Až dozrají kdoule - kapitola 2 (obrazy 1-3)

Druhá kapitola románu na pokračování z daleké budoucnosti České republiky, první tři obrazy (podzim 2081)

pátek 10. října 2081

„Když soumrak zvolna padá, můj Bože jak sladko je snít…,“ pobrukoval si osamělý chodec dávno zapomenutou píseň, když stoupal do kopce po zarostlé polní cestě. „Jdou spát i ztichlá stáda, a všude vládne mír a klid…“ Na nebi směrem k západu zářily červánky a čarokrásná příroda kolem se halila do oranžových tónů. Nikde nebylo ani živáčka; jen divoká zvěř radostně užívala volnosti, kterou jí nabízel vylidněný kraj. I tmavovlasý štíhlý dlouhán ve sportovní bundě s aktovkou v ruce, který se nesl zpříma jako voják, se zde daleko od Prahy cítil svobodně a bezpečně. Tady nehrozilo setkání s loupežnými gangy z předměstí, nezvladatelnými výrostky nebo džihádisty. A kdyby přece někdo… – přejel zlehka dlaní po bundě, až nahmatal pouzdro pistole.

Muž se zastavil a ohlédl se dolů do údolí, které se rozvíralo kolem malé říčky. Z dálky a v podvečerním tlumeném světle vše vypadalo málem jako v době jeho dětství. Sem na stráň přece chodili pouštět draky – i se „Starým“! S hrůzou si uvědomil, že je to téměř půlstoletí zpátky. Při soumraku zplanělé louky vytvářely příjemnou iluzi někdejších polí a pastvin. Opuštěné ruiny se zbytky střešních tašek, kterými se proháněl vítr, znovu připomínaly domy, mlýny a usedlosti. Pruh asfaltové drti prodchnutý kopřivami a plevelem vypadal docela jako někdejší silnice.

Čahoun se dál prodíral vysokou travou směrem k malému háji obehnanému zdí, který vystupoval jako tmavý ostrůvek uprostřed bývalých polí. V pozadí se zvedal zalesněný vrch, který hrál všemi barvami podzimu. Nádherné místo posledního odpočinku, pomyslel si muž. A také ideální místo pro setkání mimo dosah nepovolaných uší, mikrofonů a kamer, stranou nenechavých čidel dronů. Kdepak, „Starý“ ví, co se patří.

Když dorazil k polorozpadlé zdi, přitiskl se k ní a opatrně nahlédl. V šeru pod korunami stromů stály řady neudržovaných náhrobků a křížů porostlých břečťanem, vzadu v protějším koutě se rýsovala smutná silueta zchátralé kaple. Vše dřímalo v naprostém tichu a v nehybnosti. Jediným náznakem života byl plamínek osamocené svíčky v lucerně na jednom z hrobů.

Návštěvník skřípající zadní brankou vešel dovnitř a zvolna kráčel za světlem. Rozhlížel se kolem, ale nikoho neviděl. Uklidňovala ho však důvěrně známá vůně virginského tabáku, kterou cítil ve vzduchu. Hrob se zářící lucernou byl na rozdíl od všech okolních uklizen a zlatý nápis na něm vypadal jako nový. „Zde v Pánu odpočívá…,“ začal číst, když za sebou ucítil pohyb. Otočil se a spatřil mužskou postavu v černém kabátě a s kloboukem na hlavě.

„Vítej. Už na tebe čekám,“ řekl tichým hlasem muž v klobouku a s náznakem neveselého úsměvu podal svému hostu ruku. „Přesný jako vždy.“

„Rád tě vidím,“ zamumlal dlouhán. „Ale měl jsem co dělat. Prodírat se touhle divočinou… Málem bych to tu nepoznal. Tam po stráni přece kdysi vedla solidní cesta.“

Muž v klobouku pokrčil rameny. „Všechno se změnilo. Tady jako jinde.“

„Ale jedno se musí nechat,“ zazubil se host, „místa pro schůzky umíš vybírat perfektně. Z pohledu mojí profese k tomu nemám co vytknout.“

„Opatrnosti není nikdy nazbyt,“ řekl suše ten druhý. „Zvykej si. Po volbách to už ani jinak nepůjde. Budeme se muset mít setsakramentsky na pozoru. Ostatně, platí to i pro dnešek. Potřebujeme si promluvit v klidu.“

„Klidu tady bude víc než dost. Tihle už na nás nic nepoví,“ zasmál se dlouhán. „Ale to prostředí není zrovna nejoptimističtější, pravda. Až z toho trochu mrazí. Vzpomínáš na ten film, co jsme viděli jako kluci v letním kině? Ten horor, jak se tam…“

„Horor? Jako v hororu si připadám leda tam dole!“ vyprsknul muž v klobouku ukazuje směrem k městečku. Pak se otočil a se zamračeným pohledem upřeným kamsi mezi hroby kazatelsky deklamoval: „Máš tu čest být v nejlepší společnosti, kterou tu máme. Skoro všichni, co v tomhle městě za něco stáli, už jsou tady. To, co tam zbylo… ta sebranka – člověku je z toho nanic… Ale tak je to vlastně všude v tomhle státě. Dobří a slušní lidé už z většiny dávno leží v zemi. Odpočívají v těchhle tichých zelených zahradách a čekají na nás, několik posledních opozdilců, trosečníků v čase…“ Jemně pohladil hranu vedle stojícího náhrobku. „A stejně mají štěstí, že se toho všeho nedožili…“

Dlouhán zvážněl a zatvářil se málem omluvně. Třebaže „Starého“ názory bez výhrad sdílel, jeho teskné monology neměl rád, a zvlášť mu nebyly příjemné v ponurém prostředí večerního hřbitova. Aby stočil hovor jinam, vyndal z aktovky tlustý šanon a významně na něj poklepal.

