Neděle 5. dubna 2020, svátek má Miroslava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 5. dubna 2020 Miroslava

Glosy

19. 03. 2020 10:13:47
O stavu Evropy a naší civilizace, o svobodě, o genderové ideologii, o antidiskriminaci, o EU blízké a všudypřítomné a přitom vzdálené, o její demokratické legitimitě, o principu subsidiarity a o řadě dalších témat.

Tato sbírka glos a tezí vznikla jako výsledek inventury, kterou jsem v předjarních týdnech prováděl ve svých textech. Cílem bylo vyzdvihnout z přehršle úvah k pomíjivým tématům, jak se nakupily během let, některé důležitější myšlenky spíše nadčasové povahy.

První část glos se týká obecných civilizačně-kulturních otázek. Druhá část je věnována evropské integraci.

STAV EVROPY, NAŠE DOBA

Žijeme v časech, kdy i ty nejvíce samozřejmé danosti jsou zpochybňovány, kdy moudrost zkušenosti je cejchována jako „předsudky“, kdy zažité vzorce chování jsou coby „stereotypy“ dehonestovány a bořeny, kdy rozlišování dobra a zla je vysmíváno jako „černobílé vidění světa“, kdy sám pojem normality začíná být nekorektní.

Evropské národy stojí v mnoha ohledech na šikmé ploše – vymírají, přestávají si uvědomovat sebe sama, upadají mravně a kulturně, vězí v těžkopádném a degenerativním sociálním systému, jsou zadlužené, dobrovolně se vzdávají správy svých věcí. Pokud se tyto tendence nepodaří zastavit, stanou se během několika málo generací v rámci probíhajících migračních toků na vlastních historických územích pasivními menšinami a následně se rozpustí jako kostka cukru v moři nově panujících, dynamických etnik. Nenajdou-li sílu k obrodě, bude tento zánik zcela zasloužený.

V každé generaci napříč dějinami najdeme bezpočet těch, kteří svou dobu považují za jedinečnou, nevídanou, velevyspělou a sami sebe za vývojově vyšší druh, než byli jejich předkové. Trvalý výskyt tohoto náhledu na život však jen potvrzuje pravdivost slov starozákonního Kazatele: „Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.

Komu je dáno během let odrůstat z povrchnosti, nepokory a sebestřednosti, ten bude klást stále větší důraz na jevy a hodnoty, které zůstávají během věků neměnné. Pochopí, že život nestojí na pomíjivostech, ale na věcech, o nichž by mohl hodiny rozmlouvat se svým prapradědečkem nebo praprapraprababičkou, a jejichž obraz najde už v biblických příbězích a příslovích právě tak jako třeba v Shakespearovi nebo v Chestertonovi.

K poznání toho, na čem opravdu záleží, mohou vést jednak události krásné a šťastné, jako jsou ty, o jejichž nadčasovosti se zpívá v písni As Time Goes By. Jindy nás tvrdě poučí osobní i celospolečenské krize, strasti, nesnáze, klopýtnutí. Pokud nám i takové neblahé situace pomohou otevřít oči, pak jsme si z nich dokázali vzít to dobré.

KULTURNÍ VÁLKA

Kulturní válka se nevede na bitevních polích, nestřílí se v ní, ani se neharaší zbraněmi. Probíhá vcelku pokojně v parlamentech, v soudních síních, na úřadech, v médiích, na univerzitách, v unijních institucích. Přesto v ní nejde o nic méně než o osud celé západní civilizace.

Nepřáteli už nejsou staří komunisté a jejich třídní boj, ale progresivní levice a její sociálně-inženýrské ambice radikálně změnit svět.

K naplnění svých představ o dobru a spravedlnosti neomarxisté potřebují zničit křesťanskou morálku, rodinu, pohlaví, autoritu, řád, národy i státy a vůbec základní pojem o tom, co je a co není normální. Jde o nebezpečnou destruktivní ideologii, která ohrožuje Evropu jako civilizační okruh a vytváří cestu k antiutopické společnosti.

Neomarxisté neusilují o nic méně, než zničit to, co je pro konzervativce nejpodstatnější, a proto jsou naši přirození úhlavní nepřátelé. Logickým úkolem konzervativní pravice 21. století je bránit civilizaci před těmito silami rozvratu. V pozitivním modu můžeme hovořit o obhajobě normálního světa, národního státu a svobody.

Mnozí bohužel zůstali ve svém vnímání politiky zamrzlí v době studené války s tehdy narýsovaným ideovým střetem a s tehdejšími hrozbami a nepřáteli. Odtud všechen ten halasný antikomunismus, volání „Patříme na Západ, ne na Východ!“, démonizace Ruska a Číny apod. To je ovšem jalový přístup. Kopnout si do Gottwalda nebo do Brežněva dnes vyžaduje asi tolik odvahy jako vymezit se proti Čingischánovi a je to politicky přibližně stejně aktuální. Co je horší, tento způsob uvažování zkresluje vidění aktuální situace a snižuje rozlišovací schopnost, pokud jde o identifikaci frontové linie nynějšího konfliktu, tj. kulturní války, jež se odehrává na ose Západ–anti-Západ.

Dnešní halasní antikomunisté dál pokračují ve své nostalgické jízdě na zrezivělé dráze Západ – Východ, na které byl regulérní provoz ukončen před dobrými třiceti lety. Nestačili si dost dobře všimnout (nebo se tváří, že si nevšimli), že ideový střet se přesunul na jiný koridor, na osu Západ – anti-Západ. Nepřeorientovali se z dávno vyhaslé studené války, na horkou válku kulturní.

Hlavním nebezpečím pro svobodu je dnes levicový progresivismus a jeho maniakální ambice řídit společnost do nejmenších detailů, převychovávat ji ke svému obrazu, poroučet větru a dešti. Marxismus se vrací v nové, zákeřnější podobě, která svobody upíjí po malých doušcích, zastřeně (kvóty, povolenky, boj proti stereotypům, dezinformacím, nenávistným projevům apod.), s halasným odvoláváním se na ušlechtilé cíle. V pozadí je stále stejná dychtivost zbořit starý svět a vybudovat nový „pokrokovější“, „spravedlivější“, „dokonalejší“.

GENDEROVÁ IDEOLOGIE

Dnešní feminismus, třebaže je často prezentován pod hlavičkou „rovnosti žen a mužů“, neusiluje o občanskou rovnost pohlaví, která byla ostatně ve všech evropských státech dosažena před mnoha desetiletími. Tato ideologie vychází z třídního pojetí pohlaví, útočí na tradiční, zvykové, ba i biologicky podmíněné atributy mužství a ženství v našem civilizačním prostoru, na tradiční rodinu, ba i galantnost, a snaží se vybudovat bezpohlavní společnost.

V našem prostředí je feminismus cizorodým implantátem, který působí uměle a disharmonicky právě tak, jako když zazní v české větě ježaté anglické slovo „gender“ či jeho odvozeniny.

Genderismus posouvá vztahy mužů a žen do roviny mocenského zápasu dvou konkurenčních skupin. Namísto ideálu komplementarity a harmonie nabízí třídní boj. Usiluje o dekonstrukci pohlavní identity muže a ženy, o relativizaci tradiční rodiny, o odstranění mravních limitů sexuálního chování a nakládání s vlastním tělem a obecně o radikální přestavbu společnosti ve jménu rovnosti. Nový genderově korektní člověk by měl být „osvobozen“ ze svazujícího rámce tradičních hodnot, zavedených společenských institutů a vzorců chování, ba i biologických daností.

