Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zítra už bude všechno jinak - kapitola 3 (obraz 3)

12. 02. 2017 21:08:54
Třetí obraz třetí kapitoly románu na pokračování z daleké budoucnosti České republiky. Sobota 30. května 2082, večer.

sobota 30. května 2082, večer

Rozzářený parník se hrdě nesl po hladině večerní Vltavy. Intelektuální elita ponořená ve víně za doprovodu svérázné hudební produkce bujaře užívala života. Vlahý vzduch prodchnutý vůněmi vrcholícího jara, chechtání racků i první hvězdy na nebi dotvářely idylickou atmosféru. A navíc ten pocit být při dobré věci! Předávání cen Homo Homini přece patří k těm událostem roku, na nichž se sluší nechybět.

Demirel a Gündoğdu seděli u stolu při zábradlí a vychutnávali si kouzelný pohled na starou Prahu. Velvyslanec byl ochoten připustit, že pro jednou ho cesty za Friends Abroad přivedly do vcelku příjemného prostředí. Tedy ponechá-li stranou přemíru podivných extravagantních existencí kolem, jejich hlasité projevy a ty podivné zvuky – cink, bum, ooommmmmmmmm, cink... Kahretsin! Svou životní dávku tibetské relaxační hudby dneškem jistě dovršil. Také by rád nezůstával jen o vodě s bublinkami, smysl pro povinnost však velí udržet čistou hlavu, dokud mise nebude splněna.

Friends Abroad byli spolu s otevřením Merkez Camii velkým tématem poslední doby. V situaci, kdy se schylovalo k převratu na tuzemské politické scéně, a kdy nebylo možné spoléhat na pokračování pohodlné spolupráce s dosavadní civilizovanou garniturou, zavelelo ústředí k hledání přátel do nejisté doby. Bylo nezbytné jednak navázat kontakt s nejsilnější opoziční politickou formací, jednak vybudovat síť opěrných bodů ve všech klíčových sférách společnosti – v médiích, v kultuře, na akademické půdě, v tzv. „neziskovém sektoru“ či v katolické církvi. Nikdo ze zainteresovaných na ambasádě tuto nevábnou agendu neměl v lásce. Předně obnášela množství zpravodajských a administrativních úkolů. Navíc neustálý kontakt s kdejakou dekadentní chátrou často vyžadoval notnou dávku sebezapření a silný žaludek. Všichni ale chápali význam celého úsilí pro zdárné pokračování osidlovacího programu.

Hledání spojenců v dotčených kruzích by se mohlo zdát banálním úkolem. Obdiv západních intelektuálů k všemu cizímu spojený s nenávistí k vlastní kultuře otevíral srdce pro spolupráci dříve, než bylo třeba použít jakýkoli motivační faktor. V přemíře potenciálních ochotných pomocníků bylo ovšem nutné pečlivě vybírat. Inteligentní strategie vyžadovala zaměřit se jen na perspektivní jedince, kteří mohou být ze své pozice skutečně k užitku, a na které bude za všech okolností spolehnutí. Dost kara günde belli olur.[1] Každopádně zásluhou vzorné práce Demirelových zpravodajců, díky velvyslancově diplomatickému umu a s velkorysým finančním krytím ze strany turecké vlády se celý projekt velmi utěšeně rozvíjel. Dnešní večer, kdy se do sítě měly chytit hned dvě kapitální ryby, měl korunovat dosavadní úspěchy.

Tu se vynoří dívčina s patkou z Look Forward a přivádí rozcuchaného vousatého čtyřicátníka v havajské košili se sklenkou v ruce. „Pánové, je mi velkou ctí představit vám Roberta... Roberta Zachariáše.“ Turci jsou rázem v pozoru a nechávají se Šafrovou uvést. Gündoğdu vřele tiskne politikovi ruku. „Doktore Zachariáši, moc nás těší, že vás konečně poznáváme!“

„Taky, taky,“ říká Zachariáš. „Ale nechme ty formality. Prostě jenom Robert, pro přátele Rob. Já si na tituly nepotrpím. Myslím, že to lidi od sebe zbytečně odcizuje. Mimochodem, mluvíte parádně česky, Topraku.“