Muž v klobouku rychle přešel do věcného tónu. „Pravda, dejme se do práce.“ Převzal materiál a začal jím listovat. Dlouhán zatím vysvětloval: „Je jasné, že náš přítel skutečně skončil s rekreací. Tady máš přepis veškeré jeho digitální komunikace od začátku září, která se mi jeví jako relevantní. Kromě tří vlastních mailů, čerpáno z jedenácti schránek s falešným jménem a ze šesti telefonních čísel. Právě teď je ve fázi, kdy si v tichosti rozšiřuje poznatky, shání nové kontakty a hlavně připravuje dokumentaci. Myslí si, že není vidět a rozjíždí to na nejrůznějších frontách. To nejzajímavější začíná kolem strany 40 – korespondence s detektivní kanceláří z Brna a kus dál s jedním profesionálním genealogem z Příbrami. Vypadá to, že někdo by tady chtěl dohledat pamětníky, vyzpovídat je a získat chybějící prvky skládanky. Výsledkem má být podle všeho jeho typická…“

„,Závěrečná zpráva‘,“ doplnil „Starý“ stále zahleděn do materiálů. „Ano, to je jeho styl. Má docela jistě v plánu vytasit se s tím na nás po volbách nebo rovnou nabídne svoje služby nové vládě.“ Zamračil se. „Tentokrát jsme ovšem o krok před ním. Už nikdy neudělám stejnou chybu, která nás přišla tak draho.“

„Stejně – pár takovejch jako on, a mohli jsme to rovnou zabalit. Jako by nikdy neměl dost? Nikdo si nenahrabal tolik. A potom, co jsme mu zafinancovali odlet do teplých krajin! Jestli by měl někdo projevit trochu vděčnosti, tak už nevim, kdo jinej.“

Muž v klobouku se trpce usmál. „Vděčnost? To je jen dychtivé očekávání výsad, které mají v budoucnu teprve přijít – říká klasik. Dokud měl pocit, že mu máme co nabídnout, vděčný byl a byl taky pořádně k užitku. Dokud svůj zvláštní um zaměřoval proti našim protivníkům, byl pro nás velkou posilou. Pak prostě špatně vyhodnotil situaci. Nespoutaná hamižnost zatemnila jeho jinak brilantní mysl.“

„Já vždycky říkal, že spojovat se s hochštaplerama jeho střihu je vo hubu.“

Muž v klobouku nesouhlasně zavrtěl hlavou. „A já vždycky říkám, že jsme museli naplno vytěžit materiál, který byl k dispozici. Lidé mají různé kvality. S těmi, co nejsou zatíženi jakýmikoli ideály, se často pracuje mnohem lépe. Ti se dají snadno motivovat. S touto jednou výjimkou to doteď fungovalo bezproblémově. Účel světí prostředky. Pro náš ušlechtilý cíl to platí tím spíš. Jestli to znamená, že pár gaunerům musíme pomoct splnit jejich životní sny, pár pitomcům dát možnost, aby se cítili důležití…“ Mávnul rukou. „S tím jsem byl vždycky plně srozuměn. Zdroje jsme měli. Bylo co nabídnout. Pořád je co.“

„Každopádně neměli bychom už dál čekat,“ zasyčel druhý. „Víš, že je všechno dávno připravené.“

„Starý“ chvíli mlčky sledoval zářící svíčku, potom ji vyndal z lucerny a postavil ji na horní hranu náhrobního kamene. Tiše poznamenal: „Trpělivost je společníkem moudrosti. Bylo rozumné pár měsíců počkat. Teď je ale na čase uvést soukolí do pohybu.“ Dlouhán pomalu přikývl a na tváři se mu rozhostil výraz uspokojení.

Oba muži sledovali, jak se plamínek svíčky komíhá ve větru. „Náš přítel hraje vysokou hru a nahoře fouká,“ řekl „Starý“. Když plamen vzápětí vzdal svůj boj a hřbitov potemněl, s povzdechem dodal: „Ale stejně je ho škoda. Člověk jeho inteligence a schopností mohl pro naši věc udělat ještě hodně.“

O pár minut později se dlouhán vracel k autu po stráni cestou, kterou si vyšlapal jen sám. Cítil příjemný neklid z nadcházejících úkolů doprovázený o stupínek vyšším krevním tlakem a rychlejším tepem, a přesně tak to měl rád. Pohled do zmodralého údolí mu připomněl jeho píseň. „Záře mého ohně dohasíná, brzy budu už spát. A ty ve vzpomínkách ke mně přijdeš dobrou noc mi dát…“

* * *

úterý 14. října 2081

Novoknínské náměstí Jiřího z Poděbrad se v záplavě slunečních paprsků skvělo jako klenot. Barokní měšťanské domy, muzeum, radnice, kostel i bývalá škola ve svých nových fasádách ve světlých tónech oslnivě zářily. Symfonii barev dotvářely dvě mohutné lípy uprostřed se žloutnoucími korunami. Všude ticho, klid a téměř liduprázdno.

