Inventura – díl 2: Stále užší unie

V rámci předjarní inventury svých textů vybírám z přehršle poznámek k aktuálním pomíjívým tématům několik málo významnějších nadčasových tezí. Druhý díl je věnován doktríně stále užší unie, respektive unijnímu centralismu.

¦ Po Maastrichtu začala předimenzovaná integrace vytvářet stále více stěží řešitelných problémů, které zastiňují původní výhody spolupráce a propojování evropských zemí. Dluhová a migrační krize ukázaly, že Unie zabředla do marasmu vzájemné závislosti, sdílení problémů, kolektivní neodpovědnosti, těžkopádného, neakceschopného rozhodování na centrální úrovni a přerozdělování následků. V rozhodnutích přijímaných v bruselském ústředí a v nových iniciativách byla stále patrnější levicová ideologická zátěž – přepjaté pečovatelství a ochranářství, ambice řídit, převychovávat a umravňovat, formovat „nového člověka“, poroučet větru dešti. Konečně, představitelé unijních institucí ve své bohorovnosti a v nadřazeném způsobu jednání vůči členským státům začali připomínat vepře na Orwellově Farmě zvířat.

¦ Je zřejmé, že stále a bezhlavě se zrychlující motor evropské integra­ce se zavařil a začal vytvářet více (stěží řešitelných) problémů než užitku.

¦ Unie se stala prostorem hospodářské stagnace, nezaměstnanosti, sdílených dluhů, snížené úrovně bezpečnosti, těžkopádné regulace, byrokracie, klimatického třeštění, sociálního inženýrství a řady dalších neduhů.

¦ Centralisté nikdy nepřijmou závěr, že kterýkoli problém vznikl z přemíry centralismu. Naopak, příčinu vždy vidí v tom, že centralizace („integrace“) je ještě málo. Je zde stále stejná neotřesitelná víra v samospasitelnost centrálních řešení, v to, že velký celek dokáže spravovat věci veřejné a řešit aktuální problémy lépe a účinněji než národní stát či nižší úrovně. Centralizace je pojímána jako univerzální všelék na všechny problémy.

¦ Samotný věcný obsah řešení na unijní úrovni jako by byl vedlejší otázkou. Zdá se, že centralisté se často spokojí s tím, že problém přerozdělí mezi všechny členské státy, a tím je z jejich pohledu vyřešen.

¦ Ideologie „ever closer union“ představuje konkurenční vizi ke státnosti evropských zemí. Směřuje k vytvoření evropského státu, který nahradí a odstraní členské státy, které mají být degradovány do role jeho provincií. Evropské národy si mohou ponechat svůj folklór, sportovní fandovství apod., mají se však vzdát svého vlastního politického života a začlenit se do masy eurounijního lidu neboli „občanů Unie“.

¦ Ideologie „stále užší unie“ vychází z programového centralismu. Jestliže Margaret Thatcherová ve slavném projevu v Bruggách v září 1988 vyslovila přesvědčení, že „Společenství není cílem samo o sobě“, zde je základem přístup zrcadlově opačný. Tato ideologie považuje přesun moci na ústřední úroveň, resp. expanzi činnosti Unie za pozitivní hodnotu a pokrok, a vidí v ní smysl sám o sobě, který není třeba ničím odůvodňovat. Pro centralizaci používá pojem „integrace“, před nějž dává za všech okolností bez dalšího kladné znaménko.     

Pokud už na nějakou argumentaci dojde, často zůstane u tezí (dogmat) o tom, že Unie přináší mír a prosperitu, u frází typu „v jednotě je naše síla“. Z mnoha vyjádření pak vyzařuje víra, že velký celek dokáže spravovat věci veřejné a řešit aktuální problémy lépe a účinněji než národní stát či nižší úrovně. Často se prosazuje toliko přenesení problémů na centrální úroveň, zatímco samotná věcná řešení jsou zcela vedlejší. Centralizace je pojímána jako univerzální všelék, který je předepisován na jakýkoli neduh. Nejrůznější obtíže, s nimiž se potýkají členské státy, jsou přičítány nedostatečným pravomocím Unie. Volba prý je jasná: další prohloubení „integrace“, nebo cesta k úpadku.

¦ Evropští centralisté ve svém snažení neznají oddech. Když jednoho dne dosáhnou průlomu ve směru „více unie“ na tom či onom úseku, druhého dne nebudou slavit, ale budou lačnět po dalších průlomech. S jídlem roste chuť.

¦ Problémy vyplývající z centralizace nelze řešit do nekonečna další centralizací.

¦ Antická báj, která se promítla do názvu našeho kontinentu, pojednává o únosu půvabné princezny Európy bohem Diem proměněným do podoby býka. Tento výjev, který od nepaměti inspiroval malíře a sochaře, poskytuje vhodný příměr pro politickou situaci v dnešní EU. Evropa je znovu obětí únosu. Její jméno si bez ustání nárokují ti, kteří ho ztotožňují se spojením evropských zemí do jednoho nadstátního útvaru, s vládou z jednoho centra, s mocí společných institucí, s expanzí jednotné regulace. Pod touto hlavičkou si Unii projektují jako supervelmoc s jednotnou zahraniční a obrannou politikou, jako globálního hráče, který udává směr, a funguje jako protipól Spojených států, Ruska nebo Číny. S tímto zabarvením pak používají také odvozená slova a koncepty jako „proevropský“ (rozuměj prointegrační, prounijní), „Evropan“ nebo „více Evropy“ (vesmyslu více integrace, více moci pro unijní orgány, bujení unijních struktur apod.). „Protievropský“, „euroskeptik“, nebo „eurofob“ je v tomto manipulativním jazyce potom ten, kdo s takovým politickým programem nesouhlasí.

¦ Pojem „Evropy“ nesmíme unijním centralistům bez boje vydat, stejně jako Evropu samu a svébytnost jejích zemí. Platí to obzvlášť v době, kdy se ukazuje, že centralismus přivedl celý integrační projekt do havárie.

¦ Chraňme vznešené jméno Evropy před těmi, kdo si je svévolně usurpují, a budují pod touto osvědčenou značkou něco, co se starou Evropou nemá nic společného.

¦ Doktrína stále užší unie se svým úzkým sepětím s moderním levicovým pokrokářstvím představuje přes své ustavičné volání po „více Evropy“ nebezpečnou destruktivní ideologii, která ohrožuje Evropu jako civilizační okruh. Nabourává a podlamuje její obranyschopnost proti nebezpečí z vnějšku, kterému se naopak podbízí a poddává. Uvnitř pak svými sociálními experimenty (na vlnách ideologie gender, kultu sexuálních menšin, antidiskriminace, multikulturalismu, environmentalismu, politické korektnosti) vytváří cestu k antiutopické společnosti, která už nebude něčím, co by za obranu před vnějším světem vůbec stálo.

¦ Nepřestávejme usilovat o návrat zdravého rozumu, původních skutečných hodnot, pokory, umírněnosti, respektu ke svébytnosti členských států a uvědomění si, že integrace není cílem sama o sobě.