Velvyslanec se zatvářil přívětivě. „Dobře, ... Robe. Vezměte u nás místo. Přicházíte právě včas. Myslím, že co nevidět se bude začínat.“

Zachariáš se uvelebil u stolu, loknul si vína a poznamenal: „Tohle je fajnová akce a moc dobrá společnost. Tady jsou nejlepší z nejlepších. Lidi, co vyčnívaj z tý ubohosti všude kolem. Super nápad sejít se tady.“

Ano, místo setkání dohodnul Demirel přes Look Forward skutečně důmyslně. Kde jinde mohl rozhovor působit přirozeněji a nebudit zbytečnou pozornost než na události s lidskoprávní a migrační tématikou, kam byli všichni společně pozváni?

„Stejně to Dexterovi moc přeju,“ poznamenal Zachariáš. „Jestli si tuhle cenu někdo zaslouží, tak je to von. Rozvoj multikulturní společnosti, harmonická koexistence v rozmanitosti, to jsou jeho velký témata. Novinář par excellence, charakter, srdcař... S xenofóbníma sráčema umí vyjebat. Mít víc takovejch jako Dex, tak jsou naše média někde jinde. A celá společnost je jinde.“ Obrátil do sebe zbytek vína, hned objednal další a s úsměvem tlumeně dodal: „Mimochodem, slyšel jsem, že to dostal i díky vám... že jste mu dost pomohli... Jestli je to pravda, tak to je naprosto úžasná věc. Ukazuje to, že přátelství a porozumění mezi lidmi různých kultur není žádná chiméra, ... že to, o co se tu snažíme, má svoji perspektivu.“

Turci se tvářili tajnůstkářsky. „Nu, řekněme, že jsme se trochu přimluvili, ale to nestojí za řeč,“ opáčil velvyslanec. Po důstojné odmlce pokračoval: „My nejsme hluší a slepí, Robe. Všímáme si, kdo je přítel. Dávno jsme zaznamenali, že pan Třešňák je člověk, který – stejně jako vy – dělá mnoho záslužné práce a nesnaží se přitom zavděčit většinovému vkusu. Vám oběma nejde o žádnou lacinou popularitu, ale o principy. Pro správnou věc dovedete jít proti davu jako buvoli. Je na čase, aby se takovým lidem dostalo podpory a uznání, a aby se pro ostatní stali vzory hodnými následování.“

Zachariášovi zářily oči jako školákovi, který dostal pochvalu. „No přesně! Principy, to je to, o co tady běží. Pokud jde o lidskoprávní témata, člověk se prostě musí rozhodnout, jestli je bude prosazovat aktivně a naplno bez ohledu na žebříčky popularity, nebo jestli to bude dělat jen navoko, napůl, nikoho nesrat, šolíchat to, pohodlně sbírat body. Právě tohle je to, co politici u nás většinou dělaj. Nikomu se nechce do toho jít natvrdo. A divíte se? Většina společnosti jsou tady zaostalý primitivní prasata, který... Ale darmo mluvit!“ Mávnul rukou a zchladil zlost hltem vína z nové sklenky. „To já nejsem právě typickej politik – spíš se chápu jako expert, aktivista nebo úředník. Nepřemejšlim v horizontu volebních cyklů. Mně jde o něco vyššího – o spravedlnost, o lepší svět, o...“

Náhle utichli tibetští hudebníci i všechna vřava. U mikrofonu žádá o pozornost žena v batikovaných šatech s výrazem světice. Je to předsedkyně správní rady Nadačního fondu pro rozvoj multikulturního soužití, který štědře honorovanou cenu rok co rok uděluje. Oznamuje, že za letošního Homo Homini porota vybrala novináře Dextera Třešňáka z Lidových novin. V dlouhém odůvodnění poukazuje na žurnalistovy statečné občanské postoje, jeho smysl pro objektivitu a korektnost, vyzdvihuje jeho aktivní přínos k boji proti nenávisti, předsudkům, stereotypům a netoleranci. Své kvality plně prokázal v předešlém roce, když se vzedmula vlna xenofobie v souvislosti s kauzami Medine Öztürk a Hazinedar.

