně čip, ze kterého je možné stáhnout podrobný výklad o zobrazované osobnosti v češtině, angličtině, turečtině, francouzštině a španělštině.

Po prázdninách se očekává, že do sbírky přibude kapitální kus – Myslbekův svatý Václav. Bohužel bude téměř jistě k dispozici jen kůň s jezdcem a odděleně sochy čtyř světců okolo, protože podstavce se, jak známo, zpravidla bourají. V rámci Nadace se vedou diskuse, zda se pokusit pomník obnovit v plné velikosti a postavit ho venku uprostřed hospodářského dvora či v zahradě, nebo jestli vystavit jen svrchní část zde v panteonu.

Bernášková se otřásla. „Bože, ani svatého Václava nenechají na pokoji, netvoři!“

„Ne, nenechají,“ řekl Oktábec a pomalu vedl akademičku zpátky do prvního sálu. Ta se u východu ještě otočila a pohledem se loučila s řadami kamenných a kovových postav, které ji najednou připomněly čínskou terakotovou armádu.

„Myslíte, že se aspoň někteří z nich, až tohle všechno přejde, vrátí tam, kam patří?“ zeptala se toužebně. „To už se přece v minulosti stalo, třeba po pádu komunismu, pokud vím.“

„Dostaneme se k tomu,“ odpověděl vyhýbavě Oktábec.

Přes rozpálený dvůr se vrátili zpátky k zámku. Byla to půvabná jednopatrová budova v barokním slohu s mansardovou střechou a hodinovou věžičkou. Nad vchodovými dveřmi si vítr pohrával s velkou státní vlajkou. Když hostitel přikládal ruku na sensor, Bernáškové bušilo srdce obavami. Po nečekaném odhalení v pivovaru měla tušení, že uvnitř zámeckých zdí se ukrývají další, snad ještě mnohem závratnější tajemství.

A přece jakmile začali s prohlídkou, profesorčino napětí se rychle rozplynulo. Nahradilo je milé vzrušení, které pociťuje nadšenec pro určitý obor, když se dostane do svého živlu. Tohle bylo skutečně muzeum, a nic než muzeum. Takové – řeklo by se – klasické, všeobecně národopisné – ale naprosto skvostné.

Už když procházeli prvními sály, věnovanými českým dějinám, lidovým zvykům, vzdělání a vědě, bylo zřejmé, že vše je zpracováno velmi pečlivě, lákavě pro oči a hlavně, že návštěvníkům se nabízí mimořádné množství informací. Oktábec upozornil na to, že expozice v jednotlivých komnatách představují jen malou reprezentativní ochutnávku toho, co lze načerpat v elektronické podobě z pětijazyčné databáze muzea. Například zatímco jsou na zámku vystaveny tři lidové kroje se stručným výkladem na informační tabuli, zájemce si může v počítači nebo na komunikátoru – zde, nebo z pohodlí domova – projít nákresy a snímky desítek druhů spolu s dvousetstránkovým pojednáním. Muzejní sbírky jsou tedy ve výsledku mnohonásobně rozsáhlejší, než se na první pohled jeví.

Bernášková měla samozřejmě největší zájem o expozice týkající se kultury. Český jazyk, literatura, výtvarné umění, divadlo, film, hudba – to vše byla její témata a dovedla ocenit, že jsou zde uchopena na vysoké odborné úrovni, vkusně a s citem. Byla ohromena, když zjistila, jak obsáhlá je muzejní databáze v těchto odvětvích. Dlouhé minuty ťukala prsty po dotykových obrazovkách a znovu a znovu nevěřícně kroutila hlavou, když v rejstříku nacházela i ty nejokrajovější spisovatele, zapomenuté básníky nebo vesnické malíře.

