Ohlédnutí za tématy roku 2021

Covid, Zelený úděl, bruselské hry s právním státem, konference o budoucnosti Evropy, volby do Poslanecké sněmovny – tím vším i dalšími tématy žil tento blog v letošním roce.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, podobně jako koncem roku 2018 bych chtěl i tentokrát zařadit speciál, ve kterém se ohlédnu za letošními texty na tomto blogu a dalšími počiny. Některé roky jsou totiž pestřejší a nabitější událostmi než ty ostatní. Rok 2021, spojený s pokračujícími koronavirovými zmatky, vítězným tažením Zeleného údělu a sněmovními volbami, byl jistě jedním z nich. 

15 let s Vámi

Začátkem ledna uplynulo už 15 let od chvíle, kdy jsem zahájil svou publicistickou dráhu. Při tomto výročí jsem natočil vzpomínkové video s názvem Na tenkém ledě s prsty pevně na klávesnici, ve kterém jsem se snažil pustit čtenáře do zákulisí a podělit se s nimi o některé zážitky, na které do té doby nepřišla řeč.

Svěřil jsem se zde s tím, že psaní vnímám jako příležitost účastnit se veřejné diskuse (a v ní silou argumentu ovlivňovat myšlení ostatních a snažit se pohnout s věcmi k lepšímu), vypořádávat se s tíživými jevy kolem sebe a také odpoutávat se ze všední každodenní reality. Někdy je to dobrodružství, jindy životabudič a vždy je to skvělá možnost setkávat se s lidmi. Konečně je to asi také můj úděl.  

Koronavirus

Pokud jde o články na blogu, největší úspěch měl u Vás hned ten v pořadí první s názvem Nouzový stav ani o hodinu déle, který se týkal covidu. Vymezil jsem se zde vůči svým předchozím příliš konformistickým postojům a volal jsem po opuštění drastických omezení, respektive po návratu do normálu. Hlavní sdělení bylo toto:

„Opatření, kterými se naše země a mnohé další státy EU rozhodly proti středně vážné nemoci chřipkového typu bojovat, se ukázala být větším neštěstím než nemoc sama. Nepochopili jsme včas zdravou míru. Roušky, dezinfekce, odstupy a jisté omezení kontaktů mohly být rozumnými řešeními. Lockdowny, zavírání škol a zákazy vycházení a pohybu však už byly od počátku přes čáru. Měli jsme to vidět dřív. […]

Jestli nechceme smrt (pád) naší země ‚s covidem‘, musíme zvednout hlavy vzhůru a žít ‚s covidem‘. Virus tady bude dlouho a třeba už navždy. Měli bychom si na to zvyknout jako na fakt. Posilujme naše zdravotnictví a vlastní odolnost, ale vraťme se k normálnímu životu se vším všudy.

Nebojme se britské, brazilské, jihoafrické a kdo ví jaké další mutace koronaviru. Bojme se našich vlastních mutací strachu, alarmismu, srabáctví, moralizování, senzacechtivosti.“

Zelený úděl

Velkým tématem byl i letos Zelený úděl (European Green Deal), tedy plán a rodící se soubor opatření EU, jehož ústředním cílem je, aby Unie do roku 2050 dosáhla tzv. klimatické neutrality neboli nulových čistých emisí skleníkových plynů.

Dlouhodobě upozorňuji na to, že Zelený úděl má potenciál revolučně proměnit život kolem nás, sešněrovat a zmrzačit hospodářství i omezit svobodu. Na Twitteru jsem nedávno poznamenal: „Zelený úděl znamená definitivní rozchod EU se zdravým rozumem a základy ekonomického uvažování. Zůstanou po něm jenom dluhy, hospodářský úpadek, zničený průmysl a energetika, nezaměstnanost a výhled na záda těch, kteří využili našeho zatemnění mysli a šli rychle dopředu.“