Na lavičce u kamenné kašny se rozvaloval starosta Kevin Láznička a vychutnával si, jak to míval po obědě ve zvyku, vlastnoručně ubalenou cigaretu marihuany. Jeho dlouhé šedé vlasy, které už zjevně dlouho neviděly šampón ani hřeben, povívaly ve větru. Nad ním ležérně postávala stárnoucí servírka Mia a s nezúčastněným výrazem usrkávala levný koktejl. Když jí vítr shodil ze stromů pár listů k nohám, poznamenala: „A stejně je to strašný – za chvíli další rok v prdeli!“ Starosta pokrčil rameny a vyfoukl obláček kouře.

Do zadumaného klidu vpadnul bzukot přijíždějícího elektromobilu. Ze směru od Kocáby se vynořil sportovní mercedes se stříbrnou metalízou, který záhy zaparkoval pod lipami. Vystoupila mondénní mladá černovláska s velmi pěstěným zevnějškem. Nasadila na hlavu bizarní klobouk a s lehce pohrdlivým výrazem velkoměstské intelektuálky, která se ocitla padesát kilometrů od Prahy, přelétla očima náměstí.

„Co je zas tohle za nádheru?“ špitla Mia ke starostovi, který se neochotně otočil. „No, co? Oktábec má zas nějakou návštěvu. Povídal něco… Jo, to bude vlastně ta novinářka, co s ním má dělat interview. To je furt něco. Kde je Karel Oktábec, tam je holt pupek světa. Jsme teď něco jako metropole celýho tohodle zasranýho státu… Já stejně řikám, že všechno řídí dál sám. Nasadil tam za sebe tu kozatou blondýnu, ale každej ví, že je to jenom jeho nastrčená loutka, maskot. Ta vychytralá svině všemu šéfuje dál. Znám ho vod školy.“

„Měl bys bejt rád, že ho tu máš,“ řekla Mia. „Co se vrátil, tak ti to tu dal dohromady. Celý náměstí se jenom blejská. No čum! … Dřív ti to leda padalo na hlavu.“

Láznička mávnul rukou. „No a proč by taky nepustil chlup svýmu městu? Za ty léta si nakrad vrchovatě. Víš, co se teď všude píše. Má určitě tolik, že ho to ale vůbec nebolí. Chce, aby to tu ňák vypadalo, když tu bydlí, ne? A pak tady furt žvaní vo tom devítistým výročí, co nás za pět let prej čeká… Ale mezi náma, je to stejně kus vola! Já bejt na jeho místě, tak se na ňákej Knín vyseru a jedu si užívat zbytek života někam do tepla. Seychely, Mauricius, Borneo...“

„Prostě máte před nim všichni mindrák. Protože něco dokázal, protože je to krásnej chlap pořád, i když mu už táhne na šedesátku… Udržovanej, nádherný hadry, nemluví sprostě, galantní, sečtělej…“ Skoro toužebně se podívala směrem k muzeu. „Hned bych si dala říct…“

Láznička se hrubě zasmál. „Si nech zajít chuť. To je jiná liga. Ty si musíš vystačit už tak leda se mnou, s Oliverem a vůbec se starou gardou z hospody.“ Pohladil ji po hýždích. „Mimochodem dneska jsem na řadě já, ne?“

Novinářka zatím přicupitala k majestátní jednopatrové barokní budově s vysokou střechou. Vedle širokých dveří se blyštěly dvě nové mosazné cedule. Na jedné stojí nápis „Městské muzeum“, na druhé „Nadace pro zachování a ochranu kulturního dědictví“. Novinářka se ušklíbla. Hm, zřejmě jedna velká prádelna špinavých peněz. Stiskla tlačítko zvonku. Ne, že by nebyla nervózní. Za malou chvíli se měla setkat s legendou české politické scény, kterou vídala dnes a denně v médiích po celé dětství a dospívání, s mužem, ke kterému celá země po dlouhá léta vzhlížela, který byl obdivován jako zachránce a obnovitel tuzemského hospodářství, ale poslední dobou čím dál více kritizován jako údajný patron kmotrů, přehlížející rozkrádání veřejných peněz, korupci, a co hůř, jako brzda pokroku v sociálních trendech, zpátečník, „muž včerejška“, kryptonacionalista, kryptosexista… Buď jak buď, mladá žurnalistka dostala obrovskou šanci udělat si jméno na dobrém rozhovoru. Dlouho do noci pečlivě připravovala rafinované otázky a těšila se, jak svou oběť bude grilovat.

Ve dveřích zašramotil klíč, chvíle napětí a najednou tu stojí osobně bývalý předseda vlády ve skvěle padnoucím obleku bold stripe a pronikavým, ale vůbec ne nepříjemným pohledem se dívá své návštěvnici přímo do očí. Vypadal stejně, jak ho znala z médií. Jako by se za ta léta ani nezměnil. Černé vlasy zatím nechytaly šeď, jen pleš na temeni se možná pomalu zvětšovala. Hádala by mu necelých padesát, ne padesát osm.

„Diana Hošek,“ hlesla a nesměle svému hostiteli podala ruku. „Těší mě, Karel Oktábec,“ řekl expremiér a zatvářil se mile, ba až okouzleně, jako kdyby se díval do tváře ženě, která se mu velmi líbí. Jednou z jeho dovedností, kterých si sám cenil nejvíce, a která mu nesmírně pomohla v jeho politické kariéře, bylo dokonalé umění přetvářky. Schopnost působit dojmem, který naprosto neodrážel jeho skutečné pocity a duševní rozpoložení, považoval za dar od Boha.

