Čeština pro 22. století

Další pokračování románu Až dozrají kdoule, jehož děj se odehrává v České republice daleké budoucnosti. Tentokrát kapitola 5 obraz 4. Středa 22. března 2084 a v Černínském paláci je představován projekt reforem jazyka.

středa 22. března 2084

„Tam za okny začíná jaro a mnozí dnes máme pocit, že celá naše země vstupuje do nového jara, které rozkvétá nadějemi,“ pronesl slabým, roztřeseným hlasem prezident Šimon Potůček, když zahajoval konferenci v Černínském paláci na Hradčanech. Docela jistě s ním souzněla drtivá většina obecenstva v sále. Vždyť výběr řečníků ani posluchačů organizátoři neponechali náhodě. Slavnostní uvedení moderní „Češtiny 22“ mělo proběhnout v přátelsky naladěném prostředí, kde převládající nadšený souhlas válcuje osamělé odpůrce a kritiky.

Ve hvězdně obsazeném panelu sedí premiérka, nová předsedkyně Ústavního soudu, ministr Zachariáš, šéfka a dva členové početného týmu „expertů“, který jazykovou reformu připravoval, a konečně novinář Dexter Třešňák, zároveň v úloze řečníka i moderátora. Všichni se tváří pozitivně a natěšeně. Zachariáš přitom kradmo sleduje, zda ovzduší soudružské jednoty nenarušuje někdo v publiku. Ovšemže na to není sám. Stejný úkol má během celé akce na starost skupinka mládežníků ze Sítě důvěry a dva příslušníci IISSB. Další desítky amatérských i profesionálních agentů už s otevřenýma očima brouzdají po sociálních sítích a dalších digitálních kanálech.

Špondrová ve svém příspěvku připomněla, že téma uzpůsobení jazyka potřebám nové doby vznášejí síly pokroku už mnoho let. Jde o otázku s významným lidskoprávním rozměrem. Jde také o věc vyspělosti – kultivované společenství nemůže používat jazyk vzniklý jen spontánním vývojem, jazyk, který vyrostl jako dříví v lese. Řeč potřebuje osvícené řízení, které bude vycházet z vyváženého zohlednění různých hodnot a zájmů. Hned po nástupu vlády Aliance Progress proto byla vytvořena pracovní skupina se složením odrážejícím rozmanitost společnosti, která byla pověřena přípravou českého jazyka pro 22. století. Ta po několika měsících předložila svoje návrhy. Nyní proběhne rychlá veřejná diskuse v řádu týdnů, po níž budou nová pravidla uzákoněna a stanou se závazná.

Předsedkyně Ústavního soudu ocenila, že volby 2082 přinesly státu reprezentaci, která vnímá lidská práva uceleně a se všemi jejich širšími přesahy, která oplývá citlivostí pro oslabené a znevýhodněné bytosti, dosud srážené zastaralými konvencemi a stereotypy, a která se intelektuálně neuzavírá na domácím dvorku. Konečně jsme tak dozráli k pochopení, že i jazyk musí být formován „humanrightisticky“, že jeho parametry je třeba promyšleně nastavit v zákoně a že dodržování takto přijatých progresivních pravidel musí být právně vymahatelné.

Zachariáš nato představil základní směry, na nichž Čeština 22 stojí. „Jsou to rovnost, jednoduchost a světovost!“ Tato slova začala problikávat v dynamických animacích na všech obrazovkách v konferenční místnosti. „Rovnost znamená, že jazyk nesmí nikoho diskriminovat, že musí být inkluzivní a naprosto korektní. Jednoduchost je o tom, že se zbavíme všech zbytečně složitých gramatických pravidel, se kterými jenom ztrácíme čas, které nás stresují a které jsou překážkou v přístupu ke vzdělání. Konečně světovost či chcete-li kosmopolitnost znamená naši otevřenost směrem k jiným kulturám a jejich jazykům. Jde nám hlavně o to upřednostnit mezinárodně užívaná slova a omezit překládání cizích názvů a pojmů – to všechno v zájmu našeho snazšího učení cizích jazyků a lepšího porozumění si s jinými národy, v zájmu odstranění archaických slov příliš lokální povahy, v zájmu budování globální identity.“ Ministr o těchto tématech dlouze obecně filozofoval, vysvětlení příslušných změn v jazyce však ponechal na následující řečnici, totiž vedoucí expertního týmu. 