To už za bouřlivého potlesku a pohvizdování na scénu přichází sám laureát. Jeho účes na pěšinku, hladce oholená tvář, šedý oblek s kravatou a uhlazené vystupování, kontrastují s rozevlátou společností okolo. Přijímá gratulace od dámy v batikovaných šatech, dlouze si tisknou obě ruce a špitají si. Nato novinář přebírá zarámovaný diplom, zvedá ho nad hlavu a se slzami dojetí se usmívá do kanonády blesků a cvakání spouští. Nakonec se postaví za mikrofon a dá se do předčítání pečlivě připraveného proslovu. Když všechny korektně osloví, a všem, kdo se zasloužili, poděkuje – k spokojenosti Turků mezi prvními krajanskému spolku Türk Toplomu za nominaci – zdůrazňuje: „Vnímám toto ocenění jako potvrzení toho, že můj dlouholetý boj za kultivovanější média, za vyspělejší společnost a za harmonické soužití lidských bytostí na tomto kousku světa, má svůj hluboký smysl. Považuji ho za oslavu a vyzdvižení hodnot, které jsou mi drahé a které se snažím prosazovat. Beru ho jako vzpruhu do další práce a také jako silný závazek neuhnout z nastoupené cesty.“

Nu, to bychom si také dovolili očekávat, pomyslel si Demirel, a koutky pod knírem se mu rozšířily. Dva miliony korun a ten věhlas v intelektuálních kruzích, to je přeci moc pěkné povzbuzení. Přitom zařídit moudré rozhodnutí poroty nebylo právě jednoduché. Neobešlo se to bez obratné diplomacie, vybrání pár dlužených laskavostí a puštění žilou finančním rezervám. Nadační fond pro rozvoj multikulturního soužití, který doposud turecká vláda dotovala deseti miliony ročně, což činilo kolem třetiny jeho příjmů, se mohl od roku 2083 těšit na příspěvek navýšený o tři miliony. Utvrzení Třešňákova přátelství ovšem za trochu toho úsilí stálo. Navíc poskytne vhodný příklad pro další mistry pera, kteří třeba pochopí, že psát rozumně se vyplácí.

Dexter Třešňák vzbudil zájem velvyslanectví a MİT už dávno. Na Ořechovce ne nadarmo každý měsíc sestavovali monitoring tuzemských médií, který se zaměřoval na zpravodajství související s tureckou komunitou a osidlovacím programem. Bylo třeba vědět, kdo je kdo. Třešňák byl pravidelně zmiňován nanejvýš kladně a trvale byl řazen na seznam autorů, kteří píší rozumně. V rámci strategie Friends Abroad bylo rozhodnuto, že takové novináře je třeba podporovat, motivovat, utvrzovat je v jejich správných názorech, udržovat s nimi přátelské vztahy; pokud jde o finance, nemělo se na nich nikdy šetřit. Právě tak bylo třeba na opačné straně identifikovat novináře píšící nerozumně. Ti měli být prozatím sledováni a evidováni. K případným dalším krokům vůči nim mělo dojít v pravý čas, budou-li vůbec nadále představovat riziko. Turci s uspokojením sledovali, jak jsou tito autoři v rámci samoočistného procesu vytlačování z mainstreamových médií. Někteří umlkají docela, jiní mizí v bažině alternativních okrajových plátků.

V roce 2081 došlo ke dvěma nešťastným událostem, které pošramotily obraz turecké komunity a zvedly vlnu negativních reakcí ve společnosti. Jednak to byl případ vraždy sedmnáctileté dívky Medine Öztürkové, kterou ubodal otec a starší bratr, protože odešla od rodiny bydlet s českým partnerem a zvolila západní způsob života. Nedlouho poté unikly do médií záběry z halal jatek Hazinedar v Říčanech u Prahy, kde se nezacházelo se zvířaty právě tak, jak by místní obyvatelstvo očekávalo. V záplavě kritických článků v médiích, které tyto události nemístně rozmazávaly, a komentářů pitvajících obtížnosti soužití odlišných kultur a možnosti integrace přistěhovalců, vyniklo několik rozumných žurnalistů, na prvním místě pak Třešňák. Ten pohotově odsoudil neprofesionální přístup médií a xenofobní reakce veřejnosti, odmítl spojování aktů jednotlivců s etnikem či náboženstvím a zpranýřoval „malost, trapnost a nenávist českých ‚vlastenců‘“.