Za chvíli už seděli ve skromně zařízené kanceláři v prvním patře. Oktábec seděl za svým pracovním stolem u zapnutého diktafonu, novinářka v pohodlném křesle pro hosty předčítala otázky z papíru. Pro začátek pár nenáročných, zdvořilostních: „Tedy, pane expremiére, jaké to je opustit po tolika letech vrcholnou politiku a odejít do ústraní? Z centra všeho dění jste se vrátil do své tiché domovské obce padesát kilometrů od Prahy. Už skoro rok a půl jste neposkytl rozhovor ani vyjádření médiím…“

„Budete se možná divit, Diano, ale zažívám právě velmi spokojená léta. V politice už mám svoje odslouženo. Jak je všeobecně známo, odešel jsem dobrovolně v půlce čtvrtého volebního období a dal prostor mladším. Dlouhá léta jsem pracoval pro tuto zemi, snad mám teď právo na trochu odpočinku.“

„Dá se říct, že relaxujete aktivně. Vzal jste si na starost lokální muzeum, vedete nadaci, která financuje rekonstrukci kulturních monumentů…“

„Ano, je to tak. Stal jsem se na stará kolena ředitelem městského muzea, které bylo znovuotevřeno letos v červnu. Provoz financuje moje Nadace pro zachování a ochranu kulturního dědictví, která zde našla svoje sídlo.“

„Říká se, že moc je pro politika droga. Nechybí vám ani trochu?“

„Nejsem člověk, který by podléhal závislostem. Politika ani, jak vy říkáte, moc mi neschází. Důležitý je pocit, jestli člověk dokončil nebo nedokončil, co udělat měl. Já mám v tomto směru svědomí čisté. Jako vysloužilý politik si s radostí užívám podzim života a sleduji zpovzdálí, jak si vedou moji nástupci. Mám rád procházky v lesích, v létě chodím na houby, občas zajdu na ryby do Kocáby a dívám se, jak plyne čas.“

Novinářce, která se už dostatečně osmělila, se do očí i tónu hlasu vrátila pro ni typická jedovatá pichlavost.

„Okay, ale co říkáte řečem, že jste se stáhnul z politiky jen naoko a že při svém pobytu na venkově dál taháte za nitky?“

„Těm se jenom usmívám.“

Diana Hošek se ušklíbla. „Ale říká to hodně lidí včetně některých vašich bývalých spolupracovníků. Dalo by se říct, že si o tom povídají vrabci na střeše!“

„Jenom proto, že si něco myslí hodně lidí nebo třeba vrabců, tak to ještě nemusí být pravda.“

Proti tomu ovšem novinářka nemohla nic namítat. Krátce se zamyslela a přešla k dalšímu bodu. „A jak se díváte na to, jak si vede vaše nástupkyně Vanesa Korecká?“ zeptala se lehce jízlivým tónem.

„Vanesa Korecká je… zárukou kontinuity. Vede si dobře…“ K delšímu výkladu se expremiér zjevně neměl.

Diana tedy pokračovala: „Okay. Co vlastně s odstupem času považujete za svůj největší sukces ve funkci?“

Oktábec se pousmál a Dianě se zdálo, že v tom úsměvu byl přídech tajemna: „Jednoznačně nastartování ekonomiky. Převzali jsme krachující stát v hluboké hospodářské depresi. Podnikatelé od nás utíkali, mladí lidé odcházeli za prací ven, rychle stárnoucí populace, katastrofální nedostatek pracovní síly… Situace vypadala beznadějně. A přece inteligentní a promyšlená politika mých vlád, založená na deregulaci ekonomiky a systematické alokaci pracovních sil ze zahraničí, dala náš stát znovu dohromady. Dnes Česká republika znovu patří mezi nejvíce prosperující země světa.“

Diana opatrně opáčila: „Okay. Zásluhy na oživení ekonomiky vám přiznávají i vaše kritičky a kritici. Poslední dobou se ovšem vrší otazníky. Lidé se začínají na uplynulou éru dívat negativněji. Ukazuje se, že ne úplně všechno bylo all right. Média rozkrývají kauzy zmanipulovaných veřejných zakázek, korupce, rozkrádání veřejných peněz, napojení na organizovaný zločin. Novinářky a novináři přicházejí s jedním závažným zjištěním za druhým. Vypadá to, že na nás ze skříní vypadávají kostlivci. Z vaší strany zatím nezaznělo vyjádření k žádnému z těchto případů.“

Oktábec složil ruce na břiše. „Jsem politik ve výslužbě, který se stáhnul z veřejného života a nedává běžně mediální vyjádření. Neměl jsem žádný důvod komentovat tyto mediální kauzy. Nebudu to dělat ani teď. Jen obecně bych řekl tolik, že se obávám, že v tom všem je na prvním místě snaha zavděčit se určité společenské poptávce, senzacechtivost, nedostatek profesionálního přístupu. Média konečně tak nějak žijí ze skandálů.“

„Myslíte si tedy, že všechny ty kauzy jsou produktem bujné fantazie médií bez reálného fundamentu?“

„Předně bych řekl, že dokud nebude někdo obviněn a pravomocně odsouzen, jsou všechno jenom spekulace. Zatím nebylo zahájeno ani žádné trestní řízení. Buďme tedy korektní.“

„Dal byste tedy za svoje ministry a ministryně ruku do ohně?“

„To po mně chcete moc silná a patetická vyjádření! Vláda, to není nějaké bratrstvo nebo řád. Spíš bych ji vnímal jako kolegium manažerů. Já jsem hodnotil ministry podle výsledků, ne podle čistoty charakteru. Vždy je důležité vycházet z priorit. Kdybyste si měla vy jako občan vybrat mezi efektivní vládou složenou z profíků, kteří zajistí, že stát funguje jako hodinky, ale kteří nejsou morálně bez poskvrny a občas si něco přihrají domů, na straně jedné, a mezi vládou neposkvrněných duší, kteří jsou ale neschopní manažeři a vedou stát k úpadku? Já pořád považuji za lepší variantu tu první, ale možná to vidíte jinak.“

Diana Hošek se zatvářila popuzeně: „Nezlobte se, pane předsedo, ale nezdá se vám, že to celé hodně bagatelizujete?“ Hlavou už jí běhaly chytlavé titulky.