V článku Zrození Zeleného údělu jsem se věnoval počátkům tohoto šílenství. Uvádím zde: „Na celém příběhu je ohromující to, jak mohl být tak dalekosáhlý, revoluční plán prosazen tak rychle a tak hladce. Ačkoli na pokračování klimaticko-alarmistické linie EU jsme byli po Pařížské dohodě plně připraveni, přiznejme, že radikální nárůst ‚zelených‘ požadavků a prudkost jejich prosazování, jakož i vyvýšení této agendy nad všechno ostatní, nás zaskočily.“

V příspěvku Zelený úděl se vítězně valí vpřed si všímám toho, že Green Deal nebyl koronavirovou pandemií ani zastaven, ani zpomalen, ani upozaděn. Paradoxně vyšel posílen a úspěšně si razí cestu k novým metám. „Ekonomika trpící pod lockdowny nedostala šanci znovu se nadechnout, namísto toho byl Green Deal postaven do centra údajné hospodářské obnovy a přisál se na její penězovody. V tuto chvíli se nejeví jako možné tento projekt zastavit. Spirála zmaru hospodářství, omezování svobody, zaostávání za dynamickými ekonomikami jiných koutů světa a eroze zbytků svrchovanosti členských států se dala do pohybu.“

V dubnovém rozhovoru pro Parlamentní listy jsem k tomuto pojetí hospodářské obnovy dodal: „Když slyším všechna ta prohlášení unijních představitelů, že právě ‚zelená transformace‘ přinese oživení a prosperitu, když studuji jejich futuristické vize o tom, jak nás zachrání větrníky na moři, čistý vodík, bezemisní lodě a letadla nebo zdravější jídelníček, mám silný dojem, že politika se v EU zcela odpoutala od reality. Zní mi v uších píseň Náměsíčník, kterou kdysi zpíval Oldřich Nový: ‚Nejlepší život má přec jen fantasta, to co nemá, to si vymyslí. Však plánů všelijakých má na sta, většinou však nesmysly. Největší z nich, ale vyniká mozkovou činností horečnou, mžikem taxametru, staví zámky z větru, když jde večer se slečnou…‘ Slova jsou to pěkná, ale život s takovými náměsíčníky v nejvyšších funkcích, to už je něco docela jiného.“

Konečně v textu Evropský klimatický zákon rozebírám nový unijní předpis (nařízení č. 2021/1119), který činí základní klimatické cíle právně závaznými. Evropský klimatický zákon „představuje vtělení Zeleného údělu do právního řádu (a jeho zabetonování). Ač je sám abstraktním aktem, jehož důsledky nejsou na první pohled zřejmé, otevírá dveře velmi konkrétním opatřením, která pocítíme všichni velmi silně.“

Další unijní aktuality 

1) V rámci dění v unijní politice jsme opakovaně sledovali Konferenci o budoucnosti Evropy (CoFEU). Tato bizarní akce, která je něčím na pomezí mezi konventem, občanskými dialogy a veřejnou konzultací, byla zahájena v květnu 2021 a bude trvat zhruba rok.

Strukturu a fungování CoFEU jsem podrobněji popsal v článku Unijní demokracie naruby. Zde také uvádím: „Celá konference je křečovitým pokusem dodat diskusi o unijní politice punc otevřenosti širokým vrstvám občanů a vytvořit dojem, že k jejich názorům se přihlíží. Unijní orgány trpí neutuchajícím strachem z referend a voleb, kdy evropské národy mají možnost ovlivnit běh věcí. Naopak projevují ohromnou vynalézavost, pokud jde o nabízení neškodných náhražek v podobě nezávazných rozprav s hrstkou jednotlivých angažovaných občanů, jejichž průběh mohou řídit a především z nich samy mohou vyvozovat závěry, respektive vzít si za své ty podněty, které jim samotným budou vyhovovat.“

Jedním ze způsobů, jak se do konference mohou zapojit jednotliví občané, je sdílet svoje „nápady“ na stránkách konference neboli na vícejazyčné digitální platformě. I když jsem věděl, že jde o psaní černou křídou do komína, přispěl jsem s návrhem, popsaným v článku Flexibilní vícerychlostní Unie a la carte. Základní myšlenkou je, že namísto stále užší unie potřebujeme flexibilní platformu pro dobrovolnou spolupráci suverénních států, a že struktura EU by proto měla být rozdělena na povinný základ a volitelnou nadstavbu. 