„Gender“ je těžkou nemocí naší civilizace, která rozleptává její základní stavební kameny i pojivo mezi nimi. Je útokem na lidskou přirozenost a vzpourou proti spontánnímu řádu. Je zosobněním nenávisti a nepokory. Přináší svár, dezorientaci a rozvrat. Prvořadým úkolem všech zastánců normálního světa je proti tomuto nebezpečí bojovat.

Nepřestávejme hájit normální svět a přirozené vztahy mezi pohlavími. Namísto soupeření na způsob třídního boje nabídněme ideál harmonie a vzájemného doplňování, kdy muž a žena jsou zde jeden pro druhého, a ne jeden proti druhému. Namísto totalitárního pojetí rovnosti, které vede k bezpohlavní sterilitě, vycházejme z rovnosti v důstojnosti při respektování přirozených odlišností a rozdílných rolí. Proti představě o dědičné násilnické a utlačovatelské kultuře, vyzdvihněme (trochu pozapomenutou) tradici kavalírského chování k dámám a zkusme se k ní vrátit.

ANTIDISKRIMINACE

Antidiskriminační legislativa dává pojmu rovnost široký a hlavně stěží předvídatelný obsah. Poskytuje pobídky pro bujení soudních a jiných řízení. Vytváří prostor pro aktivismus a exhibicionismus progresivistických soudců, dozorových úředníků, ombudsmanů apod. Výsledkem mohou být vtíravé zásahy do soukromí a soukromoprávních vztahů, porušování svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání, šikanování lidí ze strany státní moci, právní nejistota, zpochybnění práva na spravedlivý proces, dotěrné kampaně i hysterické štvanice. Ve společnosti vzniká klima honu na čarodějnice.

Antidiskriminační zápal pravidelně vede k přehlížení nespravedlností, jež se vytvářejí vůči těm, kteří nepatří k cílové chráněné skupině.

LIDSKÁ PRÁVA

Koncept lidských práv se zvrátil v nebezpečný nástroj šíření ideologie progresivní levice a upevňování (zabetonovávání) jejích politických výdobytků. Neomarxisté postupně úspěšně vtělují základní prvky svého programu do formy lidských práv, čímž tyto postuláty získávají výsadní postavení a imunitu před politickou soutěží, respektive před demokratickými rozhodovacími procesy. Stěžejní roli přitom hrají soudy, které se cítí být vyvoleny šířit pokrok bez ohledu na vůli zákonodárce, respektive na demokratickou většinu.

Lidská práva se stala zaklínadlem pro přeměnu politiky v soudní proces. Namísto úsilí o dosažení demokratické většiny se politický zápas vede v rovině právní pře, kde už platí jiná aritmetika, a kde je jedno, jak dopadly poslední volby. Soudci reagují na přihrávky a narůstá jim sebevědomí. Dochází tak k zužování prostoru pro politiku jako soutěž myšlenek a k nárůstu mocenského postavení soudů.

Omezování prostoru pro politiku lidskými právy, respektive soudní mocí je stále řádově méně závažným problémem v rámci národního státu oproti situaci, kdy se totéž děje na mezinárodní, respektive nadnárodní úrovni. Vnitrostátní soudci jsou přece jen zasazeni do určitého kontextu společně sdílených hodnot, do určitých právních a politických tradic, a jsou více pod dohledem veřejnosti. Jejich excesy lze snáze řešit, a třeba časem i napravit. Zato mezinárodní soudy jsou mimo jakoukoli kontrolu.

Unijním centralistům by přišlo velmi vhod, kdyby se Listina základních práv EU uplatňovala nejen v mezích působnosti unijního práva, ale jako „federální“ lidskoprávní katalog na všech úrovních vlády. Znamenalo by to, že pravomoci Unie, které jsou už nyní velmi široké a především neostré, by rázem ztratily jakékoli hranice a nekončily by už vůbec nikde. Veškerá činnost vnitrostátních orgánů by totiž propříště byla poměřována optikou Listiny. Její konečný výklad by byl v rukou Soudního dvora EU, který by se stal skutečným ústavním soudem. Unijní instituce by získaly na členské státy bič, kterým by mohly dnes a denně vstupovat do vnitrostátní politiky včetně otázek ústavněprávních.

SVOBODA

Vyrůstal jsem v devadesátých letech, která byla zlatou érou svobody. Tehdy se nikdo nezdráhal říkat a psát, co si myslí. Lidé se neohlíželi, jestli je nikdo náhodou neposlouchá, a netlumili hlas, když chtěli sdělit svůj názor. Nebáli se stýkat s tím či oním pro jeho politické postoje. Neřešilo se, co je korektní a co nekorektní. Cenzura a zákazy se tehdy nenosily.

Svoboda je návyková. Ti z nás, kdo jsme silně prožívali onu krásnou dobu a nedáme na ni dopustit, nechceme zapomenout na tehdejší atmosféru a nechceme se smířit s tím, že by mělo být všechno zase jinak.

Někteří skutečně mají dojem, že zase přituhuje, že se vracíme zpátky, že následujeme vzor politicky korektních zemí na západ od našich hranic. To slýchám velmi často. Věřím, že ve skutečnosti to u nás zatím není zdaleka tak zlé. Aby to tak ale zůstalo, podmínkou je, že se těch, kteří se nás, třeba nevědomky, snaží tlačit uvedeným směrem, nebudeme bát a že podobné pokusy utneme v zárodku.

Moje generace, která ve svobodě vyrostla, by při její obhajobě měla být zvlášť důrazná.

Snahy o potlačování tzv. dezinformací stejně jako boj proti tzv. „nenávistným projevům“ jsou součástí tendencí k přistřihávání křídel svobodě slova. Jde o nástroje politické korektnosti sloužící k umlčování nepohodlných názorů, k vytěsňování ideových protivníků z veřejné diskuse, k jejich převýchově a zastrašování. Tyto snahy narůstají ve chvíli, kdy – na pozadí migrační krize a nejrůznějších dalších neduhů EU a evropských států – ve společnosti sílí nekonformní nálady.

Boj proti dezinformacím má zjevně sloužit k povýšení jedněch názorů za jediné správné a pravdivé a k potlačování druhých coby špatných a závadných.

Je to jako v té písničce z osmdesátých let „Všichni hrajou dobře, jen my hrajem špatně“. Tady se zase dostáváme do situace, kdy nám někdo shora chce říkat, že jedni píšou dobře a těm máme viset na rtech, zatímco druzí naopak špatně a ti mají být odsunuti na okraj nebo někam do undergroundu a my se máme od nich držet co nejdál. Tuto hru nesmíme přijmout.

Evropský levicově-liberální mainstream má ambici budovat „nového člověka“ a definovat novou „pravdu“. Kdo tuto zpochybňuje, musí být jako „hater“ nebo „dezinformátor“ nahlášen, diskvalifikován, zablokován, smazán, korigován „správným“ („pravdivým“) názorem. Na tuto hru přistoupit nikdy nesmíme. Nenechme si vnutit progresivistické „pravdy“, jako ty jediné správné, o nichž se nediskutuje. Nepřestávejme pod nánosem líbivých frází ostře vidět snahy o prachobyčejnou cenzuru.

SELSKÝ ROZUM

Někdy je lepší selský rozum ze čtvrté cenové, než všechna nažehlená moudrost v nóbl kavárně

EU BLÍZKÁ A VŠUDYPŘÍTOMNÁ

Evropská unie je blízká a všudypřítomná, pokud jde o působení na naše životy. Politická rozhodnutí učiněná na unijní úrovni mají zásadní vliv na ekonomickou a společenskou realitu kolem nás. Projevuje se to ve věcech obzvlášť významných a citlivých, a proto viditelných, i v tisících sotva postřehnutelných jednotlivostí všedního dne.