„Spíše bych řekl, že se snažím zasadit tyto jevy do správného kontextu. Politik by měl být realista a měl by zachovávat klid a rozvahu.“

„Takže vaše vláda byla ta první varianta – profíci, za kterých stát šlape jako hodinky, ale nejsou to právě morální kádry?“ zeptala se Diana kousavě.

Oktábec pokrčil rameny. „Každopádně není na mně, abych takové hodnocení prováděl.“

„A co vlastně říkáte na nově diskutovaný pojem divoká sedmdesátá léta?“

Bývalý předseda vlády se zasmál. „To je velmi zjednodušující a povrchní mediální zkratka, která vypovídá velmi málo o době, kterou jsme prožívali, a o úžasném znovuzrození našeho hospodářství. Co víc k tomu říct?“

„A jak vlastně vnímáte to, jak se o vás a vašich vládách teď píše v médiích? Nic moc hezkého to není, to asi budete souhlasit. Nemáte pocit křivdy nebo nevděku?“

„Víte, Diano, co se píše v médiích mě ani moc netrápí. Člověk s jistou zdravou dávkou sebevědomí se orientuje především podle vlastního vnitřního kompasu a podle názorů lidí, kterých si váží.“

„Novinářů a novinářek si tedy asi příliš nepovažujete…,“ ušklíbla se Diana.

„Nemám komentář k našim novinářům,“ odvětil suše Oktábec.

Novinářka se posunula ve svých poznámkách dále. „Aktuálně se skloňuje ve všech pádech jméno bývalého ministra vašich vlád Sebastiána Pokorného, který podle všeho odešel do zahraničí a zdržuje se neznámo kde. Jak si vysvětlujete jeho odchod? A jste spolu v kontaktu? Právě s jeho jménem bylo spojováno nejvíce kontroverzí. Daňové úniky, korupce, napojení na organizovaný zločin…“

„Sebastián byl především velmi schopným manažerem. Osvědčil se na ministerstvu dopravy, zazářil v pozici ministra financí. Odtud by mělo každé hodnocení začínat. Jiný komentář k němu nemám a nebylo by to ani korektní. K bývalým členům svých vlád zachovávám jistou lidskou loajalitu a kolegialitu,“ řekl Oktábec. Zamyslel se. „On Sebastián je tak trochu mediálním otloukánkem. V tomto směru mám pro jeho odchod do zahraničí, je-li to pravda, jisté pochopení. Ale abych odpověděl i na váš poslední dotaz, v kontaktu nejsme, zprávy o něm nemám.“

„Podezření proti panu Pokornému jsou velmi vážná. Neobáváte se, že pokud se potvrdí, bude to mít dopad na reputaci vašich vlád a vás osobně?“

„Podívejte se, Diano, o tom, jestli někdo spáchal trestný čin nebo ne, rozhodují nezávislé soudy. Ani pan Pokorný nebyl z ničeho obviněn, souzen, natož pravomocně odsouzen. Dokud se tak nestane, jsou i v jeho případě všechno jenom pusté spekulace a mediální hry… Reputace, popularita, prestiž – to jsou v politice všechno velmi pomíjivé věci, stejně jako vděčnost lidí. Konečně, už jsme se také okoukali.“

Diana Hošek se ve svých poznámkách chýlila k závěru: „Hodně se dnes také mluví o tom, že vaše vlády preferovaly ekonomická témata před sociálními. Ekonomika šla nahoru, ale trochu jsme zapomněli na otázky, jako je rovnost žen a mužů, sociální začlenění, rovnoprávnost sexuálních menšin, životní prostředí, účinná ochrana lidských práv. Mluví se o zpoždění v sociálních trendech za západní Evropou.“

Oktábec nasadil zdvořilý úsměv. „K tomu nemám moc, co bych řekl. Priority mých vlád nutně ležely v jiných oblastech. Základem byla obnova hospodářství. Teprve, máme-li splněny základní potřeby, můžeme diskutovat o nadstavbě.“

Novinářka se zatvářila popuzeně. „Řada osobností by vám na to řekla, že naopak tato sociální témata jsou základ a ekonomika nadstavba.“

Expremiér si povzdechnul. „O tom nepochybuji. Dnes určitě. Před patnácti lety jsem mnoho takových neslyšel…“

„Řada zástupců a zástupkyň neziskového sektoru přímo hovoří o tom, že jste byl programově a systematicky brzdou pokroku. Že přes vás neprošlo nic, co by…“

„Pokrok – to je velice relativní pojem,“ přerušil novinářku Oktábec. „My, co jsme se narodili ještě za staré Unie, si vzpomeneme, že tenkrát se s tím slovem šermovalo všelijak. Program mojí strany je orientován trochu jiným směrem.“

„A nemyslíte si, že nyní, když je ekonomika v dobré kondici, je na čase pohnout se sociální politikou?“