Řečník se právě k tématu vrací: „Kauzy Medine Öztürk a Jatky Hazinedar ukazují, že naše společnost stále ještě není dost vyzrálá a nedokáže vyhodnocovat a řešit současné problémy na dostatečně vysoké úrovni. Stačí jeden nešťastný, nevhodně pochopený impuls a hned se moc nepěkně vybarvujeme, hned se derou do popředí některé nehezké vlastnosti naší národní povahy. Na hladinu českého rybníčku jako páchnoucí bahenní plyn rázem probublávají předsudky, stereotypy, nenávist, strach z jinakosti, malost, provincialismus, plebejství, hulvátství. Na všech stranách se vzdouvá xenofobní populismus a extrémisté rozehrávají strunu nízkých pudů a emocí. Pod rouškou boje proti tzv. politické korektnosti se útočí na samu slušnost a obhajuje se právo zraňovat druhého na jeho nejcitlivějších místech. Za to všechno se hluboce stydím. Staví to Českou republiku do velmi špatného světla...“

„Dobře mluví,“ poznamenal Zachariáš. „Dex je správnej chlap. Drží se sice dost zpátky, je mírnej, takovej decentní kravaťák, ale ta jeho argumentace, ta je vždycky vybroušená.“

„Nemohu snést a nepřijmu směšování fenoménu migrace se sociálně patologickými jevy, zvláště s trestnou činností a bezpečnostními riziky!“ hřímal Třešňák za mikrofonem. „Vždy budu odmítat falešné asociace mezi jednotlivými zločinnými jednáními a sociokulturním, etnickým či náboženským prostředím, z něhož pocházejí pachatelé. Jistě, brutalita některých závažných trestných činů šokuje a tragické osudy obětí nás nemohou nechat chladnými, ale trvám na tom, že mnohem větším neštěstím je, když takové události podnítí xenofobní reakce a antiimigrační nálady, když ve společnosti vzniká nedobré klima.“

Obšírně pak filosofoval o tom, že na dnešní neutěšené situaci, kdy obyčejným lidem schází pochopení pro citlivé otázky imigrace a setkávání kultur, mají svou vinu také média. Jejich povrchní informování se podle něj často zaměřuje pouze na určité dílčí aspekty a izolované události a přehlíží přirozenou složitost těchto fenoménů, které ovlivňují společnost mnoha různými způsoby a na které je třeba rovněž různě reagovat. Založil proto platformu Responsible Media Forum sdružující novinářky a novináře, kteří cítí tento dluh a hodlají se aktivně zasazovat o jeho splacení. „... Zdejší média si konečně musejí uvědomit svou klíčovou roli ve společnosti a odpovědnost, která z toho vyplývá. Nejsme továrnami na zpravodajství, nejsme překladišti agenturních zpráv. Naším posláním není bezmyšlenkovité zprostředkování informací o událostech. Jsme skutečnými tvůrci veřejného mínění a vzdělávacími institucemi sui generis. Ambicí kultivovaných médií proto musí být vychovávat a vést, být hybnou silou společenského pokroku, která aktivně přispívá k budování otevřené, pluralitní, kulturně heterogenní společnosti a předchází šíření xenofobního populismu a pravicového extrémismu. Musíme zaujímat informované a etické postoje a být zvučnými hlasy rozumu, které tlumí napětí, vytvářejí klima vzájemného respektu a tolerance, otevřenosti pro různorodost, vychovávají k vysoké odolnosti proti stereotypním a zjednodušeným pohledům, zdůrazňují příležitosti a obohacení...“

„Já už se v tom začínám ztrácet,“ řekl trochu zdřevěnělým jazykem Zachariáš a zívnul. „Kdepak Dex, jak jednou začne řečnit, tak ho nikdo nezastaví.“

„Ale ty argumenty! Mluví jako kniha. Má to všechno v hlavě úžasně uspořádané,“ podotkl Demirel a požádal politika, aby Třešňáka, hned jak bude vhodná chvíle, přizval ke stolu.