Klíčovým předpokladem všudypřítomnosti unijní regulace je nesmírný rozsah a neostrost pravomocí, které Unii svěřují zakládací smlouvy. Tyto pravomoci se dotýkají širokého spektra odvětví lidské činnosti, přičemž umožňují Unii mnohá z těchto odvětví ovládnout prakticky v úplnosti. Řada kompetencí je vymezena vágně odkazem na všeobjímající pojmy a koncepty či cíle, z čehož vyplývá, že nemají zřetelné hranice. Zásady subsidiarity a proporcionality, kterými se de iure výkon pravomocí EU řídí a které by měly fungovat jako jejich korektiv, jsou jen abstraktními politickými apely, které si každý může vyložit po svém a které unijní instituce nijak hmatatelně neomezují v rozletu.

Nastavení sdílených pravomocí je zřetelně vychýleno ve prospěch Unie. Oblasti patřící do těchto pravomocí jsou potenciálně vydány k regulaci Unii, přičemž záleží jen na ní, jak dalece tu kterou z nich opanuje.

Rozhodovací postupy v rámci unijních pravomocí jsou převážně založeny na tzv. komunitární (nadnárodní) metodě, kdy jednotlivý stát nemůže zabránit přijetí rozhodnutí – v zásadě jde o hlasování kvalifikovanou většinou –, a i přes svůj nesouhlas je tímto rozhodnutím vázán. Jako výhoda většinového hlasování se uvádí snadnější a rychlejší přijímání rozhodnutí. Odvrácenou stránkou je, že členský stát se vzdává svých svrchovaných práv v dané oblasti; ze suveréna se stává menšinovým akcionářem a může docházet k vytváření situací, které jsou v rozporu s jeho zájmy. Nad oblastmi, kde se rozhoduje kvalifikovanou většinou, ztrácí jednotlivé členské státy kontrolu. Může zde být rozhodnuto takříkajíc „o nás bez nás“ a jsme pak vázáni rozhodnutími, která byla přijata proti naší vůli.

Neodmítám komunitární metodu jako takovou. Vše je však věcí míry a kontrolních mechanismů. Jde o koncept, který může přinášet velké výsledky, zároveň je však velmi rizikový. V této souvislosti lze použít přirovnání k živlu jaderné energie. Ten je vysoce výkonným, efektivním, úsporným sluhou člověka, přičemž v těchto ohledech předčí ostatní dostupné zdroje k výrobě elektřiny – to vše nicméně pouze za předpokladu, že je plně pod kontrolou, jištěn dostatkem bezpečnostních mechanismů. Jakmile se vymkne z rukou, stává se naopak kolosálně ničivou, smrtící silou. Stejně tak komunitární metoda může při širokém a nedostatečně kontrolovaném užití rozpoutat širokou centralizační řetězovou reakci; reaktor utržený ze řetězu může pohltit své konstruktéry.

V Unii jsme v situaci, kdy nadnárodní metoda byla uplatněna v rozsáhlém a nejasně ohraničeném prostoru, a kdy nejsou zajištěny funkční kontrolní mechanismy. Není tudíž divu, že zažíváme skutečnou centralizační havárii, kterou, budeme-li se držet příměru k jaderné energetice, nelze než označit za Černobyl.

Použití komunitární metody lze snad odůvodnit v rámci správy vnitřního trhu, pokud tento pojem budeme vykládat střízlivěji, než se nyní často děje, a dále pro otázky velmi úzce související, jako je společná obchodní politika ve vztahu ke třetím zemím nebo mezinárodní právo soukromé. Zásadní problém nastává tehdy, mají-li se stejným způsobem řešit citlivé otázky spojené s vnitřními věcmi států, ba i s jejich svrchovaností. Zde by měl být ponechán prostor pro případnou dobrovolnou spolupráci jednotlivých států na základě klasických mezivládních postupů, tj. zejména uzavírání mezinárodních smluv k úpravě konkrétních jednotlivostí. Bohužel v Unii bylo většinové hlasování zavedeno v širokém spektru oblastí, včetně azylové a přistěhovalecké politiky, trestního práva, ochrany životního prostředí či některých aspektů sociální politiky.

Rozsáhlé a nejasně ohraničené pravomoci Unie ve spojení s převažujícím hlasováním kvalifikovanou většinou, expanzivním zápalem institucí a nedostatečnými kontrolními mechanismy předurčují unijní konstrukci k centralizaci. Toto nasměrování mohutně umocňují dva stěžejní, velikášské projekty integračního procesu: společná měna euro a schengenský prostor.

Vliv Unie na náš každodenní život navzdory rozsahu a intenzitě jejích zásahů zůstává pro běžného občana ve většině prakticky neviditelný. Vyplývá to především z toho, že základním prostředkem a nositelem evropské integrace a mocenského působení unijních orgánů je právo, které je navíc v každodenní praxi uváděno v život především orgány členských států. Moc Unie narůstá pozvolna, ale neustále s tím, jak se unijní právo rozpíná do všech stran.

Staré říše se šířily a upevňovaly svou moc „krví a železem“, tedy cestou vojenské síly. Takové byly i předchozí pokusy o sjednocení evropského kontinentu. Dnešní evropský integrovaný celek naproti tomu nevzniká pod pásy tanků a za hřmotu dělových salv, ale postupným rozpínáním unijního práva. Tato skutečnost, která bývá velmi často vyzdvihována, má i problematické důsledky: Klasická expanze násilnou cestou s sebou zpravidla přinášela to, že podmaněné země ztratily svou nezávislost naráz, způsobem viditelným a společností silně vnímaným, uprostřed vášní a emocí. Řečeno s odstupem, vzniklá situace byla pro společnost velmi přehledná. Evropská unie se prosazuje způsobem v mnoha ohledech opačným. Její moc narůstá po malých dávkách s tím, jak unijní právo skrze reformy zakládacích smluv, právní předpisy vydávané institucemi EU a aktivistické rozsudky Soudního dvora EU obsazuje další a další oblasti. Členské státy jsou zbavovány nezávislosti pomalu, způsobem pro občany nepřehledným, který nebudí větší emoce.

EU VZDÁLENÁ

Třebaže je Unie blízká a všudypřítomná, když zasahuje do našich životů, zároveň zůstává velmi vzdálená, pokud jde o možnost podílet se na politickém rozhodování, a tedy spoluurčovat, zda vůbec, a případně v jaké podobě ten který zásah přijde. Snaha o sledování a ovlivňování rozhodovacích procesů nebo kontrolu politických zástupců, či obecně jakákoli standardní účast na politickém životě je ve složitých strukturách nadstátního integračního celku ve srovnání s prostředím klasického národního státu mimořádně obtížná.

Vzdálenost EU od občana je dána celou řadou faktorů, které spolu úzce souvisejí a namnoze se prolínají. Týkají se zejména a) okolnosti, že se rozhoduje ve větším a vnitřně nesourodém celku, složeném z velkého množství svébytných a rozdílných národů, b) neexistence jednoho veřejného prostoru, c) složitosti a nepřehlednosti institucionálního rámce Unie, d) zeměpisné vzdálenosti a e) jazykových překážek.

EU nepředstavuje na rozdíl od národního státu srozumitelný, přehledný, vnitřně sourodý celek a jeden veřejný prostor. Je rozdělena na 27 veřejných prostorů, které se vytvářejí kolem jednotlivých politických národů. Právě zde probíhá diskuse o společenských otázkách a skutečná soutěž politických programů. Politické strany, média, občanské iniciativy, vnímání autorit – to vše v zásadě funguje pouze na národní, eventuálně nižší úrovni.