A obrýlená, krátkovlasá blond padesátnice, působící dojmem dozorkyně v ženské věznici, se už dere za řečnický pultík. „Vážené soudružstvo, milí poslouchající, drazí lidé,“ pozdraví sál se samolibým úsměvem. „Ano, je čas zvyknout si na novou kulturu vyjadřování. Nikdo už si nemůže myslet, že pozdraví soudruhy nebo posluchače a že to jaksi zahrne i soudružky a posluchačky. Nikdo už si ale nemůže myslet ani to, že pozdraví soudružky a soudruhy, dámy a pány nebo posluchačky a posluchače a že to jaksi zahrne i nebinární osoby. Doby, kdy bylo možné jazykem beztrestně ignorovat, vyčleňovat a urážet znevýhodněné bytosti jsou nenávratně pryč.“

Tímto entrée rázně vpadla do problematiky rovnosti. Zde patří mezi hlavní návrhy expertů jednak zavedení přípony –oto, spojené se středním rodem, která bude sloužit k pojmenování nebinárních osob, tedy těch, které se necítí být ani mužem ani ženou – například kolegoto, důchodcoto, ministroto, kamarádoto. Zadruhé má být zakázáno generické maskulinum, tedy používání podstatných jmen rodu mužského pro souhrnné označení mužů, žen i nebinárních. Má být nahrazeno buď neutrálními výrazy typu studující, pracující, vyučující nebo hromadnými označeními jako soudružstvo, kolegstvo, důchodcovstvo nebo vyjmenováním všech – například učitelé, učitelky a učitelota. Konečně u množného čísla ženského rodu v minulém čase má být koncovka –y nahrazena měkkým i, což už se prolíná s druhým základním směrem reforem.

V rámci zjednodušení pravopisu má totiž dojít k radikálnímu omezení používání písmen y a ě. Ypsilon má zůstat jen za d, t, n, pokud se mají číst tvrdě, jinde se bude používat měkké i. Podobně ě zůstane jen za d, t, n, pokud se mají číst měkce, a namísto mě se bude psát mně, všude jinde bude je. Dále bude kroužkované ů nahrazeno dlouhým ú. Složitá pravidla kolem spodoby znělosti, tedy znělých a neznělých samohlásek, budou nahrazena fonetickým přístupem – samohlásky se budou psát tak, jak v daném postavení znějí – např. sut bez sudu, sních bez sněhu, přetpoklat a podobně. Čárky budou povinné jen v hrstce situací, například mezi několikanásobnými větnými členy nebo před oslovením, jinde bude jejich psaní dobrovolné, tedy ponecháno na citu pisatele, pardon píšícího. Velká písmena budou na začátku vět, ve jménech, v názvech – a to ve všech slovech v názvu –, jinde bude jejich psaní opět na úvaze píšícího.

Světovost už dobře vysvětlil Robert, tedy soudruh ministr. Má-li uvést nějaké příklady: když můžeme použít slova jako komplikovaný, verifikace, satisfakce, farma, reciprocita nebo fakultativní, nehledejme zbytečně stará čistě česká či obecně slovanská označení. Taková dobře známá mezinárodní slova budou ve slovníku spisovné češtiny uvedena na prvním místě a školy a veřejnoprávní média budou vedeny k tomu, aby jimi „lokalismy“ vytlačovaly. Postupně bude snaha uvádět do oběhu další cizí slova. Také už nebudeme překládat názvy zahraničních měst, cizích svátků, jídel, zvyků a podobně.

A na závěr má šéfka expertů připraveny vzorové ukázky, které prý pomohou k pochopení dopadů reformy v praxi. A poslouchající se mohou hravou formou zapojit. V prezentaci nejprve uvidí věty podle starých pravidel, a ať si sami zkusí napsat, jak bude vypadat stejný text v Češtině 22.

Začíná se něčím jednoduchým. Na obrazovkách se objeví věta: „Bez peněz do hospody nelez.“ Expertka se zvídavě dívá po sálu, po chvilce ťukne na ovladač a v jásavém barevném provedení už problikává text: „Bes peněs do hospody neles.“

„Tak schválně, kolik z vás to mělo správně?“ uculuje se řečnice.

A teď něco trochu těžšího: „Lidská práva jsou obrovský poklad, bez kterého si už náš život neumíme vůbec představit.“ Pár vteřin na přemýšlení a vzápětí radostně zazáří text: „Litská práva jsou obrofskí poklat bes kterého si uš náš život neumíme vúbec přetstavit.“

A jak nově napíšeme „Pokrok vyžaduje dalekosáhlé změny v jazyce. My ženy jsme to věděly dávno.“? Ano, samozřejmě že: „Pokrok vižaduje dalekosáhlé zmněny v jazice. Mi ženy jsme to vjeděli dávno.“

A nakonec něco pro bystré hlavy: „Důchodci dostali přidáno. Zajedou si na výlet do Vídně.“ Pozor, pozor, tady je hodně chytáků! Tak ta první věta: Nestačí napsat „Dúchotci dostali přidáno“. Nezapomeňme na rovnost, takže buď „Dúchotcofstvo dostalo přidáno“, nebo „Osobi v dúchodu dostali přidáno“, nebo také „Dúchotci, dúchotkině a dúchotcota dostali přidáno“. A ta druhá věta: „Zajedou si na vílet do Wien“, nebo ještě lépe „Zajedou si na exkurzi do Wien“.