2) I letos jsme věnovali pozornost hrátkám Bruselu s tématem právního státu, a to zejména agresivnímu chování unijních špiček vůči Polsku. V článku Polsko před Bruselem nesklání hlavu byla řeč o tom, jak v říjnu premiér Mateusz Morawiecki důrazně vystoupil na obranu své země. „Mateusz Morawiecki ukázal před svými protějšky z ostatních členských států i před unijními institucemi, že Polsko si stojí za svým a nehodlá se poddat nespravedlivému zacházení a cizímu vměšování se do jeho vnitřních záležitostí.“  

3) Z dalších témat jsme rozebírali třeba

• nemastný neslaný Projev o stavu Unie 2021, který přednesla předsedkyně Ursula von der Leyenová v září;
• trvající neschopnost členských států dohodnout se na zrušení letního času (v článku Zbavíme se někdy střídání zimního a letního času?);
• červencové společné prohlášení Orbána, Salviniho, Kaczyńského, Le Penové a dalších představitelů národně-konzervativních sil o budoucnosti evropské integrace (v článku Evropští demokraté se probouzejí).

O desítkách dílčích záležitostí jsme pak hovořili v cyklu Tento týden v EU. V něm od konce léta téměř každý pátek přináším přehled nejdůležitějších událostí z unijní politiky. Jsem rád, že si tento nový formát našel svoje příznivce.

Celkový stav evropské integrace

Jednotlivé události na unijní scéně nás stále vracely k obecnějším úvahám o celkovém stavu evropské integrace. 

V článku Pět let od britského referenda, napsaném v červnu u příležitosti půlkulatého výročí odvážného rozhodnutí Britů o vystoupení z EU, jsem situaci shrnul takto: „Pět let po britském referendu vězí Unie hlouběji než kdy jindy v politickém marasmu. Centralismus a levicové pokrokářství jsou opět na koni a pod nátěrem zelených ambic a pokoronavirové rekonstrukce zvedají nos tak vysoko, jak si to doposud nikdy netroufly. Arogance unijních představitelů vůči členským státům (např. v rámci jejich oblíbeného boje za právní stát) také dospěla do nevídaných rozměrů.“

V textu Evropská integrace v zrcadle našich pohádek zdůrazňuji dva určující vývojové megatrendy, kterými jsou trvalá expanze Unie a její směřování doleva. Paralely pro nynější situaci nacházím v některých lidových pohádkách:

„Jestli něco dokonale vystihuje onu živelnou expanzi Unie (a zvláště její regulace), pak je to představa kaše, která se divoce valí ven z hrnce a nikdo ji neumí zastavit. Podobný výjev s kynoucím těstem nabízí filmová pohádka Byl jednou jeden král ve scéně, kdy Jan Werich (král) a Vlasta Burian (rádce) vaří lívance a situace se zvrtne.

Abychom zahrnuli i druhý megatrend, představme si, že kaše (či lívancové těsto) má rudo-duhovo-zelený nádech.

Expanzi Unie, jakož i domýšlivost a mocichtivost jejích institucí pěkně vykresluje také jiná pohádka: Otesánek. Raději se ani nepokoušejme dosadit položky do jeho říkanky ,Jed jsem, sněd jsem...‘. Erbenův Otesánek byl proti tomu bruselsko-štrasbursko-lucemburskému žabař.“

Celé zamyšlení končí takto: „Před vstupem do EU nám byla slibována málem pohádková budoucnost. To by, jak vidno, i sedělo. Obtíž je v tom, že jsme právě v té fázi pohádek, kdy přicházejí těžkosti, kdy zlo dočasně slaví úspěchy. Abychom se propracovali ke šťastnému konci, musí přijít den, kdy hlasitě zakřičíme: ,Hrnečku, dost!‘. Musí přijít den, kdy budeme mít odvahu babičky s motykou, která udělala přítrž řádění dřevěného monstra.“

Volby 2021

Tři články se týkaly podzimních voleb do Poslanecké sněmovny.  