Rozhodovací procesy v rámci institucionální soustavy EU jsou velmi složité. Zahrnují příliš mnoho aktérů různé povahy odvozujících svou legitimitu z různých zdrojů, v jejichž vzájemných interakcích se zamlžuje a ztrácí politický program, který získal podporu od voličů, ať už ve volbách vnitrostátních či volbách do Evropského parlamentu. Rozhodování při využití komunitární metody je kompromisem mezi názorem kvalifikované většiny členských států (který zprostředkovaně odráží vnitrostátní volby), názorem většiny europoslanců (zvolených v evropských volbách) a názorem Komise jakožto jmenovaného byrokratického orgánu, který má (až na výjimky) monopol legislativní inciativy a de facto i právo veta, protože může svůj návrh stáhnout, pokud vidí, že by byl v rámci vyjednávání Rady a Evropského parlamentu změněn tak, jak se jí výsledný text nezamlouvá. Konečně mimořádně silné postavení má Soudní dvůr, který sebevědomě dotváří unijní právo a vstupuje do politického rozhodování na úrovni unijní i vnitrostátní.

Přesun rozhodování z úrovně státu na nadnárodní celek, které pro občana znamená výrazné ztížení možnosti účasti na politickém životě a pro jeho stát újmu na svrchovanosti, samo o sobě nejenže nemůže být považováno za pozitivní hodnotu, ale o jednoznačně o nepříznivý jev. Má-li být takový přesun v konkrétním případě odůvodněný, musí být vyvážen citelnými výhodami.

UNIJNÍ INSTITUCE

Unijní instituce mají z logiky věci zájem na expanzi činnosti Unie a tedy i své vlastní moci.

Evropský parlament je integrální součástí jedné vize evropské integrace, té, která směřuje k postupnému přebudování Unie na druh státního útvaru. Je ze stejného těsta jako koncept unijního občanství, unijního „prezidenta“, „ministra zahraničí“, hymny apod. a jako tyto jiné kvazistátní prvky se nezbaví přídechu odosobnělé, sterilní syntetičnosti.

Evropský parlament je umělé a nereprezentativní těleso. Jde v podstatě o nahodilou skrumáž osob zvolených v jednotlivých členských státech menšinou voličů, kteří při volbě vesměs mají na mysli vnitrostátní témata.

Evropský parlament je jen hrou na demokracii. Chybí mu lid, který by zastupoval, zůstává vzdálený, stranou zájmu svých voličů, spoutaný vlastní těžkopádností. Mezi vnějším zdáním jeho přínosu pro demokratickou legitimitu EU a skutečným stavem zeje velká propast.

Aby instituce EU byly drženy v mezích a byl zajištěn rozumný výklad pravomocí a dělby úkolů mezi Unií a členskými státy, byl by třeba účinný, nestranný a přísný kompetenční dohled. Takový dohled by nejlépe vykonával mezivládní orgán, resp. platforma, např. ad hoc svolaný výbor ústavních soudců či jiných expertů členských států. V žádném případě není vhodným řešením vytvořit další nadnárodní instituci nezávislou na členských státech, která bude nevyhnutelně na stejné lodi s ostatními nadnárodními institucemi integračního celku, a která bude mít vlastní zájem na jeho expanzi a tedy i svého vlastního vlivu. Bohužel v EU byl zvolen právě posledně uvedený model.

Soudní dvůr EU soustřeďuje ve svých rukách moc, která nesnese srovnání s žádným jiným mezinárodním soudem, a ovlivňuje evropskou integraci zásadním způsobem. Právní rámec EU je ve značné míře dotvářen jeho judikaturou.

Soudní dvůr EU se dávno chopil role jakéhosi ústavního soudu EU budujícího a chránícího vlastní ústavní systém. Je soudem prointegračního zaměření, který vykládá pravomoci svěřené Unii extenzivním způsobem, rozhoduje kompetenční spory pravidelně ve prospěch Unie a maximalizuje účinky unijního práva.

Pravomoci přenesené na Unii žijí v rukou Soudního dvora EU vlastním životem a často nabývají rozměrů původně ze strany členských států neočekávaných a nechtěných. Soudní dvůr dokáže dát jednotlivým ustanovením zakládacích smluv odlišný význam, než který jim přičítaly státy při podpisu, a to třeba i proti názoru drtivé většiny členských států.

OTÁZKA DEMOKRATICKÉ LEGITIMITY

Na úrovni EU ze své podstaty nemůže fungovat skutečná demokracie, jakkoli jsou zastánci „stále užší unie“ přesvědčeni, že recept mají. Jejich všelék spočívající v posilování moci Evropského parlamentu je založen na umělém konstruktu unijního lidu jakožto souboru občanů členských států a na představě možnosti realizace vlády tohoto lidu v ústřední roli přímo voleného zákonodárného sboru. Vychází z ryze formálního výkladu definičních znaků demokracie a je proto hrubě zjednodušující a povrchní.

Zabýváme-li se pravou podstatou pojmů lid a vláda v definici demokracie, narážíme v případě unijní konstrukce na problémy u obou těchto složek. Unie jednak nemá politický národ (démos) jakožto sourodé společenství občanů spojené vědomím sounáležitosti, společné identity, solidarity, patriotismu, na němž by stála. Nominální občané Unie jsou příslušníky svébytných politických národů, které nesdílejí společný jazyk, společné vnímání historie, pocit kolektivní identity a loajality, a mezi nimiž jsou kulturní, sociální a ekonomické rozdíly. Tyto národy si přejí nadále přijímat vlastní zákony, rozhodovat o své vlastní vládě, o správě svých věcí; chtějí být dobrými sousedy, ne spolubydlícími. Navíc v nesourodém mezinárodním prostředí si obyvatelstvo jako celek sotva může efektivně vládnout prostřednictvím zvolených zástupců. Nemůže se zde vytvořit jeden veřejný prostor, v němž probíhá diskuse o společenských otázkách a soutěž politických programů. Nevznikají zde skutečné politické strany, ale jen programově volné konglomeráty národních politických stran. Volby do Evropského parlamentu jsou v praxi soutěží národních politických stran a jejich domácích programů. Sám Evropský parlament jakožto mohutný mnohonárodní a mnohojazyčný kolos složený ze zástupců desítek vnitrostátních politických formací je odsouzen k těžkopádnosti, omezené funkčnosti a programové nevyhraněnosti.

Lid (démos) z materiálního hlediska není jen souborem jednotlivců či skupin nalézajících se na daném území. Takové pojetí se mohlo dobře uplatnit ve starověkých despociích či ve středověkých absolutních monarchiích, a může fungovat i dnes v diktátorských režimech. Pokud však předpokládáme, že obyvatelstvo nepředstavuje poddané, ale občany, kteří si prostřednictvím svých zvolených zástupců budou vládnout sami, musí jít o sourodé společenství spojené vědomím sounáležitosti, společné identity, solidarity, patriotismu, občanství, jinak řečeno, musí jít o politický národ.

Žádný lid tohoto druhu na úrovni Unie neexistuje ani v zárodečné podobě, nepočítáme-li úzký segment společnosti sestávající zejména z unijních politických špiček, unijních úředníků a soudců, a dále spřízněných akademiků a intelektuálů, kteří ať už z přesvědčení nebo jednoduše z důvodů svého napojení na systém silnou unijní identitu pociťují. Pro drtivou většinu nominálních unijních občanů je ve skutečnosti určující náležitost k jejich státu, popřípadě v některých případech k regionu. I pro ty, kteří mají k současnému modelu integrace obecně pozitivní vztah, je unijní identita nástavbová, nesentimentální, pragmatická, a nevytváří obdobu, natož alternativu identity národní či místní.