Po tomto vystoupení, které uzavřelo dopolední blok, dal moderátor Třešňák prostor pro několik prvních obecných otázek či postřehů z pléna s tím, že hned nato má „organizátorstvo“ tu čest pozvat „soudružstvo“ na oběd formou bufetu. Na podrobnou diskusi bude dostatek času odpoledne po proslovech zbývajících tří panelistů.

Nastal obvyklý okamžik nervózního ticha, kdy se čeká na prvního odvážlivce, který zvedne ruku. A vtom se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Z předsálí se vynořila elegantní, důstojná dáma něco přes šedesát a uličkou mezi řadami stolů vkráčela doprostřed místnosti. Ve svých fešných šatech s broží, svým upraveným účesem a bystrým výrazem ostře kontrastovala s převážně buranskou sešlostí okolo. Všichni na ni zkoprněle zírali, včetně hostesáka, kterému vzala z ruky mikrofon.

„Zdeňka Bernášková, Ústav pro jazyk český,“ představila se stručně, aniž by dodala, že je dlouholetou ředitelkou oné instituce a vysokoškolskou profesorkou českého jazyka a literatury. „Vím, že mě sem nikdo nezval, ostatně nebyli jsme jako ústav přizváni k celému tomuhle… počínání. Vystačili jste si dobře bez nás. Ono tady stejně o jazykovědu ani tak nejde, že?“ Rozhlédla se po obecenstvu. „Když jsem dnes ale sledovala přenos na globalnetu a viděla, o co se tady snažíte, sebrala jsem se a přijela, abych vám něco řekla.“ S rozhořčeným pohledem propichovala znervóznělé figurky za panelem. „Tohle je pokus o vraždu!!!“ vpálila do mikrofonu a ta slova se nesla sálem jako zvuk zvonu.

„Jak se můžete opovážit jenom v koutku duše pomyslet na to, že ze dne na den rozryjete dílo, které vznikalo přes tisíc let, které vyrůstalo z téhle země a jejích osudů, z života mnoha desítek pokolení, z mravenčí práce vzácných lidí, jejichž sochy dnes bouráte – obrozenců, spisovatelů, básníků. Karel Čapek – jestli vám to jméno vůbec ještě něco říká – kdysi napsal, že řeč je duše a vědomí národa, že česká řeč odlišuje českou duši ode všech jiných na světě. Napsal – a to si dobře zapamatujte –, že…“ Na vteřinu se v rozčílení zarazila a pak vysypala ta slova z rukávu:  „‚…v řeči není revoluce, nýbrž věčná kontinuita, věčné přejímání, tichý a hluboký vývoj jako v tvořící přírodě. Řeč je sama souvislost národa; nedá se uměle předělat, nedá se do ní nepřirozeně zasáhnout, může se vyhubit, ale nemůže se převracet; má houževnaté, organické bytí přírodních věcí. Tisíciletá minulost protéká každým slovem; děláme něco velkolepě starého a historického, když mluvíme česky. A přece každý z nás musel nově a původně objevit každé slovo; mateřská řeč je řeč dětství, první řeč duše, poklad prvních dobrodružství, nálezů a poznatků; věčně navazuješ na své dětství, mluvíš-li mateřským jazykem.‘“

Třešňák chtěl využít profesorčiny odmlky a spustil: „Poslyšte, soudružko,“ ta si ho ale nevšímala a pokračovala dál.

„Tolik Karel Čapek. A já dodávám, že jazyk je součástí kulturního dědictví národa, je to klenot, kterého se může každý dotknout, ale nikdo si ho nesmí přivlastňovat. Patří nám všem, a ne nějaké skupince těch, kteří sami sebe považují za vyvolené a kteří se teď a tady snaží náš jazyk znásilnit a zasadit do nějakých svých pomýlených představ o světě. Ne, na to nemá právo nikdo. Nikdo nemá právo prznit naši řeč kvůli ideologii.“

Špondrová se postavila a chtěla něco namítnout, ale profesorka ji setřela: „Ani vy, dámo! Už toho bylo dost. Skončete to tady, seberte si tahle svoje nemehlota a jděte všichni dělat něco, čemu rozumíte. Jazykověda to tedy rozhodně není.“

„Kurva, na co čekáte? Umlčte tu ženskou!“ štěknul Zachariáš na svoje poskoky, kteří bezradně přešlapovali kolem řečnického panelu. V obecenstvu to šumělo. Z foyeru přicházeli příslušníci ochranky. Dřív než ale kdokoli stačil něco podniknout, profesorka Bernášková se otočila na podpatku a středem odkráčela pryč.

„Nenávist tady nemá svoje místo!“ křičel hystericky ministr pro lidská práva za vzdalující se akademičkou. Tvář měl brunátnou zlostí.

„Tak tahle sůva skončila,“ vyprsknul potom, když po sobě s premiérkou, předsedkyní Ústavního soudu a šéfkou expertního týmu vrhali šokované pohledy. „A na ten Ústav si pořádně posvítíme.“