„Tuhle otázku rád přenechám voličům.“

Když se o několik minut později loučili dole před muzeem, Diana znovu přelétla očima tiché náměstí. Na dohled bylo jen několik starých lidí, kteří se belhali každý jiným směrem. Kdepak, tady chcípnul pes, pomyslela si. „Říkal jste, že sledujete, jak plyne čas,“ poznamenala znuděně, potlačujíc zívnutí. „Tady jako by se čas zastavil.“

Oktábec se mile usmál. „To se vám jenom zdá.“

S úlevou zavřel vchodové dveře, opřel se o ně zády, vydechl a sám pro sebe zopakoval: „To se vám jenom zdá.“

* * *

pátek 24. října 2081

Přímořské letovisko Soufriere na ostrově Svatá Lucie pozvolna vplouvalo do jednoho z bujarých pátečních večerů, který přejde ve vášnivou noc. V restauraci „Petit Peak“ v přístavu byla kolem jednadvacáté hodiny hlava na hlavě a zábava v plném proudu. Číšníci a svůdné servírky roznášeli pestrobarevná voňavá jídla, kreolská kapela vyhrávala tradiční místní melodie a mnozí hosté v jejich rytmu tančili na parketu před barem.

Na terase u stolu s výhledem na moře seděl pohledný zralý muž evropského vzezření v bílém obleku. Před sebou měl lahev červeného vína a na tváři uvolněný výraz. Dozvuky západu slunce nad mořem, obrysy špičatých kopců nad městečkem, palmy, horký tropický vzduch, hukot vln, hudba, překrásné ženy, a co především, okolnost, že tady není celebritou a mediálním štvancem – to vše ho naplňovalo pocitem dokonalé spokojenosti a pohody.

Bývalý prominentní český politik Sebastián Pokorný trávil v dobrovolném exilu v Karibiku už pět měsíců. Stále se nemohl nabažit příjemného a bezstarostného života plného tělesných potěšení. Jaká úžasná úleva nemít pořád za zadkem ty novinářské hyeny, říkal si. A hlavně jak je skvělé být tisíce kilometrů od všech těch „přátel“, s nimiž ho pojily rozmanité barvité příběhy, a kteří by ho nejraději viděli bradou vzhůru. Kdepak, poslední dobou začínala být pro něj v Česku horká půda.

„Life is good. Life is so good!“ mumlal si sám pro sebe exministr a nynější „obchodník a rentiér“ s pohledem upřeným na moře a s lahodným kalifornským vínem na jazyku. Dnes si jako obvykle dopřeje mohutný krvavý steak, salát z mořských plodů, vykouří si tlustý kubánský doutník a jako tečku si dá jednu nebo dvě sklenky vynikajícího rumu Chairman's Reserve místní provenience. Pak sbalí při tanci nebo u baru nějakou místní krásku – černošku nebo mulatku –, se kterou stráví noc ve své vile. Kdepak, jakožto atraktivní movitý Evropan zde o ženy rozhodně neměl nouzi. I teď u stolu cítil, jak na něm ulpívají žádostivé pohledy některých přítomných dam. Byl na to zvyklý a bral to jako samozřejmost. – Při všech těch hrách očí nezaznamenal, že se jeho směrem občas pozorně dívá také jeden muž. Obrýlený Asiat s lehce prošedivělými černými vlasy a s tmavými brýlemi, který působil dojmem movitého čínského turisty, seděl o několik stolů dále a pomalým tempem pojídal mečouna. Kdyby si ho byl Pokorný všiml, byl by o poznání méně klidný. Takto dál nerušeně vedl svoje úvahy. – A jaké to jsou ženské! Vášeň, náruživost, přirozenost, poddajnost… Přesně tak to měl rád. Když si jen vzpomene na ty ledové zmije tam, příjemné jako elektrický ohradník. „Zemský ráj to na pohled, prej!“ zamumlal a vyprsknul. Ve srovnání s pohádkou, kterou zažíval na Svaté Lucii… – výsměch, totální výsměch!

Jakkoli byl exministr Pokorný šťastný, že je na druhém konci zeměkoule, dění v Česku sledoval dnes a denně. Konečně, většina jeho pestrých obchodních aktivit měla nadále svoje těžiště právě tam. Na jeho bankovní konta v Singapuru, Malajsii a Jižní Africe proudily z republiky každý měsíc miliony korun – nájemné z jeho četných nemovitostí, dividendy či podíly na zisku v tichých společenstvích, ale také odložená plnění za přátelské služby při působení ve funkci ministra, za lobbying, za poskytnuté informace či odměny za nesdělení některých informací nepovolaným uším. S pochybnými obchody ve staré vlasti mínil ovšem v brzké době skončit a rozjet v Karibiku v zásadě legální byznys. Ve čtyřiapadesáti letech je přeci už čas na to zvolnit tempo a přejít na méně rizikovou práci. Zbývalo uzavřít několik „spisů“, které měly pomoci dobudovat potřebný vstupní kapitál.

Pokorný chystal mohutné investice v odvětví cestovního ruchu a dále zřízení soukromé detektivní kanceláře. K tomu prvnímu stačilo mít kapitál a trochu obchodního talentu a peníze potečou samy; Malé Antily byly konečně velmi vyhledávanou turistickou destinací. Vedení detektivní kanceláře bylo jistě větší intelektuální výzvou a právě na tuto práci se nejvíce těšil. Vyhledávání, analýza a využití informací bylo totiž jeho silnou stránkou a vášní. Dovednosti v této oblasti ve spojení s vysokou inteligencí a bystrou myslí vytvářely základ jeho životních úspěchů. Díky těmto schopnostem se stal zvláště oblíbeným spolupracovníkem premiéra Oktábce. Když je nakonec byl nucen obrátit proti svému dlouholetému patronovi, zajistily mu i luxusní přesun do karibského ráje.