Když byli v hudebním oddělení, Oktábec se sklonil k počítači s retro vzhledem jukeboxu. Záhy zazněly tóny staré písně a charakteristický hluboký hlas zpíval: „To je ta krásná, to je ta krásná panenka, kterou mám rád, která mi nedá, která mi nedá častokrát celou noc spát…“

„Karel Hašler,“ řekl expremiér na vysvětlenou. „Když už k nám dnes zavítal.“

„To je moc pěkné. Můžete to dát víc nahlas?“ zavolala vesele Bernášková zpoza vitrín nabitých samými vzácnostmi. Přelétala očima plakát k premiéře Prodané nevěsty, jakýsi notový rukopis Antonína Dvořáka, podepsané fotografie R. A. Dvorského a Karla Gotta, desku Na shledanou! od Banjo Bandu Ivana Mládka a množství dalších pozoruhodných památek. Přece se zarazila a zaposlouchala, když dávný český písničkář podruhé zpíval refrén: „To je ta panenka krásná, hezká, kterou nám závidí svět. To je ta panenka naše česká, barevná jak polní květ. Nezdá se býti tak veliká, leccos se ve světě o ní říká. To je ta panenka hezká, česká, princezna republika.“ Najednou nedokázala udržet slzy.

Asi o půl hodiny později seděli v konferenčním sále v přízemí, v jehož čele bylo velké plátno a v koutě otevřené klavírní křídlo. Decentně popíjeli bílé víno a profesorka byla viditelně v dobrém rozpoložení. Obdivně mluvila o tom, co na zámku viděla, a přiznala, že už dlouho se necítila tak krásně. Uprostřed všech těch úžasných lidí z minulosti a jejich děl, mezi starými tisky, svatými obrázky, sokolskými čapkami i recepty od babiček nějak z dálky prosvitla rodná země, jak ji kdysi znala.

„Paní profesorko, opravdu mě moc těší, že máte pro výsledky našeho dosavadního snažení tolik uznání,“ řekl poněkud ztěžka hostitel. „Asi jste pochopila, že vám dnes chci učinit nabídku a přizvat vás k naší práci…“ Když uviděl radost v jejích očích, rychle zdůraznil: „Ale prosím, neukvapujte se. Než budete souhlasit, je bezpodmínečně nutné, abyste měla přesnou představu o povaze a poslání této instituce.“

Jeho vážná tvář a zvláštní mrazivý tón jazykovědkyni znovu vrátily její počáteční rozrušení.

Oktábec znalecky poválel na jazyku víno, polkl a zeptal se: „Slyšela jste někdy o Muzeu anatolských civilizací v Ankaře?“

Když přiznala, že ne, cosi hbitě vyťukal ve svém komunikátoru, propojil jej s projektorem, dálkovým ovládáním stáhnul rolety a zhasnul. Na plátně se mihnula nízká orientální budova s kupolemi a poté následovaly záběry velkolepých výstavních sálů se sbírkami starých nádob, soch, sošek, šperků, kamenných desek, pracovního nářadí a dalších předmětů. Oktábec zatím vykládal, že jde o jedno z nejvýznamnějších světových muzeí, které bylo založeno v éře Atatürka. Zaměřuje se na pradávné kultury, které obývaly Malou Asii před Turky, mimo jiné na Chetity, Frýgy, Urarty nebo Lýdy. Pod jeho střechou byly shromážděny historické nálezy z celého Turecka.

„Zajímavé, zajímavé,“ řekla Bernášková ze zdvořilosti, když kamera zaostřovala na nějakou hliněnou tabulku s klínovým písmem, a trochu nejistě dodala: „A to vás nějak inspirovalo? Jako jak to tam mají… uspořádané, nebo…?“

„Hm, hm…, přihořívá,“ odpověděl po vteřině Oktábec s náznakem rozverného úsměvu a zvolna pokračoval: „Řekl bych, že je to opravdu velice inspirativní zařízení… I když asi jinak, než máte na mysli.“ Zadíval se v šeru do profesorčiných zmatených očí. „Uvažujte: Co je jeho účelem? Připomenout zaniklé národy a civilizace. Chetité, Frýgové a další – přicházeli jedni za druhými, zazářili a zase pohasli. Jejich říše trvaly několik staletí, rozpínaly se do všech stran…, potom začaly vadnout, padly a jejich místo zaujaly jiné. Vidíme na tom, že národy a státy jsou pomíjivé. Jako živé organismy mají svůj vyměřený čas – některé delší, jiné kratší. Tak třeba chetitská říše trvala asi půlstoletí, pokud vím; když připočítáme nějaké zárodečné státečky na začátku, možná to bude o dvě stě let navíc. A teď si to porovnejte s námi: Český stát je tady minimálně 1200 let. Když připočteme Velkou Moravu a…“

„Kam tím míříte, pane premiére?!“ ozvala se Bernášková rozechvělým, mírně podrážděným hlasem. Pomalu jí do sebe všechno začínalo zapadat. Výsledná skládanka se jí ale ani za mák nezamlouvala.

