Nástupkyně soudružky Redingové – aneb nepodceňujme resort justice

Když zvolený předseda nové Evropské komise Jean-Claude Juncker, oznámil, že budoucí „česká“ eurokomisařka Věra Jourová má být odpovědná za resort „spravedlnosti, spotřebitelů a rovnosti pohlaví,“ velké nadšení tím u našich představitelů nevzbudil. Přehnala se vlna zklamaných, podrážděných a kritických reakcí.

„Považuji to za neúspěch, je to zklamání, myslel jsem, že dostaneme lepší portfolio,“ nechal se na příklad slyšet vicepremiér a ministr financí Andrej Babiš. „Jednoznačně je to prohra pana premiéra a českého způsobu vyjednávání. Já jsem před tím varoval a říkal jsem, že premiér Sobotka nehájí dobře zájmy ČR v Bruselu, a tady se to ukázalo. Je to resort, který je v podstatě nedůležitý,“ uvedl předseda ODS Petr Fiala. Je takové hodnocení na místě, nebo jde o zásadní nepochopení významu resortu justice ve strukturách dnešní Unie?

Nástupkyně soudružky Redingové

Na prvním místě je vhodné připomenout, že tento, respektive v zásadních obrysech obdobně vymezený post – „spravedlnost, základní práva a občanství“ – v druhé Barrosově Komisi od února 2010 zastávala komisařka Viviane Redingová, která patřila v posledních letech k nejviditelnějším tvářím Unie. Tuto postavu unijní politiky jsem představil obšírně v článku „La Pasionaria“ digitálního věku, kde mj. uvádím: „Těžko hledat mezi prominenty dnešní Evropské unie někoho, kdo tak dokonale zosobňuje nynější stav unijní politiky a intelektuální trendy v ní panující, jako je […] Viviane Redingová. […] Sen o evropském státu, neutuchající pud k centralizaci, touha převychovávat, kárat, umravňovat, regulovat, antidiskriminační inkvize, boj za rovnost ve výsledku, umělé zásahy do společnosti a hospodářství - to vše je nejen Viviane Redingová, ale i panující trendy v Evropské unii. Redingová je pouze radikálnější a zároveň otevřenější než většina ostatních představitelů unijní garnitury.“

V oblasti spravedlnosti má Evropská unie rozsáhlé pravomoci. Patří do nich jednak justiční spolupráce v civilních věcech, která pokrývá v podstatě celé odvětví mezinárodního práva soukromého a procesního. Druhá zásadní a velmi citlivá složka se skrývá pod titulem justiční spolupráce v trestních věcech. Tato sféra zahrnuje nejen vlastní mezinárodní spolupráci justičních orgánů v trestních záležitostech, jak by napovídal název, ale i významné složky trestního práva hmotného i procesního. Po Maastrichtu tato oblast nejprve spadala do specifického režimu mezivládní spolupráce (tzv. třetí pilíř), Lisabonská smlouva ji pak začlenila do nadnárodních struktur a mechanismů, čímž zde postavení Bruselu významně posílila. V uplynulých letech zde byla přijata řada zásadních opatření. Nejde jen o kontroverzní eurozatykač, ale třeba také předpisy harmonující skutkové podstaty trestných činů v různých oblastech (mj. ochrana životního prostředí, boj proti rasismu a xenofobii nebo obchodování s lidmi) nebo předpisy harmonizující procesní právo (např. právo na tlumočení a překlad v trestním řízení).

Resort justice se věnuje také oblasti smluvního práva, třebaže zde EU nemá zřetelné pravomoci. Pod hlavičkou „základních práv a občanství“, tedy vedlejších složek porfolia, pod něj byla začleněna i agenda „rovnosti žen a mužů“ a ochrana osobních údajů.

Portfolio je nyní nově posíleno o oblast ochrany spotřebitele, kterou Unie pokrývá hustým předivem svých předpisů a o právo obchodních společností. (Naopak vyčleněny a předány jiným resortům mají být jen drobné položky – např. podpůrné činnosti Unie v boji proti drogám –, které na tomto místě můžeme ponechat stranou.)

