Inventura – díl 6: euro a Schengen

V rámci předjarní inventury svých textů vybírám z přehršle poznámek k aktuálním pomíjivým tématům několik málo významnějších nadčasových tezí. Šestý díl je věnován euru a Schengenu.

¦ Euro a Schengen představují výdobytky, které jdou vysoko nad rámec standardní mezinárodní spolupráce. Zvyšují pohodlí v určitých životních situacích, cena za tyto výhody je však nesmírně vysoká a nepoměrná k přínosům. Účet zdaleka nebyl splacen.

¦ Euro a Schengen jsou plodem nabubřelého pokrokářského myšlení, které nadřazuje dalekosáhlé politické vize nad reálný svět kolem nás a nad přirozený běh věcí. Pro fungování evropského integračního celku nebyly potřebné, natož nutné. Zúčastněné státy jimi byly uvedeny do zbytečné a nepřiměřené vzájemné závislosti. Jejich existence, respektive problémy, které vytvářejí, žene Unii směrem k užší integraci v řadě klíčových oblastí, aniž by však, jak se ukazuje, rozhodování na centrální úrovni bylo schopno přinést řešení vzniklých obtíží.

¦ Jednotná měna a prostor nekontrolovaného pohybu osob představují skutečné katalyzátory činnosti Unie, lapače kompetencí, které svou existencí ženou Unii směrem k užší integraci v řadě klíčových oblastí.

¦ Euro bylo od počátku poli­tickým projektem pojímaným svými architekty v čele s Jacquesem Delorsem jako symbol a katalyzátor vytváření evropské federace, který měl posloužit jako hmatatelný prvek identifikace občanů s Unií i jako hybatel přesunu moci z ná­rodní úrovně do Bruselu. Příznač­né je, že v neúspěšné euroústavě bylo euro uvedeno jako jeden ze symbolů Unie. Ekonomické ohledy stály při vytváření měnové unie zřetelně v pozadí.

¦ Logika společné měny v nesourodém evropském prostoru vytyčuje cestu k centralizované fiskální a transferové unii.

¦ Dnes je zřejmé, že výhod eura je méně, než se slibovalo, zatímco náklady v ekonomickém i politickém smys­lu jsou nesmírné. Větší pohodlí a úspora transakčních nákladů pro turisty cestující do jiných států a pro podnikatele obchodující se zahraničními partnery jsou jistě příjemné, samy o sobě jsou ale sotva protiváhou problémů, které měnová unie vytvořila. Vývoj dává za pravdu kritikům, kteří od počátku předvídali, že jednotná měna bude pro hospodář­sky a sociálně nesourodé seskupení států, jakým je EU, ekonomicky nevýhodnou svěrací kazajkou, navíc sotva udržitelnou bez postupné centralizace hospodářské politiky.

¦ Maastrichtská generace evropských politických elit v čele s Jacquesem Delorsem vytvořila v podobě měnové unie megalomanský, nebetyčně nepokorný konstruktivistický experiment, kterým chtěla posunout integraci od regionálního hospodářského seskupení směrem k federaci a vystavět si tak svůj pomník v dějinách. Přitom ignorovala hospodářskou, sociální a politickou realitu Evropy.

¦  Euro namísto slibované stability a růstu přineslo nerovnováhu. Došlo k vytvoření systému, kde jedni doplácejí na druhé – na jednu stranu nastavení parametrů měny vyhovuje jen některým státům, zatímco jiné na něm tratí, na druhou stranu dobří hospodáři jsou nuceni platit dluhy těch, kteří si žili nad své možnosti a na oplátku jim vnucují svoje modely.

¦ Udržování jednotné měny jde jednak do peněz, jednak do svrchovanosti členských států.