Náhle promítání skončilo, rozsvítilo se světlo a rolety vyjely nahoru. Bernášková vzhlédla, rty měla pevně sevřené. Oktábec před ní stál vzpřímeně jako svíce a vyzařovala z něj autorita pravého státníka. Jako by i po letech nadále pevně držel moc ve svých rukou.

Nadechnul se a věcným tónem spustil: „Chci tím říct, paní profesorko, že osudy našeho státu a národa se uzavírají. Tak jako nad dávnými maloasijskými civilizacemi i nad námi se brzo zavře hladina dějin.

Ptala jste se, jestli je tu možnost zastavit hrůzy, které vidíme kolem sebe, a já vám odpověděl trochu neurčitě. Dovolte, abych to nyní napravil: Ano, to všechno zlo a šílenství velmi brzy skončí. Špatná zpráva je, že ten konec přijde ruku v ruce s koncem naší republiky – v podobě, jak ji známe. Rozumíme-li jen trochu demografické dynamice, musí nám být zřejmé, že vláda českého národa nad touto zemí nemůže trvat déle než dvacet až pětadvacet let. Myslím, že ve skutečnosti to půjde ještě o něco rychleji.“

Profesorka byla bledá jako křída a jemně se třásla. Zoufale chtěla něco namítnout, ale v rozčílení toho nebyla schopná.

Oktábcova tvrdá slova se dál nesla sálem: „Nic si nenalhávejme. Národ umírá, opouštějí ho poslední síly, už se nedokáže zvednout. Není žádná naděje, že by ještě mohl pookřát. Je to už příliš dávno, co se odtrhnul od svých životodárných kořenů. Potom už jenom stárnul, chátral, rostla v něm únava z tisícileté délky jeho existence, až dočista ztratil pojem o smyslu vlastního pokračování.

Když to vezmeme kolem a kolem, taková závěrečná fáze života národa se podobá smutným koncům mnoha lidí. Ať už byl člověk během svých aktivních let jakkoli schopný, vážený, moudrý, ať se dostal do vysokých pozic a třeba i leccos dokázal, stáří je někdy moc kruté a nevybírá si. Člověk může sejít tělesně, ale ještě horší jsou ty případy, kdy zdegeneruje mentálně – Alzheimer a tak dále, zkrátka stařecká demence. – Ano, v době dnešního pokrokářského jemnocitu to zní asi příliš surově. Oni by mluvili o nějakých neurokognitivních poruchách. – Ale já s dovolením zůstanu u toho původního označení. Ono je takové přiléhavé, vystihující problém – dementia – ubývání na duchu, na rozumu.“

Povzdechl si, svěsil hlavu a tichým hlasem pronesl: „Stařecká demence – přesně tak bych nazval stav našeho národa. Podívejme se na něj bez příkras: Už vůbec neví, kdo je. Zavrhl Boha, zavrhl svoje velikány, zavrhl sám sebe. Nepoznává už, co je normální, a co ne. Neumí rozlišit dobro a zlo. Ztratil paměť. Je dezorientovaný. Z mozku mu zbylo rozměklé bláto, které už dovede leda blouznit o genderu, desítkách pohlaví, rovnosti všeho se vším, korektnosti, harmonické koexistenci a tak podobně.“ Odmlčel se a jakoby na okraj dodal: „Jako vedoucí představitel státu jsem si byl od počátku vědom této diagnózy a dá se říct, že byla základním východiskem mé politické činnosti.“ Vyhnul se však zcela vysvětlování, co všechno z toho vyplynulo. Zatím nebyla vhodná chvíle.

Profesorka křečovitě svírala mezi prsty prázdnou sklenku a dívala se kamsi do neznáma. Když se Oktábec přiblížil s lahví, aby jí dolil, nebránila se. Ačkoli nebyla zvyklá pít, dnes toho na ni bylo přespříliš.