Obyvatelé Unie tvoří svébytné politické národy, které si nadále přejí přijímat vlastní zákony, rozhodovat o své vlastní vládě, mít v rukou správu svých věcí, a které chtějí být dobrými sousedy, a ne spolubydlícími. Jsou mezi nimi kulturní, sociální a ekonomické rozdíly. Nesdílejí společný jazyk, společné vnímání historie, liší se v naturelu. Chybí jim pocit kolektivní identity a loajality; ten se vytváří sdílením dějinných zkušeností, mýtů, pamětí, které jsou často v kontradikci s těmi, jež jsou vlastní jiným kolektivním identitám. Za nejdůležitější (a možná jedinou opravdovou) společnou formativní zkušenost lze považovat křesťanství, které dalo dnešní Evropě základy morálky, společný způsob uvažování a které bylo v minulosti základním rysem evropského civilizačního okruhu. Paradoxní je, že militantní sekularismus a politická korektnost některých zemí i unijních institucí vedou k nepřiznání, ba i odmítání tohoto základního pojítka. V zakládacích smlouvách není o křesťanské tradici ani slovo.

V nesourodém mezinárodním prostředí, kde se střetávají různé mentality, identity, jazyky či kulturní návyky, si obyvatelstvo jako celek sotva může efektivně vládnout prostřednictvím zvolených zástupců.

Neexistence evropského politického národa a nemožnost efektivní vlády obyvatelstva mnohonárodního nesourodého celku vedou k závěru, že parlamentní demokracie na úrovni Unie nemůže existovat a že snahy o založení demokratické legitimity na Evropském parlamentu jsou tudíž liché.

Cesta k demokratické legitimitě rozhodování o věcech veřejných v prostoru Evropské unie nevede skrze mezinárodní parlament, nýbrž skrze parlamenty vnitrostátní. Jinak řečeno, těžiště politického rozhodování se musí vrátit na národní úroveň.

Problémy, které brání možnosti fungování demokracie v nadnárodním unijním prostoru, pomáhají zvýraznit význam národního státu jakožto základny demokratického uspořádání. Stát vystavený kolem politického národa představuje srozumitelný a přehledný, vnitřně sourodý celek, kde se vytváří veřejný prostor a kde menšina akceptuje rozhodnutí většiny. Proto je vhodným prostředím pro volbu a kontrolu politických zástupců a pro diskusi o politických rozhodnutích.

Vzdálenost a nedemokratičnost unijních rozhodovacích postupů nelze v zásadních ohledech změnit k lepšímu. Je třeba s nimi pracovat jako s danostmi. Pozornost při posuzování problému demokratické legitimity by se tak měla přesunout od techniky rozhodování na unijní úrovni na otázku rozsahu pravomocí Unie a jejich využívání.

Pozornost při posuzování problému demokratické legitimity EU by se měla přesunout od techniky rozhodování na unijní úrovni na otázku rozsahu kompetencí Unie a jejich využívání.

Doposud byla praxe bohužel taková, že Unie nejprve dosáhla určitého stupně integrace, určité šíře a hloubky pravomocí, a otázka se stavěla tak, jak přesun rozhodování na unijní úroveň legitimizovat. Pořadí by však mělo být opačné. Před jakýmkoli posilováním Unie na úkor členských států by se měla stavět otázka, zda je takový krok únosný z hlediska ztráty demokratické kontroly na národní úrovni.

Aby rozhodování na nadstátní úrovni – daleko od občanů a mimo pravou demokratickou kontrolu – bylo odůvodněné, mělo by se omezit na řešení otázek skutečně přeshraniční povahy, které nelze uspokojivě řešit na úrovni členských států, a jejichž rozhodování dál od občanů je vyváženo citelnými výhodami.

Logickým úkolem pro regionální integrační celek je liberalizace přeshraničního obchodu a otázky úzce související. Ostatní oblasti by měly být ponechány na případné dobrovolné spolupráci jednotlivých států na základě klasických mezivládních postupů.

Unijní orgány trpí neutuchajícím strachem z referend a voleb, kdy evropské národy mají možnost ovlivnit běh věcí. Naopak s oblibou nabízejí jako náhražku veřejné konzultace a další „neškodné“ druhy nezávazných rozprav s hrstkou angažovaných občanů. Režie takových akcí je totiž zcela v moci organizátorů a právě tak následné vyvození závěrů.

STÁLE UŽŠÍ UNIE

Po Maastrichtu začala předimenzovaná integrace vytvářet stále více stěží řešitelných problémů, které zastiňují původní výhody spolupráce a propojování evropských zemí. Dluhová a migrační krize ukázaly, že Unie zabředla do marasmu vzájemné závislosti, sdílení problémů, kolektivní neodpovědnosti, těžkopádného, neakceschopného rozhodování na centrální úrovni a přerozdělování následků. V rozhodnutích přijímaných v bruselském ústředí a v nových iniciativách byla stále patrnější levicová ideologická zátěž – přepjaté pečovatelství a ochranářství, ambice řídit, převychovávat a umravňovat, formovat „nového člověka“, poroučet větru dešti. Konečně, představitelé unijních institucí ve své bohorovnosti a v nadřazeném způsobu jednání vůči členským státům začali připomínat vepře na Orwellově Farmě zvířat.

Je zřejmé, že stále a bezhlavě se zrychlující motor evropské integrace se zavařil a začal vytvářet více (stěží řešitelných) problémů než užitku.

Unie se stala prostorem hospodářské stagnace, nezaměstnanosti, sdílených dluhů, snížené úrovně bezpečnosti, těžkopádné regulace, byrokracie, klimatického třeštění, sociálního inženýrství a řady dalších neduhů.

Centralisté nikdy nepřijmou závěr, že kterýkoli problém vznikl z přemíry centralismu. Naopak, příčinu vždy vidí v tom, že centralizace („integrace“) je ještě málo. Je zde stále stejná neotřesitelná víra v samospasitelnost centrálních řešení, v to, že velký celek dokáže spravovat věci veřejné a řešit aktuální problémy lépe a účinněji než národní stát či nižší úrovně. Centralizace je pojímána jako univerzální všelék na všechny problémy.

Samotný věcný obsah řešení na unijní úrovni jako by byl vedlejší otázkou. Zdá se, že centralisté se často spokojí s tím, že problém přerozdělí mezi všechny členské státy, a tím je z jejich pohledu vyřešen.

Ideologie „ever closer union“ představuje konkurenční vizi ke státnosti evropských zemí. Směřuje k vytvoření evropského státu, který nahradí a odstraní členské státy, které mají být degradovány do role jeho provincií. Evropské národy si mohou ponechat svůj folklór, sportovní fandovství apod., mají se však vzdát svého vlastního politického života a začlenit se do masy eurounijního lidu neboli „občanů Unie“.

Ideologie „stále užší unie“ vychází z programového centralismu. Jestliže Margaret Thatcherová ve slavném projevu v Bruggách v září 1988 vyslovila přesvědčení, že „Společenství není cílem samo o sobě“, zde je základem přístup zrcadlově opačný. Tato ideologie považuje přesun moci na ústřední úroveň, resp. expanzi činnosti Unie za pozitivní hodnotu a pokrok, a vidí v ní smysl sám o sobě, který není třeba ničím odůvodňovat. Pro centralizaci používá pojem „integrace“, před nějž dává za všech okolností bez dalšího kladné znaménko.

