Inventura – díl 5: EU vzdálená

V rámci předjarní inventury svých textů vybírám z přehršle poznámek k aktuálním pomíjívým tématům několik málo významnějších nadčasových tezí. Pátý díl je věnován vzdálenosti EU od občana a limitům její demokratické legitimity. 

EU VZDÁLENÁ

¦ Třebaže je Unie blízká a všudypřítomná, když zasahuje do našich životů, zároveň zůstává velmi vzdálená, pokud jde o možnost podílet se na politickém rozhodování, a tedy spoluurčovat, zda vůbec, a případně v jaké podobě ten který zásah přijde. Snaha o sledování a ovlivňování rozhodovacích procesů nebo kontrolu politických zástupců, či obecně jakákoli standardní účast na politickém životě je ve složitých strukturách nadstátního integračního celku ve srovnání s prostředím klasického národního státu mimořádně obtížná.

¦ Vzdálenost EU od občana je dána celou řadou faktorů, které spolu úzce souvisejí a namnoze se prolínají. Týkají se zejména a) okolnosti, že se rozhoduje ve větším a vnitřně nesourodém celku, složeném z velkého množství svébytných a rozdílných národů, b) neexistence jednoho veřejného prostoru, c) složitosti a nepřehlednosti institucionálního rámce Unie, d) zeměpisné vzdálenosti a e) jazykových překážek.

¦ EU nepředstavuje na rozdíl od národního státu srozumitelný, přehledný, vnitřně sourodý celek a jeden veřejný prostor. Je rozdělena na  27 veřejných prostorů, které se vytvářejí kolem jednotlivých politických národů. Právě zde probíhá diskuse o společenských otázkách a skutečná soutěž politických programů. Politické strany, média, občanské iniciativy, vnímání autorit – to vše v zásadě funguje pouze na národní, eventuálně nižší úrovni.  

¦ Rozhodovací procesy v rámci institucionální soustavy EU jsou velmi složité. Zahrnují příliš mnoho aktérů různé povahy odvozujících svou legitimitu z různých zdrojů, v jejichž vzájemných interakcích se zamlžuje a ztrácí politický program, který získal podporu od voličů, ať už ve volbách vnitrostátních či volbách do Evropského parlamentu. Rozhodování při využití komunitární metody je kompromisem mezi názorem kvalifikované většiny členských států (který zprostředkovaně odráží vnitrostátní volby), názorem většiny europoslanců (zvolených v evropských volbách) a názorem Komise jakožto jmenovaného byrokratického orgánu, který má (až na výjimky) monopol legislativní inciativy a de facto i právo veta, protože může svůj návrh stáhnout, pokud vidí, že by byl v rámci vyjednávání Rady a Evropského parlamentu změněn tak, jak se jí výsledný text nezamlouvá. Konečně mimořádně silné postavení má Soudní dvůr, který sebevědomě dotváří unijní právo a vstupuje do politického rozhodování na úrovni unijní i vnitrostátní.

¦ Přesun rozhodování z úrovně státu na nadnárodní celek, které pro občana znamená výrazné ztížení možnosti účasti na politickém životě a pro jeho stát újmu na svrchovanosti, samo o sobě nejenže nemůže být považováno za pozitivní hodnotu, ale o jednoznačně o nepříznivý jev. Má-li být takový přesun v konkrétním případě odůvodněný, musí být vyvážen citelnými výhodami.

OTÁZKA DEMOKRATICKÉ LEGITIMITY

¦ Na úrovni EU ze své podstaty nemůže fungovat skutečná demokracie, jakkoli jsou zastánci „stále užší unie“ přesvědčeni, že recept mají. Jejich všelék spočívající v posilování moci Evropského parlamentu je založen na umělém konstruktu unijního lidu jakožto souboru občanů členských států a na představě možnosti realizace vlády tohoto lidu v ústřední roli přímo voleného zákonodárného sboru. Vychází z ryze formálního výkladu definičních znaků demokracie a je proto hrubě zjednodušující a povrchní.