Ve dvou z nich jsme zkoumali, jaké postoje zaujímají kandidující politické subjekty k aktuálním velkým tématům unijní politiky. Šlo nám o Zelený úděl a několik dalších otázek (mj. Fond obnovy, ochrana právního státu, konference o budoucnosti Evropy). Všimli jsme si, že naše nejsilnější strany, hnutí a koalice se sice vesměs Unii ve svých programech věnují, ale tato problematika stále zůstává poněkud na okraji a má podobný nádech vzdálenosti jako zahraniční politika. „Do značné míry je to pochopitelné. Neexistence jednoho politického národa (dému) a jednoho veřejného prostoru je základním důvodem pro nemožnost fungování demokracie v nadstátním prostoru EU. Občané jsou běžně schopni vnímat politiku – pokud jde o témata i osobnosti – jen do úrovně svého státu. Proto by těžiště rozhodování o věcech veřejných mělo zůstat na národní úrovni, zatímco Unie by se měla zabývat pouze problémy s přeshraničním rozměrem, pakliže její činnost zjevně přináší přidanou hodnotu. Základním problémem EU je, že takové rozlišení nerespektuje, že vpadla do každodenní politiky a snaží se udávat směr bezmála ve všech klíčových záležitostech.“

Třetí text se zabýval naší přináležitosti k Západu. Reagoval na to, že ve volební kampani přesně podle očekávání z jedné části politického spektra hlasitě zaznívala hesla typu „Česko patří na Západ!“, „Patříme na Západ, ne na Východ!“, či „Udržíme Česko na Západě“.

Proti tomuto přístupu jsem namítl, že vzývat Západ a hájit ho před údajným nebezpečím z Východu si dnes troufá kdekdo. Jde samozřejmě o téma náhražkové, virtuální, nesmyslné. Není totiž před kým tento program obhajovat, žádný skutečný boj se o něj nevede. „Dnešní svět už nelze vtěsnat do schématu Západ versus Východ, respektive svoboda a demokracie versus autokracie. Stěžejní ideový konflikt se už dávno přesunul na osu Západ versus anti-Západ, kde se vede stále prudší ‚kulturní válka‘ mezi zastánci západní kultury a progresivní levicí. […] 

Útoky na náš normální svět a na zdravý rozum se nás valí ze všech stran a jsou na dennodenním pořádku. Západní země pod jejich tíhou klesají do dosud nevídaného společenského marasmu. Obhajoba starého dobrého Západu, respektive normálního světa před rozvratem je v tomto kontextu prvořadým politickým programem a životním postojem dneška. […] 

O takovém boji bohužel heslo ‚Patříme na Západ, ne na Východ!‘ ani v nejmenším není. Toto heslo je o oživování stínů minulosti, o zastírání ideové vyprázdněnosti a nedostatku odvahy postavit se nynějším hrozbám, o snaze lacino získat nástroj na očerňování protivníků. Je o setrvačném uctívání určitého geopolitického prostoru a jeho struktur (EU, NATO aj.) při flagrantním odhlížení od všech negativních proměn, kterými tento prostor a jeho organizace procházejí.“ 

Zdůraznil jsem také: „Konzervativci a obecně zastánci normálního světa by se neměli nechat svést k tomu, aby ve volbách hlasovali pro, nebo proti Babišovi. Nenechme si vnutit představu, že nám má jít na prvním místě o boj slušných, poctivých, kultivovaných proti těm druhým. Zásadním ideovým střetem dneška je boj Západ vs. anti-Západ neboli normální svět vs. progresivisté a jejich kulturní revoluce. Nemělo by nás tedy zajímat, jestli budeme mít vládu bez Babiše, ale jestli budeme mít vládu bez progresivistů.“