Pokorný vzal do ruky komunikátor, aby si před jídlem ještě přečetl zprávy. Titulní strana deníku Super naběhla ve zlomku vteřiny. Exministrova tvář se vzápětí zkřivila odporem. Na velké fotografii se šklebila Laura Janda Špondrová, předsedkyně Aliance Progress, ambiciózního opozičního bloku, který sjednotil socialisty, komunisty, zelené a další levicové formace. Krátké vlasy „na kluka“, pichlavá prasečí očka a na nich hranaté brýle, obligátní červený kalhotový kostým – nadějná mladá politička, které média svorně předpovídala premiérské křeslo, tu stála v plné kráse.

„Ovace ve stoje pro první dámu opozice!“ předčítal Pokorný titulek a kroutil hlavou. Otevřel článek a zběžně ho procházel. Vyplývalo z něj, že mladá politička svým projevem v aule Filosofické fakulty okouzlila studenty. Stejně tak bylo zjevné, že noviny jsou nepokrytě na její straně a podlézají jí, jak mohou. Bývalá mladá, snad jen trochu radikální, představitelka zelených, prý ve svých necelých čtyřiceti vyzrála jako dobré víno a dokáže působit jako sjednotitelka opozice. Podle novin je tu konečně naděje na změnu, na vystřídání zkorumpované garnitury, na nastartování nezbytných sociálních reforem, na srovnání tempa s vyspělým světem. Už prý bylo na čase, aby někdo nastínil atraktivní vizi levice pro 22. století, která dokáže oslovit mladé lidi.

Exministr s pohrdlivým šklebem pinkal prstem po displeji. Hm, hm. Takže podle Laury staří papaláši poskvrnění řadou skandálů a neochotní k reformám musejí od válu a někteří rovnou za mříže. – No, vida, už je to tady! V závětří na Svaté Lucii se tomu on ale může tak leda vysmát. – A co tu máme dál? Nová vláda přinese svěží vítr a dožene zpoždění za západní Evropou ve společenských trendech. Česko si nemůže dovolit mít 12 % občanů bez vysokoškolského titulu! Toto neblahé číslo je třeba dostat pod 5 %. Je nutné zjednodušit požadavky na studenty tak, aby nebránily v přístupu ke vzdělání. – No, jasně. Měli by dávat titul rovnou za docházku, nebo spíš všem přihlášeným. – Je nezbytné pokročit v boji za skutečnou rovnost žen a mužů! Stát na příklad musí uzákonit rovné rozdělení domácích prací a péče o děti a zakázat zpátečnickou výchovu dětí v duchu prohnilých genderových stereotypů. Toto vše veřejná moc musí nekompromisně vynucovat všemi prostředky včetně trestního práva a odebírání dětí z problémových rodin! Je třeba zakázat nevhodnou literaturu, filmy, reklamy apod., které udržují genderové stereotypy při životě. – Jojo, to bude genderový eldorádo! – Stát právě tak nesmí tolerovat výchovu k sexuální prudérnosti. Výchova dětí je věc veřejná; hlavní slovo musí mít stát, ne rodiče! Je třeba, aby si děti uvědomovaly dar sexuality už v předškolním věku, ale hlavně, aby se ho naučily vnímat bez genderových vzorců, morálních předsudků a aby si dokázaly samy vybrat sexuální orientaci, která jim nejlépe vyhovuje! Musíme zrovnoprávnit poslední ustrkované sexuální menšiny. Je třeba zahájit otevřený dialog o právech pedofilů, zoofilů, nekrofilů a dalších. – To bude bašta! To by ty pedofily mohli vozit dětem rovnou na sexuální výchovu, aby si to s nimi mohly vyzkoušet. – Je třeba vymýtit zbytky protežování a propagace křesťanské ideologie ze strany státu. Velikonoce a Vánoce nemají co dělat mezi státními svátky a ve veřejnoprávní televizi. – No jasně. Šoupněte tam rovnou ramadán! – Je třeba mobilizovat trestní právo proti těm, kteří netřídí odpad, plýtvají s potravinami, nešetří vodou a elektřinou apod. Je naléhavě nutné zmodernizovat češtinu. Musíme dokončit úsilí o genderovou korektnost jazyka, musíme internacionalizovat slovní zásobu – nelze v jazyce udržovat tolik slovanských a lokálních archaismů, když existuje tolik zavedených mezinárodních slov, a musíme dále zjednodušit pravopis. Je nezbytné konečně přísně zakázat dabing. Je třeba otevřít diskusi o názvech veřejných prostranství a o budoucnosti starých pomníků. Je neudržitelné, aby ve veřejném prostoru zaujímala tak nepatřičně velký význam jména patriarchálních páprdů z dávné minulosti, které dnes beztak sotvakdo zná! Přejmenovat! Nové názvy by měly reflektovat nové politické priority, genderovou vyváženost, měly by být odstraněny přehnaně lokální elementy ve prospěch mezinárodních autorit a hodnot. Sochy starých nacionalistů, maloměšťáků a šosáků by měly putovat rychlou cestou do lapidária…

Pokorný odložil komunikátor, dal si pořádný doušek vína a vydechnul. Už dost, nebude si kazit chuť k jídlu. „Kdepak, ta země jde přímou cestou do prdele!“ ulevil si nahlas. Pohrobci těch, kteří ji kdysi přivedli na dno, už zase zvedají hlavy a za chvíli se chopí kormidla. Ještě že včas zvednul kotvy. I kdyby měl nakrásně čistý štít a nečekal problémy ze strany orgánů činných v trestním řízení ani od svých obchodních přátel, v tom státě by ho už nic dobrého nečekalo. Ještěže na tomhle zapadlém ostrově je svět zatím v pořádku.