¦ Zabýváme-li se pravou podstatou pojmů lid a vláda v definici demokracie, narážíme v případě unijní konstrukce na problémy u obou těchto složek. Unie jednak nemá politický národ (démos) jakožto sourodé společenství občanů spojené vědomím sounáležitosti, společné identity, solidarity, patriotismu, na němž by stála. Nominální občané Unie jsou příslušníky svébytných politických národů, které nesdílejí společný jazyk, společné vnímání historie, pocit kolektivní identity a loajality, a mezi nimiž jsou kulturní, sociální a ekonomické rozdíly. Tyto národy si přejí nadále přijímat vlastní zákony, rozhodovat o své vlastní vládě, o správě svých věcí; chtějí být dobrými sousedy, ne spolubydlícími. Navíc v nesourodém mezinárodním prostředí si obyvatelstvo jako celek sotva může efektivně vládnout prostřednictvím zvolených zástupců. Nemůže se zde vytvořit jeden veřejný prostor, v němž probíhá diskuse o společenských otázkách a soutěž politických programů. Nevznikají zde skutečné politické strany, ale jen programově volné konglomeráty národních politických stran. Volby do Evropského parlamentu jsou v praxi soutěží národních politických stran a jejich domácích programů. Sám Evropský parlament jakožto mohutný mnohonárodní a mnohojazyčný kolos složený ze zástupců desítek vnitrostátních politických formací je odsouzen k těžkopádnosti, omezené funkčnosti a programové nevyhraněnosti.

¦ Lid (démos) z materiálního hlediska není jen souborem jednotlivců či skupin nalézajících se na daném území. Takové pojetí se mohlo dobře uplatnit ve starověkých despociích či ve středověkých absolutních monarchiích, a může fungovat i dnes v diktátorských režimech. Pokud však předpokládáme, že obyvatelstvo nepředstavuje poddané, ale občany, kteří si prostřednictvím svých zvolených zástupců budou vládnout sami, musí jít o sourodé společenství spojené vědomím sounáležitosti, společné identity, solidarity, patriotismu, občanství, jinak řečeno, musí jít o politický národ.

Žádný lid tohoto druhu na úrovni Unie neexistuje ani v zárodečné podobě, nepočítáme-li úzký segment společnosti sestávající zejména z unijních politických špiček, unijních úředníků a soudců, a dále spřízněných akademiků a intelektuálů, kteří ať už z přesvědčení nebo jednoduše z důvodů svého napojení na systém silnou unijní identitu pociťují. Pro drtivou většinu nominálních unijních občanů je ve skutečnosti určující náležitost k jejich státu, popřípadě v některých případech k regionu. I pro ty, kteří mají k současnému modelu integrace obecně pozitivní vztah, je unijní identita nástavbová, nesentimentální, pragmatická, a nevytváří obdobu, natož alternativu identity národní či místní. 

¦ Obyvatelé Unie tvoří svébytné politické národy, které si nadále přejí přijímat vlastní zákony, rozhodovat o své vlastní vládě, mít v rukou správu svých věcí, a které chtějí být dobrými sousedy, a ne spolubydlícími. Jsou mezi nimi kulturní, sociální a ekonomické rozdíly. Nesdílejí společný jazyk, společné vnímání historie, liší se v naturelu. Chybí jim pocit kolektivní identity a loajality; ten se vytváří sdílením dějinných zkušeností, mýtů, pamětí, které jsou často v kontradikci s těmi, jež jsou vlastní jiným kolektivním identitám. Za nejdůležitější (a možná jedinou opravdovou) společnou formativní zkušenost lze považovat křesťanství, které dalo dnešní Evropě základy morálky, společný způsob uvažování a které bylo v minulosti základním rysem evropského civilizačního okruhu. Paradoxní je, že militantní sekularismus a politická korektnost některých zemí i unijních institucí vedou k nepřiznání, ba i odmítání tohoto základního pojítka. V zakládacích smlouvách není o křesťanské tradici ani slovo.

¦ V nesourodém mezinárodním prostředí, kde se střetávají různé mentality, identity, jazyky či kulturní návyky, si obyvatelstvo jako celek sotva může efektivně vládnout prostřednictvím zvolených zástupců.