Vlahým vzduchem nad řekou dál zněla novinářova slova: „... To znamená nutně uvažovat, o kterých událostech vůbec budeme informovat, a hlavně jakým způsobem. Obojí vyžaduje velmi citlivý přístup, který musí převážit nad snahou zavděčit se čtenářům. S rozmanitostí přicházejí výzvy. Máme tu dnes mnoho jevů, jejichž širší souvislosti není snadné pochopit, což u lidí vyvolává iracionální reakce. Musíme se vyvarovat vyzdvihování různých excesů jednotlivců a zasazovat je do falešných, zkreslujících a stigmatizujících kontextů a schémat, nebo umožňovat, aby je takto vykládali ti, kteří se snaží rozdělovat společnost a šířit strach...“

Parník právě plul od Sovových mlýnů ke Karlovu mostu. Ve vlnkách Vltavy se míhavě třpytily odrazy stovek světel. Z nasvíceného Pražského hradu, chrámů a paláců sálal majestát prošlých staletí. Řečník konečně domluvil a palubou se rozezněly hlasité ovace a pokřik. Zachariáš zahvízdal na prsty a zvolal: „Kurevsky dobrej speech, Dexi!“

Asi o čtvrt hodiny později se Zachariášovi podařilo novináře obklopeného gratulanty odchytit a přivést ho ke stolu. Třešňák s těžce skrývaným dojetím děkoval Turkům za podporu. Potěšil ho jejich zájem o projekt Responsible Media Forum a ještě více, když se dozvěděl, že by se dalo leccos udělat pro jeho financování. Rád souhlasil, že se výhledově zastaví na ambasádě probrat podrobnosti.

Třešňák se Zachariášem poté zapředli živý hovor o migrační a integrační politice současné vlády, na níž nenechali niť suchou. Chybí zde prý komplexní náhled na migraci a práva migrujících a převažuje primitivní ekonomický utilitarismus, podle kterého je hlavní hodnotou migranta jeho ekonomický přínos pro stát. Migranti jsou převážně vnímáni jako pracovní síla, plátci daní a sociálního pojištění, zatímco jejich lidská hodnota a kulturní identita zůstává nedoceněna.

„Velký problém je v tom, že odpovědnost za integraci se tady pořád přisuzuje primárně migrantům. Ti nejsou vnímáni jako integrální součást společnosti, ale jako ti druzí, kteří se mají adaptovat na majoritní kulturu,“ mínil Třešňák. „Dokud budeme začlenění pojímat na bázi asimilace, nikdy se nepohneme z místa. Tady naprosto souhlasím s programem Aliance Progress. Vnucovat lidem s jinou kulturní a náboženskou identitou místní zvyky a obyčeje, požadovat po nich, aby se přizpůsobili etnicky definované kultuře, je třeba otevřeně pojmenovat jako diskriminační, nehumánní, odporující lidským právům, nehodné našeho civilizačního stupně...“

„Je to kulturní genocida, co si budeme nalhávat!“ prohlásil rezolutně Zachariáš.

Třešňák, který si neliboval v tak silných slovech, naklonil hlavu na jednu stranu a pak na druhou. „Každopádně tenhle antikvární přístup musíme opustit. Co teď potřebujeme, to je změna paradigmatu. Nový pohled musí vnímat začlenění jako dynamický, obousměrný proces vzájemného učení, poznávání se, přibližování se, přijetí, jako oboustranné přizpůsobování se všech obyvatel, tedy migrantů i rodilých Čechů. Je to o budování schopnosti vzájemné komunikace a hledání styčných bodů. Případ Hazinedar nám připomenul, že pořád zveličujeme sociokulturní rozdíly namísto toho, abychom otevřeně diskutovali o tom, jaký hodnotový základ musí být sdílen všemi obyvateli, aby byla společnost funkční. Není to o technologických postupech na jatkách nebo o nošení šátků. Já ten základ vidím v otevřené občanské společnosti založené na respektu k lidským právům a na vzájemné toleranci.“