¦ Náklady eura v rovině politické nezahrnují jen ztrátu vlastní měnové politiky, ale také nutnost podřízení se koordinaci hospodářských politik v rámci EU neboli omezením vyplývajícím z tzv. hospodářské unie, která je druhou stránkou unie měnové. Hospodářská unie se teprve vyvíjí a není zdaleka jasné, kde se zastaví.

¦ Měnová unie by pro své ideální fungování vyžadovala postupné sjednocení hospodářských a sociálních modelů napříč členskými státy včetně daní, penzijního systé­mu či pracovního práva, vytvoření společného rozpočtu a přesun rozhodování o těchto klíčových věcech do bruselského centra. To vše dohromady by znamenalo odstranění prostoru pro rozvíjení jakékoli skutečné politiky na národní úrovni, a tedy vytvoření skutečného evropského státu. To je jistě něco, s čím počítal Jacques Delors a další architekti eura naladění na stejnou notu, ale určitě ne to, co politici slibovali lidem, když se euro zavádělo.

¦ Cestou pro záchranu eura není utahování smyčky, ale omezení členské základny na ty stá­ty, které jsou přirozeně hospodář­sky sladěné, srovnatelně výkonné. Státům, kterým nevyhovuje tempo rozhodujícího proudu, by mělo být umožněno měnovou unii opustit a obnovit vlastní měnu.

¦ Euro dnes brzdí ekonomiku, vede k nestabilitě, k rozkolu mezi evropskými národy, snižuje popularitu Unie a v konečném důsledku ohrožuje vlastní udržitel­nost integračního celku. Na mysl připadá přirovnání k biblické babylonské věži.

¦ Apokalyptické scénáře o konci Unie, o mohutném propadu hospo­dářství a dokonce o tom, že budeme „bojovat o přežití“ pro případ, že euro v dnešní podobě nevydrží, je třeba brát s rezervou a chladnou hlavou. Máme vlastní zkušenosti s rozdělením měny rakousko-uher­ské a československé, známe příkla­dy rozpadu řady jiných měnových unií. Chvíle, kdy by sterilní, politicky korektní design eurobankovek zpes­třily v některém státě národní kolky, by ve skutečnosti byla šťastným dnem pro Evropu, protože by znamenala obrat v doposud jednosměrném pohybu integrace, úsvit decentrali­zace a flexibility.

¦ Jednotná měna je jedním z klíčových prvků, který spoluvytváří dnešní podobu evropské integrace a předurčuje její další vývoj. Bez přehodnocení tohoto projektu – směrem k opuštění, či omezení na státy, které se přirozeně blíží optimální měnové zóně – nelze uvažovat o tom, že se EU fundamentálně změní.

¦ Schengen je po euru další velký projekt architektů unifikované Evropy, který se proměnil v noční můru. Riskantní experiment maastrichtské generace evropských politických elit, která chtěla integrační projekt skokově posunout směrem ke státnímu útvaru a vystavět si svůj pomník v dějinách, uvrhl Evropu do závažné krize. Zapůsobil jako jeden z hlavních spouštěčů, které vyvolaly migrační záplavu, učinil z ní rázem společný problém všech členských států a stal se katalyzátorem dalšího prohlubování celé katastrofy.

¦ Schengen je důvodem i záminkou těžkého kalibru pro přesun klíčových pravomocí v oblasti vnitra a justice z úrovně členských států do bruselského centra. Jde tedy o jádrové sféry veřejné moci, základní prvky organismu nezávislého státu. Tyto náklady bohužel zatím nejsou plně reflektovány a vnímání Schengenu kraluje pozlátko odstranění hraničních kontrol, jehož reálná přidaná hodnota je mizivá. Ztrátu pár minut ve frontě na hraničním přechodu lze stěží poměřovat s újmou na státní svrchovanosti.

¦ Dluhová a migrační krize jsou příležitostí a naléhavým podnětem k přehod­nocení pomaastrichtského vývoje a k úvahám o zeštíhlení integračního projektu na oblasti, kde se v praxi osvědčil.