¦ Neexistence evropského politického národa a nemožnost efektivní vlády obyvatelstva mnohonárodního nesourodého celku vedou k závěru, že parlamentní demokracie na úrovni Unie nemůže existovat a že snahy o založení demokratické legitimity na Evropském parlamentu jsou tudíž liché.

¦ Evropský parlament je integrální součástí jedné vize evropské integrace, té, která směřuje k postupnému přebudování Unie na druh státního útvaru. Je ze stejného těsta jako koncept unijního občanství, unijního „prezidenta“, „ministra zahraničí“, hymny apod. a jako tyto jiné kvazistátní prvky se nezbaví přídechu odosobnělé, sterilní syntetičnosti.

¦ Evropský parlament je umělé a nereprezentativní těleso. Jde v podstatě o nahodilou skrumáž osob zvolených v jednotlivých členských státech menšinou voličů, kteří při volbě vesměs mají na mysli vnitrostátní témata.

¦ Evropský parlament je jen hrou na demokracii. Chybí mu lid, který by zastupoval, zůstává vzdálený, stranou zájmu svých voličů, spoutaný vlastní těžkopádností. Mezi vnějším zdáním jeho přínosu pro demokratickou legitimitu EU a skutečným stavem zeje velká propast.

¦ Cesta k demokratické legitimitě rozhodování o věcech veřejných v prostoru Evropské unie nevede skrze mezinárodní parlament, nýbrž skrze parlamenty vnitrostátní. Jinak řečeno, těžiště politického rozhodování se musí vrátit na národní úroveň.

¦ Problémy, které brání možnosti fungování demokracie v nadnárodním unijním prostoru, pomáhají zvýraznit význam národního státu jakožto základny demokratického uspořádání. Stát vystavený kolem politického národa představuje srozumitelný a přehledný, vnitřně sourodý celek, kde se vytváří veřejný prostor a kde menšina akceptuje rozhodnutí většiny. Proto je vhodným prostředím pro volbu a kontrolu politických zástupců a pro diskusi o politických rozhodnutích. 

¦ Vzdálenost a nedemokratičnost unijních rozhodovacích postupů nelze v zásadních ohledech změnit k lepšímu. Je třeba s nimi pracovat jako s danostmi. Pozornost při posuzování problému demokratické legitimity by se tak měla přesunout od techniky rozhodování na unijní úrovni na otázku rozsahu pravomocí Unie a jejich využívání.

¦ Pozornost při posuzování problému demokratické legitimity EU by se měla přesunout od techniky rozhodování na unijní úrovni na otázku rozsahu kompetencí Unie a jejich využívání.

¦ Doposud byla praxe bohužel taková, že Unie nejprve dosáhla určitého stupně integrace, určité šíře a hloubky pravomocí, a otázka se stavěla tak, jak přesun rozhodování na unijní úroveň legitimizovat. Pořadí by však mělo být opačné. Před jakýmkoli posilováním Unie na úkor členských států by se měla stavět otázka, zda je takový krok únosný z hlediska ztráty demokratické kontroly na národní úrovni.

¦ Aby rozhodování na nadstátní úrovni – daleko od občanů a mimo pravou demokratickou kontrolu – bylo odůvodněné, mělo by se omezit na řešení otázek skutečně přeshraniční povahy, které nelze uspokojivě řešit na úrovni členských států, a jejichž rozhodování dál od občanů je vyváženo citelnými výhodami.

¦ Logickým úkolem pro regionální integrační celek je liberalizace přeshra­ničního obchodu a otázky úzce související. Ostatní oblasti by měly být ponechány na případné dobrovolné spolupráci jednotlivých států na základě klasických mezivládních postupů.

¦ Unijní orgány trpí neutuchajícím strachem z referend a voleb, kdy evropské národy mají možnost ovlivnit běh věcí. Naopak s oblibou nabízejí jako náhražku veřejné konzultace a další „neškodné“ druhy nezávazných rozprav s hrstkou angažovaných občanů. Režie takových akcí je totiž zcela v moci organizátorů a právě tak následné vyvození závěrů.