Až dozrají kdoule

V tomto roce jsem také napsal další pokračování postupně vznikajícího románu, který má zatím pracovní název Zítra už bude všechno jinak. Toto antiutopické literární dílko, jehož děj se odehrává v daleké budoucnosti (zatím jsme došli do osmdesátých let tohoto století) píšu jenom příležitostně, protože na něj bohužel málokdy zbývá čas.

V románu se nesnažím nastínit žádnou extrémní, záměrně vyhrocenou vizí děsivé budoucnosti. Jde spíše o to domýšlet důsledky jevů, které pozorujeme kolem sebe, pokud by se stávající nepříznivé trendy nepodařilo zvrátit. A, jak říká v jednom speciálním díle jedna z hlavních postav, z těchto trendů lze dovodit, že „zkázu naší civilizaci nepřinesou ani roboti, ani zničení životního prostředí, ani přelidnění, ani totalitní režimy, ani mimozemšťani, ale uvadnutí ducha a s ním spojený morální úpadek“.

Letos vznikla čtvrtá kapitola, která nás na rozdíl od všech dosavadních, jejichž dějištěm je Česká republika, přivádí do Ankary do sídla tureckého vůdce v den 400. výročí bitvy u Vídně. Na blogu vyšla ve dvou dílech s názvem Až dozrají kdoule. 

Ti, kdo román sledují od začátku, poznají, že došlo k výrazné změně ve vykreslení Turků. Od původního atatürkovského pojetí jsme se posunuli k erdoganovsko-osmanskému směru.

Osmdesáté narozeniny Václava Klause

V červnu oslavil osmdesáté narozeniny bývalý prezident republiky Václav Klaus. Při tomto velkém jubileu byly vydány čtyři jeho nové knihy. Jednou z nich je tematicky a chronologicky utříděná sbírka citátů nazvaná Myšlenky. Je mi velkou ctí, že jsem se na ni mohl podílet jako editor.

V úvodu připomínám slavný výrok „Nic nekončí, jdeme dál!“, který Klaus pronesl v listopadu 1997 během „sarajevské“ krize. A dodávám: „Jelikož tato slova záhy naplnil svým jednáním, vstoupila do obecného povědomí jako vyjádření naděje, životní síly, schopnosti postavit se znovu na nohy, když člověka okolnosti či úklady druhých srazí k zemi. Tento příslib poté zazněl nesčíslněkrát z různých úst, při různých příležitostech a s různou mírou úspěšnosti následné realizace. V každém případě je zřejmé, že slova mohou získat silný náboj a přesvědčivost, jsou-li podepřena opravdovostí.

Celá tato kniha má být právě o silných, přesvědčivých slovech – o slovech, která se vršila v uplynulých třech desetiletích v Klausových knihách, článcích, projevech, rozhovorech, a která jsou odrazem jeho pevných názorů, jeho konzistentního myšlenkového světa. Tyto ideje formovaly mnohé z nás a ve šťastnějších letech naší polistopadové minulosti významně spoluutvářely život v naší zemi.“

Výběr citátů byla práce byla velmi milá, protože jsem se pro jednou mohl zabývat myšlenkami, které jsou mi blízké a s kterými jsem vlastně vyrůstal a dospíval. Byl to obrovský rozdíl oproti mojí vlastní tvorbě, kde pravidelně narážím na velmi neradostnou realitu dnešní EU a světa kolem nás obecně.

Závěr

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, děkuji Vám všem za dosavadní přízeň a budu se moc těšit na další setkávání s Vámi v roce 2022. Do nového roku přeji hodně zdraví, pohody a úspěchů. Snad se brzy vrátíme do normálnějších poměrů.