Zachariáš si stěžoval, že současná politická garnitura je laxní v boji proti xenofobním názorům, čímž tyto vlastně legitimizuje jako společensky přijatelné. Za sebe může slíbit, že v pozici ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a inkluzivní společnost tuto záležitost vezme tvrdě od podlahy. „A stejně je mi líto lidí, který stravuje nenávist. Škodí tim nejen všem ostatním, ale hlavně sami sobě. Musí vědět, že jsou v tom sami. Naše společnost taková bejt nesmí. Musíme všem zaostalejm nahnědlejm prasatům poslat jasnej vzkaz: ‚Vyserte se na to! Doba už je někde jinde. A vy nás nezastavíte!‘“ Bouchnul do stolu. „Ne, dlouho už se tady roztahovat nebudou. S naší vládou nastane svěží vítr změn. Tenhle Augiášův chlív vymeteme, že se budou všichni divit.“

„Inu, jen do toho, Robe,“ povzbudil nadšeného revolucionáře Demirel. „Jak říká pan prezident, doba si žádá nové tváře a nové myšlenky. Zdá se, že vy jste jedna taková nadějná nová tvář, která může pohnout s věcmi kupředu.“

Zachariáš pookřál, jako by ho pokropil živou vodou. „Váu! Takže vy znáte... zajímáte se o ... myšlení pana prezidenta? To je ... fascinující. Totiž... já...“

„Je to moc moudrý a inspirativní člověk,“ řekl Gündoğdu. „Rádi posloucháme jeho projevy a čteme jeho texty.“ Demirel pomalu kýval hlavou a na tváři měl výraz nejvyššího uznání.

„Vždy jsem tvrdil, že Šimon Potůček je veliký myslitel světového formátu, který daleko přesahuje úzké obzory našeho vidlákova,“ řekl novinář. „Od časů Václava Havla jsme tu neměli takového člověka.“

Gündoğdu zvážněl a tónem jako z antického dramatu pronesl: „Stává se jen jednou za mnoho generací, že z národa povstane osobnost, která se tyčí nad svou zemí jako Ağrı Dağı – po vašem Ararat – nad východní Anatolií a která září do širé dáli stejně jako věčně zasněžené vrcholky této majestátní hory.“

„Nádherná metafora,“ vyhrknul po chvilce Třešňák a hlas se mu chvěl.

„Pánové, vidím, že si budeme moc dobře rozumět,“ radoval se Zachariáš a – snad pod dojmem slavnostnosti chvíle – přešel do spisovnějšího projevu. „Znovu se potvrzuje, že nadčasový humanismus Šimona Potůčka pomáhá překonávat bariéry mezi kulturami a stavět mosty. Když se sejdou slušní a vzdělaní lidé, kteří se dívají dopředu, žádné úklady šiřitelů nenávisti a reakcionářských hovad nemohou zastavit jejich dílo pokroku.“

„Sám bych to neřekl lépe,“ opáčil Gündoğdu a zamával na obsluhu. „Pánové, myslím, že teď je nejlepší chvíle připít na naši spolupráci a přátelství sklenkou dobrého vína.“

Než stačili donést kýžený nápoj, Demirel vyndal z aktovky několik obálek se zlatým pruhem a podal je velvyslanci. Ten se obrátil na Zachariáše a Třešňáka a obřadně jim oznámil, že velvyslanectví Turecké republiky a Turecká islámská náboženská obec v České republice si pokládají za velkou čest pozvat je na slavnostní otevření mešity Merkez Camii, které proběhne už za třináct dní. Oba Češi přijali pozvání s upřímným nadšením, s mnohoslovnými díky a okamžitě přislíbili svou účast. Zachariáš dostal tři další obálky a byl požádán, aby je předal sympatickým mladým přátelům z Look Forward.

A všichni už si rozebírají číše červeného vína – prý až od břehů Rhôny – a zvedají je k přípitku. Ambasador s přívětivým úsměvem pronáší: „Şerefe! Na zdraví a na přátelství... A na váš úspěch, pane ministře. A vy, pane Třešňáku, pište dál. Tahle země potřebuje rozumné novináře, jako jste vy.“

Sklenky cinkly.

