Malá paměť Benjamina Kurase

Benjamin Kuras využil jarní koronavirové karantény k sepsání čtivých memoárů. Způsobem autorovi vlastním se zde prolíná rozverný i vážný tón. Čtenář se bude chvíli smát a vzápětí zasmušile přemýšlet o krizi naší civilizace.

Při pochmurném začátku listopadu, kdy jedna neblahá zpráva střídala druhou a kdy z různých koutů světa přicházely jenom mlha a mráz, mi udělala radost jedna knižní novinka. Jako doušek čaje z termosky v tomto nečase přišla vhod Malá paměť od Benjamina Kurase.

Oblíbený spisovatel, dramatik a publicista  – máme-li vyzdvihnout alespoň některé z jeho profesí a dovedností – v době jarní karantény nezahálel a sepsal memoáry. „Malé“ proto, že nemá jít o ucelenou autobiografii, ale o výběr toho, co se ze života hodí si pamatovat – výběr, který může „časově i tematicky skotačit sem a tam“ a mezi událostmi se propiplávat „autorovou myslí, emocemi, idejemi a bláznivými nápady“. Má to být „ani ne tak psaní o životě, jako psaní o psaní“ neboli o autorově spisovatelské kariéře a o událostech a lidech kolem ní.

Kuras se vrací k hanáckým kořenům, ke studentským letům a spisovatelským i rozhlasovým začátkům. Následují vzpomínky z činorodých let emigrace, kdy se jeho druhým domovem stala Velká Británie, tehdy stále ještě si zachovávající svoji osobitost a šarm. O práci v BBC, v divadle, o psaní divadelních her, o Londýně, o pozoruhodných lidech i o cestování po Evropě v předmaastrichtské době, „kdy každá země chutnala a voněla jinak“ – o tom všem je tato rozmarná část, ze které čiší pohoda i trochu nostalgie. 

Vážnější tóny pozvolna přicházejí v období po pádu komunismu, kdy se Kuras napůl vrátil do původní vlasti, zatímco druhou nohou zůstával v Londýně. Autor dochází k poznání, že návrat po dlouholeté emigraci neznamená jednoduše příchod domů, ale do jisté míry jde o další emigraci do cizí země. 

Po svobodných a nadějeplných devadesátých letech se začalo smrákat. Autor „se začínal trápit obavami o budoucnost civilizované demokratické Evropy a sledoval její postupující ohrožení, sílící eurounijní byrokratizací, islamizací a migrací, na základě odpozorovaných faktů a událostí probíhajících v západní Evropě“. Se vstupem do nového století se pomalu a nenápadně hromadily známky oklešťování svobody a demokracie.

Jako jeden z prvních v naší zemi (mimo jiné spolu s Václavem Klausem) si Kuras všímal nepříznivého pomaastrichtského vývoje evropské integrace a kritizoval jej ještě před naším vstupem do Unie. Už začátkem století hovořil o „upevňování nadnárodních byrokratických kolosů s pravomocemi, které nepodléhají demokratické kontrole a které už evropští voliči nebudou moci změnit“ a později správně pojmenoval podstatu euroústavy, respektive Lisabonské smlouvy.

Ve světle nynějšího obrazoboreckého a klekacího šílenství kolem „Black Lives Matter“, které vygradovalo v době koronavirové pandemie, autor rozvíjí své dlouhodobé téma politické korektnosti, respektive ustupování nejrůznějším menšinám. Nově pro něj nachází přiléhavý pojem diverzitokracie. „Diverzitokracie postupuje přesně podle Orwellova varování, z něhož si udělala recept a stala se přesným opakem toho, co původně znamenala. Místo aby jednotlivé rozdílnosti včleňovala, dělí je na skupinky (též označované jako menšiny), jimiž společnost rozděluje a rozkládá… rozdělila společnost podle staré osvědčené marxistické šablony na skupiny (čili identity) ohrožované, a proto hodné ochrany oproti skupinám (čili identitám) neohrožovaným, a tudíž ne-li přímo ohrožujícím ty ohrožované, tak přinejmenším se nacházejících v postavení, z něhož ty ohrožované ohrožovat mohou. … Skupiny ohrožovaných se ... stávají skupinami privilegovanými, se zvláštními právy bez příslušných povinností, zatímco skupiny klasifikované jako neohrožované se dostávají do postavení méněcenného, se zvláštními povinnostmi bez příslušných práv.“

Podle Kurase anglosaská civilizace, která vždy bývala racionální, pragmatickou a humánní záchranou světa před řáděním diktatur, sama zešílela a samotnou svou vahou by mohla strhnout svět do chaosu. V tomto světě se skoro jako jediný ostrůvek rozumu, klidných emocí a politické stability jeví střední Evropa. 

„Má-li z této pandemie a pandemonie vzejít nějaká renesance, ve Střední Evropě k tomu má šanci největší, ne-li jedinou. Společné vybudování politické archy, která by potopou bezpečně proplula, je možná sen příliš optimistický. Realističtější nadějí je aspoň vytváření individuálních morálních skafandrů.“ 

Tyto skafandry by se musely sešívat  ze  základních  civilizačních  principů, jako jsou tyto: „Na každé negativum se dá nalézt pozitivní přístup vytvářející nové příležitosti. / Aby bylo vzdělání k něčemu užitečné, musí se  zbavit ideologického balastu a soustředit se,  podle  Komenského,  na  osvojování  praktických dovedností vytvářejících hmotné i duchovní bohatství a na pěstování charakteru. / Charakter i praktické dovednosti se pěstují překonáváním překážek a osvojováním pracovní kázně, touhy po vědění, radosti z dozvídání, vášně k tvoření a úsilí o skvělost. / Svoboda se musí denně praktikovat a bránit, aby nezanikla. / Práva nemohou existovat bez povinností. / Když k tomu necvičíme děti od malička, děláme z nich lemply, ničíme jim život a ohrožujeme ostatní.“

Kurasova Malá paměť je barvitým souborem humoru, životních zkušeností i hlubších myšlenek a podnětů. Ve svém střídání tónů a nálad čtenáře pobaví, rozesměje, ale místy i zamrazí a vede k neradostným úvahám. Optimistické momenty ale jasně převažují a čtenářovy retní koutky by měly po dočtení závěrečných řádků zůstat v pozvednuté pozici. V každém případě jde o knížku, kterou stojí za to číst, a to s tužkou v ruce.