Puigdemontův pokus o puč v Katalánsku ztroskotal. Dokázala ho porazit rozhodnost španělských orgánů a neuvěřitelná mobilizace španělské veřejnosti.
Už jsem si zvyknul, že ze Španělska přicházejí jenom samé chmurné zprávy. Od dob Zapaterovy vlády tu nerušeně řádili levicoví pokrokáři, antiestablishmentové síly, regionální separatisté i militantní revanšisté snažící se zvrátit výsledek někdejší občanské války. Nepříznivě se projevila finanční krize, migrační záplava i dlouhé období bezvládí po volbách v prosinci 2015. Bouraly se pomníky, přejmenovávaly se ulice. Na ulici jste se pomalu nemohli ukázat se španělskou vlajkou, aniž by vás označili za „facha“ (fašouna). Konzervativci a zastánci národních tradic byli v permanentní defenzívě.
Na tomto pozadí nepřekvapí, že katalánským separatistům rostl hřebínek a postupně nabyli dojmu, že nastal čas realizovat jejich dávný sen – vyhlásit nezávislou katalánskou republiku. Regionální orgány postupně otevřeně vykročily z mezí daných španělskou ústavou a katalánským statutem, přičemž vše vyvrcholilo uspořádáním referenda o nezávislosti 1. října a událostmi následujících týdnů. V podstatě důvodně věřili, že se svou agresivní přímočarou linií narazí na appeasement, bázeň, kolísavost, nerozhodnost, snahu o „dialog“.
A přeci se přepočítali – k údivu svému, a přiznávám, i mému.
Důvody krachu puče
Stěžejní roli při nezdaru puče sehrály podle mého názoru tyto faktory:
- obezřetný, trpělivý, ale tvrdý postup vlády;
- rozhodné jednání krále Filipa VI.;
- mobilizace občanů;
- úprk velkých podniků z Katalánska;
- mezinárodní situace.
Ad 1) Předseda vlády Mariano Rajoy se ukázal jako dobrý stratég, který se nenechá vyprovokovat k neuváženým krokům, a to ani směrem k tvrdé reakci, ani směrem k ústupkům. Postupoval krůček po krůčku tak, že reakcí soupeře mohl být v každé fázi buď ústup, nebo naopak gradace jeho nezákonného chování, která by vedla na španělské politické scéně k širší akceptaci tvrdé linie. Soupeř – hlavně kvůli pnutí uvnitř separatistického tábora – neustále volil druhou variantu. Vrcholem bylo prohlášení nezávislosti z 27. října. Rajoy pak snadno prosadil zásah podle článku 155 ústavy za podpory všech velkých státotvorných politických stran.
Ad 2) Ve chvíli největšího neklidu a obav po událostech kolem katalánského referenda zapůsobil jako velká vzpruha televizní projev krále Filipa VI. večer 3. října. V tomto projevu, kterému se podrobně věnuji v článku Králova řeč, král tvrdě odsoudil jednání katalánských orgánů, které podle něj porušovaly ústavu a zákony, projevily nepřípustnou neloajalitu vůči státu a podkopaly harmonii a soužití v rámci katalánské společnosti. Tyto orgány se podle něj dostaly zcela mimo hranice práva a demokracie. Král řekl, že z těchto důvodů a ve světle této extrémně vážné situace, je odpovědností legitimních orgánů státu zajistit ústavní pořádek a normální fungování institucí. Zdůraznil vůči uvědomělým španělským občanům v Katalánsku, že nejsou sami a sami nebudou. Podtrhnul pevný závazek zachovat ústavnost a jednotu Španělska. – Projev nejenže dodal elán lidem a povzbudil vládu k jasným činům, ale především udal směr: žádný dialog, žádné ústupky, ale návrat pořádku.
Ad 3) Mobilizace občanů napříč celým Španělskem byla obrovská. Do ulic v celé zemi vyšly miliony lidí. Země se doslova oblékla do španělských vlajek. I v Katalánsku, kde ulice doposud patřily nacionalistickým silám, „tichá většina“ zastánců Španělska dokázala zaplnit ulice a náměstí. Krásné byly scény podpory příslušníkům policie a guardia civil v Katalánsku, kdy demonstranti skandovali okřídlené heslo: „No estáis solos“ (Nejste sami). Vrcholem byly dvě demonstrace v Barceloně (8. října a 29. října), kterých se účastnily statisíce lidí. Mile překvapila kvalita novinářů z velkých celostátních deníků, jejichž angažmá ve prospěch jednoty země bylo obdivuhodné.
Ad 4) V reakci na politickou nestabilitu v Katalánsku přesunulo po referendu své sídlo z Katalánska do ostatních regionů přes 1800 podniků včetně nejzvučnějších jmen, jako je CaixaBank, Sabadell nebo Gas Natural.
Ad 5) Katalánští separatisté nenašli pro svou agendu podporu v zahraničí, nepočítáme-li určitý ohlas v médiích (ano, kdyby o tom rozhodovala Česká televize, tak by celý puč dopadl jinak). Státy EU i USA vyjádřily jasnou podporu Španělsku. Podpora ze strany orgánů EU byla jednoznačná (viz mj. můj článek Šéfové EU jednou udělali dobrou věc). Jen Belgie vyjádřila katalánskému vedení určité sympatie – asi má se Španělskem od dob, kdy byla jeho državou (1581–1714), nevyřízené účty.
Vzepětí nad propastí
Španělsko dokázalo v říjnu 2017 něco obrovského. Ohrožení země jako by náhle probudilo národ, s kterým to šlo dlouho z kopce, k neskutečnému vzepětí. Separatisté narazili na útes jednotného odmítnutí a na klidnou, ale rozhodnou sílu španělských orgánů, a jejich pokus o puč během několika týdnů zkrachoval. Na výbornou obstála politická reprezentace, král, lidé, novináři. Něco podobného dnes už snad od evropského státu a národa nikdo ani nečeká.
Přeji Španělsku, aby mu tato náhlá a nečekaná renezance a znovunabyté sebevědomí pomohlo ke stabilizaci a přispělo k vyřešení jeho dlouhodobých problémů.