[1] Turecké přísloví: Dobrého přítele poznáš ve svých zlých dnech. Obdoba českého „V nouzi poznáš přítele“.

Autor: Tomáš Břicháček | neděle 12.2.2017 21:08 | karma článku: 14.19 | přečteno: 322x

Další články blogera

Tomáš Břicháček

Katalánští separatisté dokázali neskutečné: oživit a sjednotit Španělsko

Puigdemontův pokus o puč v Katalánsku ztroskotal. Dokázala ho porazit rozhodnost španělských orgánů a neuvěřitelná mobilizace španělské veřejnosti.

30.10.2017 v 20:00 | Karma článku: 17.08 | Přečteno: 809 | Diskuse

Tomáš Břicháček

Šéfové EU jednou udělali dobrou věc

Juncker, Tusk a Tajani ve španělském Oviedu jasně podpořili španělskou vládu a právní stát proti katalánským separatistům. Výjimečně dávám palec nahoru.

21.10.2017 v 9:00 | Karma článku: 7.53 | Přečteno: 523 | Diskuse

Tomáš Břicháček

Diskuse o reformě EU se smrskla na „Agendu lídrů“

Donald Tusk se důstojně ujal role vystavitele pohřbu diskuse o reformě EU. Pojede se dál v zaběhnutých kolejích vesele vstříc „více Evropy“ a světlým zítřkům. Unie se prostě nezmění, a pokud ano, leda k horšímu.

18.10.2017 v 20:00 | Karma článku: 25.97 | Přečteno: 427 | Diskuse

Tomáš Břicháček

Volba menšího zla nadělá méně škody než naivita

Přistupujme k volbám primárně jako k příležitosti ovlivnit směřování státu, ne jako k vyznání lásky k tomu či onomu subjektu. Těžko u volební urny, lehčeji v následujícím volebním období.

16.10.2017 v 13:00 | Karma článku: 11.98 | Přečteno: 860 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Tereza Špetlíková

Lauren Graham: Rychleji mluvit nedokážu

„Gilmorky“ během nekonečného počtu repríz někdy naladil snad každý. Tento americký seriál, který začínal ve stejném vysílacím čase jako tehdy obrovsky populární Přátelé, neskončil jako propadák.

21.11.2017 v 8:08 | Karma článku: 6.31 | Přečteno: 209 | Diskuse

Iva Marková

Kluk s dredy

Potkávala ho každé ráno cestou do práce. Zimou zachumlaní do sebe...................................

20.11.2017 v 21:40 | Karma článku: 12.81 | Přečteno: 730 | Diskuse

Dita Jarošová

Dopis netečným...

Nehrajte mrtvé brouky! O nás a bez nás se jistě odehrávají všemožné každodnové bitvy. Zároven zbývá spousta věcí, které ovlivnit smíme, některé dokonce musíme! Snažme se přijít věcem na kloub.

20.11.2017 v 11:43 | Karma článku: 10.30 | Přečteno: 220 | Diskuse

Marcela Valouchová

Vzkaz

Tento zimní čas mu vyhovoval. Všude spěchající lidé plní starostí. Pásl se na jejich pocitech uspěchanosti a bezradnosti. Užíval si té slasti, dokud to jde. Ještě tak den a vše skončí, budou chudé dny.

20.11.2017 v 7:20 | Karma článku: 9.13 | Přečteno: 189 | Diskuse

Jiří Babor

M.Ř.S.

Za ty dvě noci na které nezapomenu, za vůni Tvých vlasů a doteky které hřály jako letní slunce......

20.11.2017 v 1:23 | Karma článku: 4.87 | Přečteno: 168 | Diskuse
Počet článků 138 Celková karma 25.99 Průměrná čtenost 1445

Právník se specializací na právo Evropské unie a mezinárodní právo soukromé. Publicista věnující se evropské integraci, kulturní válce a příležitostně dalším tématům. Osobní stránky: http://www.cs-retromusic.net/brichacek.htm



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.