Když vidí všechny ty rudé revolucionáře, má málem výčitky svědomí, že podrazil Oktábce, a to zrovna, když jeho bárka jde ke dnu. Karel nad ním držel celá ta léta ochrannou ruku a zavíral obě oči nad jeho kšefty a výstřelky. Když už byl před posledními volbami Pokorného mediální obraz neudržitelný, premiér mu nabídl chytrý mix protihodnot za to, aby nekandidoval a stáhl se z politiky. Ano, i díky tomuto odstupnému se zavedl jako úspěšný podnikatel.

Měl tedy projevit více loajality? Pokorný to spíše viděl tak, že svému patronovi dlouhá léta nabízel excelentní služby, ať už jako nadprůměrný manažer svěřených rezortů, nebo jako neoficiální zpravodajec, který dovedl získat informace a využít jejich sílu ve prospěch vlády proti všem protivníkům, ať už v politické, mediální či obecně veřejné sféře. Ano, udělal pro expremiéra a jeho kliku tolik špinavé práce! Za služby se platí. Oktábec to docela jistě viděl tak, že co byl dlužen, štědře splatil. Problém bývalého premiéra byl v tom, že nevěděl, že je dlužen mnohem víc. Ano, i nešíření citlivých informací, které by mohly ve špatných rukách způsobit jeho dlouholetému snažení velké nepříjemnosti, má svoji cenu.

Pokorný většinou brzy poznal, odkud vítr vane, a jak se dostat objektům svého zájmu na kobylku. V případě Oktábce dlouho tápal a trvalo to více než dvě volební období, než vycítil stopu na místě, které předtím tolikrát bezvýsledně prošel. Program systematické alokace pracovních sil, zkráceně PSAPS – projekt podpory přistěhovalectví, který tu byl od samého počátku Oktábcových vlád a který zajistil obnovu prosperity. Soustavně ho sledoval, ale nikdy nenašel nic než banality. Samozřejmě docházelo běžně k drobnému i významnějšímu přilepšování si na straně těch, kteří projekt administrovali – korupce, vyvádění nemovitostí z pozemkového fondu, apod. Nic, co by se nedělo v jiných zemích s programy osidlovacích pobídek. Konečně, sám Pokorný přišel výhodně k řadě nemovitostí. Až po letech mu ovšem jedna zdánlivě bezvýznamná událost vnukla jiný, celkem vzato fascinující úhel pohledu. Jak šel po této linii a rozšiřoval svoje poznatky a podklady, utvrzoval se v dojmu, že narazil na kapitální kousek svojí „zpravodajské“ kariéry.

Svůj spis PSAPS dlouho ponechával „v šuplíku“ a v poklidu rozšiřoval a zdokonaloval. Hodlal se s ním vytasit ve správnou chvíli, až bude mít největší cenu. Dost dobře to mohlo počkat až někdy na dobu kolem voleb nebo později. Nakonec ho musel neplánovaně použít dříve už na jaře tohoto roku, když náhle pocítil nutnost rychle se sbalit a s dostatečným finančním polštářem se přesunout někam hodně daleko. Pravda, ve svých obchodech to jednou trochu přepálil a zapletl se s příliš ostrými hochy. Od té doby se mu zrychlí tep pokaždé, když vidí nějakého Číňana nebo jiného šikmookého. Těch je naštěstí na Svaté Lucii jako šafránu.

Chudák Karel, pomyslel si Pokorný. Nedovedl si vybavit člověka, který by se dokázal lépe ovládat a nedávat najevo vnitřní rozpoložení. Když ovšem na jaře vynesl na stůl svoje trumfy, bývalý premiér pro jednou viditelně vypadl z konceptu. Pokornému ho bylo skoro líto.

A teď ho má podrazit podruhé a nabídnout svoje informace nové garnituře? – No, ale co. Nač ta sentimentalita? Když se celá země a systém řítí do pekel, každý se musí starat především o svoji budoucnost. Takže, sorry, Karle, sorry! Jak to říkal tatík? „Nikdy si nenech kazit byznys svym politickym přesvědčením, ty vole!“ Svatá pravda. No, co? Jsou to svině marxistický, jsou, ale když dobře zaplatí. Komouš, fašoun nebo mohamedán – když má co nabídnout... Pokorný zvedl sklenku směrem ke komunikátoru, kde stále zářil článek o nadějné političce. „Takže možná si plácneme, ty rudá nádhero. Kdo ví.“

To už mu krásná černoška nesla na stůl jeho biftek. Při pohledu na plný talíř se zatvářil blaženě, poplácal servírku po zadních partiích a odměnil ji východokaribskou pětidolarovkou.

Asijský gentleman zvedl hlavu od své ryby. Když viděl, jak se Evropan v bílém obleku lačně vrhá na svou večeři, koutky úst se mu lehce rozšířily do mrazivého úsměvu. Podíval se na hodinky, vyťukal zprávu na svém komunikátoru, odeslal, a pak se znovu věnoval svému talíři.