Inventura – díl 3: Princip subsidiarity

V rámci předjarní inventury svých textů vybírám z přehršle poznámek k aktuálním pomíjívým tématům několik málo významnějších nadčasových tezí. Třetí díl je věnován principu subsidiarity.

Připomeňme úvodem, že podle zásady subsidiarity jedná Unie v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jejího rozsahu či účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie.

¦ Stalo se už pravidlem, že kdykoli se jedná o dalším posilování Unie, nebo když je třeba uklidnit obavy lidí z přemíry centralizace, nebo jen ukázat EU v lepším světle, zvedají unijní orgány prapor subsidiarity.

¦ V podobě, v jaké je princip subsidiarity v současné době vymezen a aplikován, nemá žádný hmatatelný normativní obsah a žádný praktický význam. Definice principu je postavena na velice nejasných kritériích. Za situace, kdy tato kritéria nebyla doplněna přesnějšími právními vodítky ani uchopena a rozvinuta judikaturou, si je může každý vyložit po svém. Subsidiarita je spíše abstraktním politickým apelem, který je velmi ohebný. Uvážení unijního normotvůrce co do uskutečnění té které činnosti v oblasti nevýlučných pravomocí EU není subsidiaritou omezeno.

¦ Unijní regulátoři se dnes v duchu programové centralizace soustavně snaží pronikat do nejrůznějších oblastí lidského života, a to bez nejmenšího ohledu na to, zda v dané věci řeší skutečné problémy s přeshraničním významem, které by nemohly být ošetřeny na úrovni členských států, přičemž každý svůj záměr bez uzardění prohlásí za zcela vyhovující principu subsidiarity.

¦ Definovat velmi vágně institut, jehož úkolem je určovat, zda má v dané věci jednat Unie, či členské státy, a přenechat jeho aplikaci a kontrolu plně unijním institucím, nemohlo vést k ničemu jinému než k současnému stavu. Z hlediska těch, kteří se nechali v době Maastrichtu zakotvením subsidiarity do primárního práva ukonejšit, šlo jednoznačně o sázku na mrtvého koně.

¦ Subsidiarita odpůrcům centralizace trn z paty nevytrhne a příznivcům „stále užší unie“ vrásky nedělá.

¦ Požadavek, aby politická rozhodnutí byla přijímána co nejblíže občanům, a aby se Unie soustředila na přeshraniční problémy, na které členské státy nestačí, je krásným ideálem. Dokud ale bude koncipován jako korektiv již svěřených širokých pravomocí, který si nakonec vykládají samy unijní orgány, nikdy v praxi fungovat nebude. Význam může mít pouze tehdy, pokud se uplatní již při svěření pravomocí Unii. V současné době jej lze teoreticky uskutečnit pouze omezením těchto pravomocí, kdy by jich velká část měla být bruselskému centru odebrána a zbývající výrazně upřesněny, aby se vztahovaly k ostře ohraničeným okruhům problematiky.