Expremiér se posadil na své místo a pokračoval: „Zkusme tu paralelu se senilitou dotáhnout až do konce. Vezměte si, jak se vlastně s takovým člověkem v naší společnosti zachází. On sám, pokud mu zbylo ještě trochu soudnosti, se zpravidla včas stáhne do ústraní, nebo se o to postará jeho rodina. On i jeho blízcí se především snaží o to, aby si ho lidé pamatovali takového, jaký byl, než ho nemoc přemohla.

Úkol, před kterým stojíme my ve vztahu k našemu nemocnému, je v podstatě stejný. Není důležité, zda se považujeme za jedny z jeho nemnoha posledních zdravých mozkových buněk, nebo za rodinné příslušníky či přátele. V každém případě jsme ti, komu na něm záleží. Cítíme jako svou povinnost zajistit, aby ve své nemohoucnosti napáchal co nejméně škod na své pověsti a na svém dějinném obrazu. Musíme udělat vše proto, aby si jej historie pamatovala v té podobě, jako si ho pamatujeme a chceme pamatovat my.“

„A proto jste založili toto muzeum,“ hlesla Bernášková. Zdálo se, že její výraz už je trochu uvolněnější a smířenější.

„Ano, toto muzeum, Muzeum českého národa, je jedním z důležitých opatření,“ řekl Oktábec. „Zůstane tu jako památka na náš národ a jeho kulturu pro ty, kteří tento kout světa převezmou. Jako člověk, dbalý svého odkazu, který na podzim života uspořádává svůj osobní archiv, i my se snažíme vybrat to nejlepší z nás, a tak ovlivnit, jak na nás budou pohlížet budoucí generace nových obyvatel této země a vůbec všichni zájemci o její minulost.

Tady v závětří v malém městečku, které je sice nedaleko Prahy, ale přece poměrně stranou, mimo hlavní tahy, pracujeme na velkém díle. V klidu, trpělivě, pečlivě připravujeme národ na poslední cestu, na cestu do historie. Kreslíme obrázek země, která tu bývala po staletí – důstojná jako osobnosti, které ji utvářely, a krásná jako z Hašlerových písniček.“

Odmlčel se a zadíval se profesorce do ztrápených očí. „Paní Zdeničko, píšeme poslední kapitolu, a budu moc rád, pokud se rozhodnete psát ji s námi. Neznám povolanějšího odborníka, který by se mohl ujmout expozice věnované českému jazyku a literatuře. Práce je více než dost. Může se snad zdát poněkud bolestná, ale věřte, že není truchlivější než realita tam venku za zdmi tohoto areálu. Zde můžete dělat něco, co má smysl, obklopená dobrými lidmi a sbírkami, ze kterých sálá náš starý domov.“

Bernášková dlouho mlčela a přemýšlela. Potom zvedla hlavu a s uplakaným úsměvem řekla: „Ano, pane premiére, bude mi ctí. Ráda tuhle poslední službu pro naši zemi udělám.“ Hlas se jí zlomil.

„Věděl jsem to,“ řekl Oktábec vřele.

Když se loučili před zámkem u stříbrného vozu, profesorka si ťukla na čelo a vyndala z kabelky knihu. Málem by zapomněla předat tuto drobnost, o kterou ji státník žádal ve své pozvánce. Na jeho prosbu ještě hbitě doplnila věnování.

Jakmile elektromobil odjel, Oktábec zamířil do prvního patra do jedné z komnat. Pod dohledem Dobrovského a Jungmanna, jejichž velké portréty zde visely, otevřel darovaná „Pravidla českého pravopisu“ z roku 2082 z dílny autorského kolektivu pod vedením Bernáškové. Šlo o nejnovější verzi, která vyšla před jazykovou reformou rudo-zeleného režimu. Na první stránce bylo úhledným písmem napsáno: „Muzeu českého národa věnuje Zdeňka Bernášková, poslední ředitelka Ústavu pro jazyk český, 5. 6. 2084.“

Oktábec přejel knížku dlaní a s úctou ji uložil do vitríny.

Když potom odcházel potemnělými chodbami, pobrukoval si: „Nezdá se býti tak veliká, leccos se ve světě o ní říká…“