Pokud už na nějakou argumentaci dojde, často zůstane u tezí (dogmat) o tom, že Unie přináší mír a prosperitu, u frází typu „v jednotě je naše síla“. Z mnoha vyjádření pak vyzařuje víra, že velký celek dokáže spravovat věci veřejné a řešit aktuální problémy lépe a účinněji než národní stát či nižší úrovně. Často se prosazuje toliko přenesení problémů na centrální úroveň, zatímco samotná věcná řešení jsou zcela vedlejší. Centralizace je pojímána jako univerzální všelék, který je předepisován na jakýkoli neduh. Nejrůznější obtíže, s nimiž se potýkají členské státy, jsou přičítány nedostatečným pravomocím Unie. Volba prý je jasná: další prohloubení „integrace“, nebo cesta k úpadku.

Evropští centralisté ve svém snažení neznají oddech. Když jednoho dne dosáhnou průlomu ve směru „více unie“ na tom či onom úseku, druhého dne nebudou slavit, ale budou lačnět po dalších průlomech. S jídlem roste chuť.

Problémy vyplývající z centralizace nelze řešit do nekonečna další centralizací.

Antická báj, která se promítla do názvu našeho kontinentu, pojednává o únosu půvabné princezny Európy bohem Diem proměněným do podoby býka. Tento výjev, který od nepaměti inspiroval malíře a sochaře, poskytuje vhodný příměr pro politickou situaci v dnešní EU. Evropa je znovu obětí únosu. Její jméno si bez ustání nárokují ti, kteří ho ztotožňují se spojením evropských zemí do jednoho nadstátního útvaru, s vládou z jednoho centra, s mocí společných institucí, s expanzí jednotné regulace. Pod touto hlavičkou si Unii projektují jako supervelmoc s jednotnou zahraniční a obrannou politikou, jako globálního hráče, který udává směr, a funguje jako protipól Spojených států, Ruska nebo Číny. S tímto zabarvením pak používají také odvozená slova a koncepty jako „proevropský“ (rozuměj prointegrační, prounijní), „Evropan“ nebo „více Evropy“ (ve smyslu více integrace, více moci pro unijní orgány, bujení unijních struktur apod.). „Protievropský“, „euroskeptik“, nebo „eurofob“ je v tomto manipulativním jazyce potom ten, kdo s takovým politickým programem nesouhlasí.

Pojem „Evropy“ nesmíme unijním centralistům bez boje vydat, stejně jako Evropu samu a svébytnost jejích zemí. Platí to obzvlášť v době, kdy se ukazuje, že centralismus přivedl celý integrační projekt do havárie.

Chraňme vznešené jméno Evropy před těmi, kdo si je svévolně usurpují, a budují pod touto osvědčenou značkou něco, co se starou Evropou nemá nic společného.

Doktrína stále užší unie se svým úzkým sepětím s moderním levicovým pokrokářstvím představuje přes své ustavičné volání po „více Evropy“ nebezpečnou destruktivní ideologii, která ohrožuje Evropu jako civilizační okruh. Nabourává a podlamuje její obranyschopnost proti nebezpečí z vnějšku, kterému se naopak podbízí a poddává. Uvnitř pak svými sociálními experimenty (na vlnách ideologie gender, kultu sexuálních menšin, antidiskriminace, multikulturalismu, environmentalismu, politické korektnosti) vytváří cestu k antiutopické společnosti, která už nebude něčím, co by za obranu před vnějším světem vůbec stálo.

Nepřestávejme usilovat o návrat zdravého rozumu, původních skutečných hodnot, pokory, umírněnosti, respektu ke svébytnosti členských států a uvědomění si, že integrace není cílem sama o sobě.

PRINCIP SUBSIDIARITY

Stalo se už pravidlem, že kdykoli se jedná o dalším posilování Unie, nebo když je třeba uklidnit obavy lidí z přemíry centralizace, nebo jen ukázat EU v lepším světle, zvedají unijní orgány prapor subsidiarity.

V podobě, v jaké je princip subsidiarity v současné době vymezen a aplikován, nemá žádný hmatatelný normativní obsah a žádný praktický význam. Definice principu je postavena na velice nejasných kritériích. Za situace, kdy tato kritéria nebyla doplněna přesnějšími právními vodítky ani uchopena a rozvinuta judikaturou, si je může každý vyložit po svém. Subsidiarita je spíše abstraktním politickým apelem, který je velmi ohebný. Uvážení unijního normotvůrce co do uskutečnění té které činnosti v oblasti nevýlučných pravomocí EU není subsidiaritou omezeno.

Unijní regulátoři se dnes v duchu programové centralizace soustavně snaží pronikat do nejrůznějších oblastí lidského života, a to bez nejmenšího ohledu na to, zda v dané věci řeší skutečné problémy s přeshraničním významem, které by nemohly být ošetřeny na úrovni členských států, přičemž každý svůj záměr bez uzardění prohlásí za zcela vyhovující principu subsidiarity.

Definovat velmi vágně institut, jehož úkolem je určovat, zda má v dané věci jednat Unie, či členské státy, a přenechat jeho aplikaci a kontrolu plně unijním institucím, nemohlo vést k ničemu jinému než k současnému stavu. Z hlediska těch, kteří se nechali v době Maastrichtu zakotvením subsidiarity do primárního práva ukonejšit, šlo jednoznačně o sázku na mrtvého koně.

Subsidiarita odpůrcům centralizace trn z paty nevytrhne a příznivcům „stále užší unie“ vrásky nedělá.

Požadavek, aby politická rozhodnutí byla přijímána co nejblíže občanům, a aby se Unie soustředila na přeshraniční problémy, na které členské státy nestačí, je krásným ideálem. Dokud ale bude koncipován jako korektiv již svěřených širokých pravomocí, který si nakonec vykládají samy unijní orgány, nikdy v praxi fungovat nebude. Význam může mít pouze tehdy, pokud se uplatní již při svěření pravomocí Unii. V současné době jej lze teoreticky uskutečnit pouze omezením těchto pravomocí, kdy by jich velká část měla být bruselskému centru odebrána a zbývající výrazně upřesněny, aby se vztahovaly k ostře ohraničeným okruhům problematiky.

EURO A SCHENGEN

Euro a Schengen představují výdobytky, které jdou vysoko nad rámec standardní mezinárodní spolupráce. Zvyšují pohodlí v určitých životních situacích, cena za tyto výhody je však nesmírně vysoká a nepoměrná k přínosům. Účet zdaleka nebyl splacen.

Euro a Schengen jsou plodem nabubřelého pokrokářského myšlení, které nadřazuje dalekosáhlé politické vize nad reálný svět kolem nás a nad přirozený běh věcí. Pro fungování evropského integračního celku nebyly potřebné, natož nutné. Zúčastněné státy jimi byly uvedeny do zbytečné a nepřiměřené vzájemné závislosti. Jejich existence, respektive problémy, které vytvářejí, žene Unii směrem k užší integraci v řadě klíčových oblastí, aniž by však, jak se ukazuje, rozhodování na centrální úrovni bylo schopno přinést řešení vzniklých obtíží.

Jednotná měna a prostor nekontrolovaného pohybu osob představují skutečné katalyzátory činnosti Unie, lapače kompetencí, které svou existencí ženou Unii směrem k užší integraci v řadě klíčových oblastí.