Provozní zázemí vnitřního trhu, ale i základna sociálního inženýrství

Základní dvě složky portfolia, spolupráce v oblasti civilní a trestní justice jsou klíčové pro fungování základních svobod vnitřního trhu a volného pohybu bez hraničních kontrol v rámci Schengenského prostoru. Lze říci, že představují určité méně viditelné, ale o to významnější provozní zázemí pro uvedené výdobytky integrace.

Určení soudní pravomoci ve věcech s mezinárodním prvkem (tj. řešení otázky čí soudy jsou příslušné k projednávání dané věci), určení rozhodného práva (tj. právem kterého státu se daná záležitost řídí), mechanismus uznávání a výkonu soudních rozhodnutí, vzájemné vydávání pachatelů trestných činů, výměna údajů z trestních rejstříků, pomoc při opatřování důkazů apod. To vše je pro volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu a řešení s nimi souvisejících sporů, trestných činů a dalších problémů zásadní.

Můžeme říci, že justice je jednou ze vzácných oblastí, kde činnost Unie zatím z nemalé části reaguje na skutečné problémy přeshraničního významu, které nemohou být dostatečně řešeny na úrovni jednotlivých členských států. S chválou však musíme být obezřetní. Jak během času postupně dochází k ošetření nejvýznamnějších a nejakutnějších otázek, setkáváme se ve vzrůstající míře s projekty bez jasného přínosu. Evropská komise má logicky zájem na dalším rozvoji unijní legislativy, a po vyčerpání stěžejních témat tak přichází ke slovu stále více návrhy neodůvodněné potřebou řešení konkrétního palčivého problému s přeshraničním významem, návrhy přehnaně ambiciózní, programově centralizační i ideologicky podbarvené.

I nově přičleněná oblast ochrany spotřebitele je velmi významná. S četnými unijními předpisy z této sféry se setkáváme dnes a denně při nejrůznějších transakcích v obchodech, při nákupu na internetu, při podomním prodeji, na cestách apod.

Samostatnou kapitolou je agenda „rovnosti žen a mužů,“ která představuje prostor pro jedny z nejděsivějších sociálně-inženýrských ambic Bruselu nynější doby. (Jim se věnuji podrobně v knize Unie blízká i vzdálená, Institut Václava Klause 2014.)

Resort justice jako líheň kontroverzních projektů

V rámci Komise to byl právě resort justice, který se v uplynulých několika letech stal líhní mimořádně citlivých, kontroverzních iniciativ s velkým ohlasem. S výjimkou sféry hospodářské a měnové unie nepřipadá na mysl žádná další oblast, kde by se poslední dobou shromáždilo takové množství kontroverzních návrhů vzbuzujících emoce:

Nejprve to byl robustní návrh nařízení o společné evropské úpravě kupní smlouvy (Common European Sales Law, CESL) z října 2011. Ten směřuje k vytvoření jednotné unijní úpravy kupní smlouvy na zboží a na digitální obsah, která by existovala paralelně vedle vnitrostátních právních úprav kupní smlouvy, přičemž smluvní strany by si jej mohly zvolit v přeshraničních vztazích jako právní režim pro svou transakci. I když by tento projekt na první pohled mohl vypadat skromně a neškodně, každý kdo sledoval vývoj předcházející podání návrhu (včetně otevřených výroků komisařky Redingové), dobře ví, že volitelný unijní režim je jen odrazovým můstkem k prosazení pozdější unifikace smluvního práva nebo dokonce vytvoření evropského občanského zákoníku, který je jedním z dlouhodobých snů evropských federalistů. Přijetí unijního občanského zákoníku by znamenalo, že členské státy by ztratily možnost rozhodovat o odvětví občanského práva, které je v každodenním životě lidem nejblíže, odráží místní socioekonomické podmínky, hodnoty a právní tradice a tvoří součást kulturního dědictví každého národa. Evropské země by byly navlečeny do svěrací kazajky nepružné jednotné úpravy nerespektující národní specifika.

