Letní povídka - vzpomínka na prázdniny 1992, karetní hru švindl a jednu slečnu u struhařovského rybníka.
Bylo léto 1992 a mně bylo právě deset. Jako každý rok jsem tehdy trávil začátek prázdnin s dědou a babičkou ve Struhařově u Prahy ve stárnoucím rekreačním středisku, které ještě dožívalo z časů minulého režimu.
Byly to prázdniny bohaté na události a na zážitky. Poznamenala je politicky vypjatá situace, kdy se dnes a denně řešil další osud federace. Také si vzpomínám na to velké vzrušení, když jsem otevřel řádkovaný blok se zelenými deskami a začal ho popisovat svými prvními literárními pokusy. Bylo krásné počasí a v uších mi zněla taková chytlavá píseň: Queen Elizabeth, houpá se na vlnách Atlantiku. S ní poznáš ten svět, krásných i záhadných okamžiků…
Měl jsem tam o něco starší kamarádku Karolínu, vnučku babiččiny známé. Jezdili jsme spolu na kole, chodili jsme se koupat k rybníku, hráli jsme si na Dempseyho a Makepeaceovou, plížili jsme se vysokou travou, v noci jsme pozorovali světlušky a vůbec prováděli jsme spoustu dalších vylomenin.
Tuhle sezónu se k nám přidala ještě jistá Blanka, holka z vedlejší vesnice. Karolína ji jednou přivedla; ani nevím, jak se seznámily. Blance bylo jedenáct. Byla to hezká tmavovláska s rozvernýma očima a na svůj věk vypadala dost vyspěle. Pod tričkem už se pomalu začínala vzdouvat do krásy. Koukala na mě docela jinak než moje dětská kamarádka – tak zvláštně, tajuplně, s úsměvem, který bych až o pár let později uměl pojmenovat jako vyzývavý.
Jedno horké odpoledne jsme takhle ve třech vyrazili k rybníku. Rozložili jsme si osušky a deky v trávě pod břízami, nafoukli jsme matrace a hurá do vody. Bylo to příjemné osvěžení. Plavali jsme až na druhou stranu ke stavidlu a zase zpátky, slunili se na matracích, potápěli jsme se, skákali jsme šipky z plovoucí plošiny.
Vylezli jsme ven a vrátili se k dekám. Blanka se obtočila velkým ručníkem, pod ním si sundala plavky a dala je sušit na trávu. Na vrch si pak vzala tričko, kolem pasu nechala jen ten ručník. Zase se na mě tak podivně dívala, jako že, co já na to.
Potom jsme hráli „švindl“, který nás naučila právě Blanka. Byla to taková jednoduchá hra s kanastovými kartami. Každý hráč dostane stejný počet karet a první vynese nějakou barvu. Další pak pokládají vždy po jedné kartě lícem dolů a tváří se, že je to stejná barva, ať už je to pravda, nebo ne. Kdo je na řadě a má podezření, že ten před ním švindloval, může kartu zkontrolovat. Pokud předchůdce podváděl, je potrestán tím, že si musí vzít celou hromádku. Pokud byla barva naopak správná, bere si celou hromádku nedůvěřivý spoluhráč. Vyhrává ten, kdo se zbaví všech karet.
Možná, že si ta pravidla nepamatuji přesně, ale to ostatní docela jistě. Otočil jsem kartu, kterou vynesla Blanka, barva byla ale správná a já si tak musel vzít tučný balík karet. Blanka, která teď už měla vítězství nadosah, se zasmála a radostně sebou švihla z tureckého sedu na záda a zastřihala nohama. A jak zvedala ty nohy nahoru, ručník se shrnul a … (!!!). No a já jsem si honem prohlédnul všechno, co se tak krásně nabízelo.
Co k tomu říct? Tenkrát v to horké odpoledne u struhařovského rybníka jsem měl pocit, že život právě začíná.
Blanka se k nám občas připojila ještě následující léto. Od té doby jsem ji ale už nikdy neviděl a o jejích dalších osudech mi není nic známo. Hádal bych jen tolik, že svoje sladká ženská tajemství si pro sebe dlouho nenechala.