Euro bylo od počátku poli¬tickým projektem pojímaným svými architekty v čele s Jacquesem Delorsem jako symbol a katalyzátor vytváření evropské federace, který měl posloužit jako hmatatelný prvek identifikace občanů s Unií i jako hybatel přesunu moci z ná¬rodní úrovně do Bruselu. Příznač¬né je, že v neúspěšné euroústavě bylo euro uvedeno jako jeden ze symbolů Unie. Ekonomické ohledy stály při vytváření měnové unie zřetelně v pozadí.

Logika společné měny v nesourodém evropském prostoru vytyčuje cestu k centralizované fiskální a transferové unii.

Dnes je zřejmé, že výhod eura je méně, než se slibovalo, zatímco náklady v ekonomickém i politickém smys¬lu jsou nesmírné. Větší pohodlí a úspora transakčních nákladů pro turisty cestující do jiných států a pro podnikatele obchodující se zahraničními partnery jsou jistě příjemné, samy o sobě jsou ale sotva protiváhou problémů, které měnová unie vytvořila. Vývoj dává za pravdu kritikům, kteří od počátku předvídali, že jednotná měna bude pro hospodář¬sky a sociálně nesourodé seskupení států, jakým je EU, ekonomicky nevýhodnou svěrací kazajkou, navíc sotva udržitelnou bez postupné centralizace hospodářské politiky.

Maastrichtská generace evropských politických elit v čele s Jacquesem Delorsem vytvořila v podobě měnové unie megalomanský, nebetyčně nepokorný konstruktivistický experiment, kterým chtěla posunout integraci od regionálního hospodářského seskupení směrem k federaci a vystavět si tak svůj pomník v dějinách. Přitom ignorovala hospodářskou, sociální a politickou realitu Evropy.

Euro namísto slibované stability a růstu přineslo nerovnováhu. Došlo k vytvoření systému, kde jedni doplácejí na druhé – na jednu stranu nastavení parametrů měny vyhovuje jen některým státům, zatímco jiné na něm tratí, na druhou stranu dobří hospodáři jsou nuceni platit dluhy těch, kteří si žili nad své možnosti a na oplátku jim vnucují svoje modely.

Udržování jednotné měny jde jednak do peněz, jednak do svrchovanosti členských států.

Náklady eura v rovině politické nezahrnují jen ztrátu vlastní měnové politiky, ale také nutnost podřízení se koordinaci hospodářských politik v rámci EU neboli omezením vyplývajícím z tzv. hospodářské unie, která je druhou stránkou unie měnové. Hospodářská unie se teprve vyvíjí a není zdaleka jasné, kde se zastaví.

Měnová unie by pro své ideální fungování vyžadovala postupné sjednocení hospodářských a sociálních modelů napříč členskými státy včetně daní, penzijního systému či pracovního práva, vytvoření společného rozpočtu a přesun rozhodování o těchto klíčových věcech do bruselského centra. To vše dohromady by znamenalo odstranění prostoru pro rozvíjení jakékoli skutečné politiky na národní úrovni, a tedy vytvoření skutečného evropského státu. To je jistě něco, s čím počítal Jacques Delors a další architekti eura naladění na stejnou notu, ale určitě ne to, co politici slibovali lidem, když se euro zavádělo.

Cestou pro záchranu eura není utahování smyčky, ale omezení členské základny na ty stá¬ty, které jsou přirozeně hospodářsky sladěné, srovnatelně výkonné. Státům, kterým nevyhovuje tempo rozhodujícího proudu, by mělo být umožněno měnovou unii opustit a obnovit vlastní měnu.

Euro dnes brzdí ekonomiku, vede k nestabilitě, k rozkolu mezi evropskými národy, snižuje popularitu Unie a v konečném důsledku ohrožuje vlastní udržitelnost integračního celku. Na mysl připadá přirovnání k biblické babylonské věži.

Apokalyptické scénáře o konci Unie, o mohutném propadu hospodářství a dokonce o tom, že budeme „bojovat o přežití“ pro případ, že euro v dnešní podobě nevydrží, je třeba brát s rezervou a chladnou hlavou. Máme vlastní zkušenosti s rozdělením měny rakousko-uherské a československé, známe příklady rozpadu řady jiných měnových unií. Chvíle, kdy by sterilní, politicky korektní design eurobankovek zpestřily v některém státě národní kolky, by ve skutečnosti byla šťastným dnem pro Evropu, protože by znamenala obrat v doposud jednosměrném pohybu integrace, úsvit decentralizace a flexibility.

Jednotná měna je jedním z klíčových prvků, který spoluvytváří dnešní podobu evropské integrace a předurčuje její další vývoj. Bez přehodnocení tohoto projektu – směrem k opuštění, či omezení na státy, které se přirozeně blíží optimální měnové zóně – nelze uvažovat o tom, že se EU fundamentálně změní.

Schengen je po euru další velký projekt architektů unifikované Evropy, který se proměnil v noční můru. Riskantní experiment maastrichtské generace evropských politických elit, která chtěla integrační projekt skokově posunout směrem ke státnímu útvaru a vystavět si svůj pomník v dějinách, uvrhl Evropu do závažné krize. Zapůsobil jako jeden z hlavních spouštěčů, které vyvolaly migrační záplavu, učinil z ní rázem společný problém všech členských států a stal se katalyzátorem dalšího prohlubování celé katastrofy.

Schengen je důvodem i záminkou těžkého kalibru pro přesun klíčových pravomocí v oblasti vnitra a justice z úrovně členských států do bruselského centra. Jde tedy o jádrové sféry veřejné moci, základní prvky organismu nezávislého státu. Tyto náklady bohužel zatím nejsou plně reflektovány a vnímání Schengenu kraluje pozlátko odstranění hraničních kontrol, jehož reálná přidaná hodnota je mizivá. Ztrátu pár minut ve frontě na hraničním přechodu lze stěží poměřovat s újmou na státní svrchovanosti.

Dluhová a migrační krize jsou příležitostí a naléhavým podnětem k přehod¬nocení pomaastrichtského vývoje a k úvahám o zeštíhlení integračního projektu na oblasti, kde se v praxi osvědčil.

SOCIÁLNÍ POLITIKA A SOCIÁLNÍ INŽENÝRSTVÍ V EU

Sociální politika je modelovým příkladem odvětví, kam činnost Unie neměla nikdy vstoupit. Otázky sociální politiky jsou úzce spjaty s místními společenskými a hospodářskými podmínkami a zvyklostmi a životním stylem, které se liší stát od státu či region od regionu. Navíc jde o témata citlivá a navýsost politická. Proto by se o nich mělo rozhodovat v demokratickém procesu v rámci sourodých společenství, kterými jsou jednotlivé národní státy, a nikoliv na úrovni kontinentu v nepřehledných, vzdálených, obtížně ovlivnitelných a nekontrolovatelných nadnárodních strukturách podle jednotné šablony, která působí pro rozdílné evropské národy jako svěrací kazajka. Centralizace zde nepřináší žádnou přidanou hodnotu a znamená toliko bezúčelné vzdalování rozhodování o věcech veřejných dál od občanů.

Brusel stává základnou sociálního inženýrství nové progresivní levice

■Co je horší než sociální inženýrství? Sociální inženýrství rozvíjené v rámci nepřehledných nadnárodních struktur mimo demokratickou kontrolu, stojící na ideovém základě programové centralizace a levicových internacionalistických ambic konání „dobra“ a „pokroku“ na globální úrovni. Proto je třeba vzdorovat mu zvláště důrazně.

