Flexibilní vícerychlostní Unie a la carte

Příspěvek v rámci Konference o budoucnosti Evropy. Namísto stále užší unie potřebujeme flexibilní platformu pro dobrovolnou spolupráci suverénních států. Struktura EU by měla být rozdělena na povinný základ a volitelnou nadstavbu.

Možná jste zaznamenali, ale asi spíš ne, že v EU právě probíhá tzv. Konference o budoucnosti Evropy. Po Junckerově cestě do Sibiu jde o další kolo nikdy nekončící diskuse o evropské integraci, tentokrát zcela v režii tábora „stále užší unie“.

Jedním ze způsobů, jak se do konference mohou zapojit jednotliví občané, je sdílet svoje „nápady“ na stránkách konference neboli na vícejazyčné digitální platformě. Tyto nápady prý budou po celou dobu trvání konference shromažďovány, analyzovány, monitorovány a zveřejňovány na platformě a následně budou promítnuty do panelových diskusí a plenárních zasedání.

I když jsem si jistý, že jde o psaní černou křídou do komína, také jsem zaslal jeden svůj příspěvek, a to v rámci bloku Evropská demokracie. Nápad je nadepsán jako  Flexible multi-speed Europe a la carte.

Činnosti EU by měly být rozděleny na a) společný povinný základ a b) volitelnou nadstavbu.Společný základ by byl povinný pro všechny členské státy a přijatá rozhodnutí by pro ně byla závazná. Vycházelo by se zde z dosavadního modelu, nicméně tento by se uplatnil jen v úzkém okruhu oblastí: předně by šlo o vnitřní trh a úzce související záležitosti, práva pohybu a pobytu občanů v rámci EU a dále – při použití jednomyslného rozhodování – základní institucionální otázky a SZBP.Všechny ostatní činnosti EU by byly zahrnuty do volitelné nadstavby. Jednotlivé státy by se jich účastnily na dobrovolném základě. Vždy by později mohly svou účast přehodnotit.Volitelná nadstavba by sestávala ze dvou pilířů. Prvním a základním z nich by byla volitelná (opt-in) legislativa. Unijní instituce by přijímaly legislativu v různých oblastech jako doposud, ale každý předpis by byl závazný jen pro ty členské státy, které vyjádřily vůli být jim vázány. Druhý pilíř (strukturovaná spolupráce) by stavěl na modelu nynější posílené spolupráce a PESCO. Umožnil by skupinám členských států intenzivnějši spolupracovat ve složitých oblastech (jako je euro, Schengen atd.). Základním právním rámcem pro každý takový projekt by byl zvláštní protokol připojený k zakládacím smlouvám.Takový model by velmi posílil demokratickou legitimitu EU, protože rozhodující slovo by znovu získaly vnitrostátní parlamenty. Namísto „stále užší unie“ potřebujeme flexibilní platformu pro dobrovolnou spolupráci svrchovaných států.

Navazuji zde na svoje úvahy po britském referendu o možné zásadní přestavbě Unie. Tehdy jsem uváděl, že by měl být opuštěn ideál jednotného postupu všech členských států v celé šíři aktivit Unie, kde výjimky (např. posílená spolupráce či zvláštní postavení některých států na základě protokolů připojených ke smlouvám) jsou považovány za něco mimořádného, nežádoucího, dočasného, nouzová poslední možnost, nenajde-li se podpora pro jednotný postup apod. Flexibilita by se měla stát samotným základem systému.

Převod většiny činností Unie do volitelné nadstavby by znamenal, že rozsah oblastí, kde může být v Bruselu rozhodováno o nás bez nás, by byl radikálně omezen, a to na záležitosti, kde společný postup přináší přidanou hodnotu. Došlo by k zásadnímu posílení demokratické legitimity EU, protože v rámci volitelné nadstavby by se rozhodování vrátilo do rukou vnitrostátních parlamentů. Bylo by totiž na každém členském státu, zda se bude spolupráce na úrovni EU účastnit, přičemž své rozhodnutí o zapojení do té které činnosti by mohl kdykoli v budoucnosti přehodnotit.