Historie se v mnoha ohledech stále opakuje. Jedním z konstantních úkazů je, že se objevují noví a noví samozvaní spasitelé, kteří se urputně snaží využít státní moc k převýchově ostatních v duchu své vlastní naléhavé představy o prosazování „dobra“ či „pokroku“, a usilují proto o vtělení svého pohledu na svět do právních zákazů, příkazů, daní, kvót či školních osnov. Zkušenost ukazuje, že sociálně-inženýrské projekty při srážce s lidskou svobodomyslností a přirozeností přinášejí jiné než původně zamýšlené výsledky a nakonec žalostně krachují.

Činnost Unie v oblastech spadajících do sociální politiky představuje nevábný koktejl těžkopádné ochranářské regulace státu blahobytu, vtíravých sociálně-inženýrských konstruktů moderní levice, ambic centrálního plánování napříč kontinentem, masivního přerozdělování peněz na nadnárodní úrovni, bujení byrokratických struktur a penězovodů a konečně balastu zbytečných slohových cvičení různých unijních orgánů slepených ze zavadlých frází, banálních pravd a ideologicky podbarvených deklamací.

EU A PRÁVNÍ STÁT

Rituální tance Bruselu kolem právního státu si musíme správně vyložit jako způsob vedení mocenského boje. Jde o projev dravé honby unijních institucí za rozšiřováním jejich kompetencí, kde „rule of law“ je jen záminkou, respektive zneužitým nástrojem. Ať unijní orgány sebevíce vzývají právní stát a jeho význam a zaklínají se zvučnými kautelami, je zřejmé, že se zde nehraje ani tak o „rule of law“ (panství práva), jako o „rule of Brussels“ (panství Bruselu).

Hry institucí EU s „rule of law“ začínají připomínat Brežněvovu doktrínu omezené suverenity.

Abstraktní pojem právního státu má pro unijní centralisty ten půvab, že spolu s dalšími hodnotami Unie uvedenými v článku 2 Smlouvy o EU zavazuje členské státy obecně bez dalšího, aniž by musela být dána jakákoli jiná souvislost s právem EU. V tom je rozdíl oproti Listině základních práv EU, která se použije ve vztahu k členským státům jen v situacích, kdy se pohybují v rozsahu působnosti unijního práva.

Unijní orgány nacházejí v právním státu klíč k proniknutí Unie do oblastí, které stojí mimo její pravomoc. Chápou se jej jako vstupenky do hájemství členských států. Snaží se z něj uplést bič, prostředek nátlaku, pomocí něhož se míní stále více vměšovat do čistě vnitrostátních záležitostí včetně otázek ústavněprávních a prosazovat svou politickou linii bez ohledu na hranice kompetencí Unie.

Najmenovaní komisaři a jejich byrokraté ani europoslanci nemají co školit, přezkušovat, natož popotahovat, pranýřovat a úkolovat národní parlamenty ve věcech demokracie a dodržování zásad právního státu. Mají k tomu nulový mandát a nulovou legitimitu.

Doufejme, že nynější neblahé konání unijních institucí kolem „rule of law“ nebude mít za následek zprofanování vznešeného pojmu právního státu. Úcta k němu by měla být pobídkou k tomu, abychom s nebezpečnými mocenskými ambicemi schovávanými za tuto značku bojovali o to rozhodněji.

(Tento obsáhlý článek nahrazuje a doplňuje řadu textů s názvem Inventura, která zde na blogu vycházela na pokračování.)

Autor: Tomáš Břicháček | čtvrtek 19.3.2020 10:13 | karma článku: 14.68 | přečteno: 306x

Další články blogera

Tomáš Břicháček

Pomník zhanobit můžou, památka přetrvá

Vandalský akt na Praze 6 nelze jen tak přejít. I v době nouzového stavu můžeme najít vhodné formy protestu. Odpovězme na tento nízký čin v týdnech před 75. výročím osvobození aktivní připomínkou maršála Koněva.

4.4.2020 v 9:09 | Karma článku: 32.97 | Přečteno: 820 | Diskuse

Tomáš Břicháček

Jak překonat pandemii

Buďme každý na svém místě, chovejme se odpovědně a ohleduplně, nereptejme, pomáhejme si, povzbuzujme se, snažme se spojovat, a ne rozdělovat, vytěžme z celé situace co nejvíce pozitivního.

2.4.2020 v 13:15 | Karma článku: 17.45 | Přečteno: 364 | Diskuse

Tomáš Břicháček

O stálosti a pomíjivosti v době koronaviru

K anketní otázce IVK „Moderní svět ve světle koronaviru. Je tolik jiný než dřív?“ Bylo vše staré překonáno a je dnešní společnost unikátní?

26.3.2020 v 14:18 | Karma článku: 11.64 | Přečteno: 240 | Diskuse

Tomáš Břicháček

Koronavirus jako chřipka, neomarxismus jako mor

Koronavirus je jako chřipka a než se nadějeme, odezní sám od sebe. Nezapomínejme kvůli němu na mnohem nebezpečnější neduhy naší doby, na které kapky do nosu nezabírají. Případ Petra Kukala nám je naléhavě připomíná.

25.3.2020 v 15:39 | Karma článku: 33.02 | Přečteno: 1037 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Irena Fuchsová

Nodrar za časů koronaviru

V lednu 2020, na besedě v Brandýse nad Labem - Stará Boleslav, jsem posluchačům přečetla ukázku ze své nové knihy, Nodrar. Nodrar se narodí jednou za tisíc let. Je to drsnosrstý jezevčík, který mluví s lidmi.

4.4.2020 v 22:20 | Karma článku: 5.66 | Přečteno: 126 | Diskuse

Václav Szőcs

"Tak nám odvezli Koněva" aneb dvojí metr českých (pseudo)vlastenců...

Už se ani neobtěžujeme si utvářet názory, ale zastáváme pouze postoje, k nimž si přizpůsobíme okolní realitu. Vyzobneme si z ní jen to, co se nám hodí, zbytek zmuchláme a zahodíme. A to se zdaleka netýká jen "vlastenců"...!

4.4.2020 v 20:57 | Karma článku: 22.77 | Přečteno: 728 | Diskuse

Lubomír Stejskal

V televizi bez náhubku (Doplněno)

Konečně víkend! Krátký oddech od kontroly v rámci distančního vzdělávání. Příležitost vrátit se na krátký čas k normálu. K vlastní agendě. Alespoň zde na blogu. Covid-19 má ministr zdravotnictví. Olympiáda 2021 odsunuta.

4.4.2020 v 18:15 | Karma článku: 9.79 | Přečteno: 580 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Ohrožené seniory v Německu podpořili revizní lékaři

Zdravotní pojišťovny v SRN využívají společné (ale na nich nezávislé) revizní lékaře, kteří neúřadují "od stolu", ale umějí pacienty sami znalecky posoudit. Nyní se navíc zapojili do boje s koronavirem.

4.4.2020 v 18:08 | Karma článku: 4.78 | Přečteno: 232 | Diskuse

Michal Kotyk

ČT: Polapit, trefit a grilovat!

Tak nějak by se dala charakterizovat interní soutěž v naší veřejnoprávní televizi. Pracovní název zatím neoficiálního zápolení je: Hon na zajíce! Aby bylo jasno, tím „zajícem“ je míněn politik.

4.4.2020 v 17:40 | Karma článku: 28.19 | Přečteno: 767 | Diskuse
Počet článků 188 Celková karma 25.57 Průměrná čtenost 1678

Právník se specializací na právo Evropské unie a mezinárodní právo soukromé. Publicista věnující se dění na úrovni EU, obecným otázkám evropské integrace a příležitostně dalším tématům. Osobní stránky: http://www.cs-retromusic.net/brichacek.htm

Najdete na iDNES.cz