Občanský zákoník není ještě nic ve srovnání s kapitálním kusem z listopadu 2012. Tehdy Komise předložila známý návrh na zavedení kvót pro ženy ve vedení velkých obchodních společností, totiž návrh směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy dozorčí rady / nevýkonnými členy správní rady společností kotovaných na burzách. Deklarovaným cílem návrhu je zajištění „vyváženějšího zastoupení mužů a žen“, resp. „urychlení pokroku v oblasti genderové vyváženosti“ v dozorčích vedoucích funkcích kotovaných obchodních společností. Směrnice by – zjednodušeně řečeno – vyžadovala zavedení postupů tzv. pozitivní diskriminace za účelem dosažení minimálního podílu 40 % méně zastoupeného pohlaví v uvedených funkcích v jednotlivých společnostech do roku 2020. Společnosti by dále byly povinny přijmout individuální závazky, aby ke stejnému datu dosáhly „konkrétního pokroku v otázce lepší genderové vyváženosti“ také v řídících vedoucích funkcích, tj. mezi členy představenstva, resp. výkonnými členy správní rady. Jak vidno, unijní „pachatelé dobra“ se cítí povoláni od svých pracovních stolů určovat, jaký poměr zastoupení pohlaví v těch či oněch pozicích je „vyvážený“ či „dostatečný“, a realitu vzešlou z přirozeného běhu věcí si troufají přebudovat (překvótovat) podle svého centrálního plánu jednotného pro celou Unii. Pohlaví nevnímají jako komplementární složky téhož druhu, ale jako dvě konkurenční skupiny či třídy. Toto pojetí mimo jiné presumuje stejné preference takto vytyčených skupin, pokud jde o volbu životní náplně, respektive pod hlavičkou boření stereotypů usiluje o jejich převýchovu k takové stejnosti. Nejenže je tak ignorována lidská přirozenost, ale jde se proti ní. Je to obecně nebezpečný, společensky rozkladný přístup, který představuje jednu z nejodpudivějších podob sociálního inženýrství dnešní doby.

A do třetice všeho „dobrého“: V červenci 2013 předložila Komise návrh nařízení o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce. Tzv. europrokurátor (či europrokuratura) by namísto příslušných vnitrostátních orgánů (u nás státních zastupitelství) vykonával funkci veřejné žaloby ve vztahu k „trestným činům poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy Unie“. Jde zde o různé činy související s unijním rozpočtem, resp. rozpočty různých unijních orgánů – např. podvody s dotacemi, korupce při veřejných zakázkách apod. Komise plánuje, že do budoucna by mohlo dojít k rozšíření působnosti úřadu i na jiné trestné činy s přeshraničním rozměrem. Ustavení europrokuratury by znamenalo významný zásah do národních justičních systémů, přitom zásah zcela zbytečný, nepodložený potřebou řešení skutečného přeshraničního problému. Jde zde opět o další programově-centralizační projekt, v němž stojí na prvním místě snahy o další posilování Bruselu na úkor členských států a o posilování kvazistátních prvků ve struktuře Unie. Orgán se zdánlivě omezenou působností by měl velký potenciál k budoucímu růstu a mohl by posloužit jako trojský kůň pro prosazení expanze unijních justičních struktur a harmonizace trestního práva.

Vedle toho můžeme připomenout některé myšlenky komisařky Redingové, které tato kázala z pozice svého úřadu, a jejichž uskutečnění by přineslo významné posílení unijních orgánů na úkor členských států: Redingová například prohlašovala, že Unie by potřebovala opravdového ministra spravedlnosti, který by dohlížel na fungování justice v členských státech a mohl případně podat žalobu k Evropskému soudnímu dvoru, pokud by měl pocit, že v tom kterém členském státě je ohrožena nezávislost justice a právní stát. Jak už jsem na to poukazoval ve výše zmiňovaném článku „La pasionaria“ digitálního věku, komisařka se vůči členským státům jako jakási jim nadřízená „ministryně“ skutečně chovala. Paralelně vymýšlela i další možnosti kontroly dodržování zásad „právního státu“ v členských státech, kterou by prováděla Komise popř. další unijní orgány. Redingová se také opakovaně vyslovovala, pro přeměnu Listiny základních práv – která je zatím parametrem legality činnosti orgánů Unie, zatímco ve vztahu k orgánům členských států se uplatní jen tehdy, když se pohybují v rozsahu působnosti unijního práva – ve „federální“ katalog základních práv, který by obecně zavazoval Unii i členské státy a který by byl v konečné instanci pod kontrolou Evropského soudního dvora.

Odrazit se ode dna

Podtrženo a sečteno, portfolio, jež má být svěřeno budoucí komisařce nominované Českou republikou, není zdaleka bezvýznamné. Zahrnuje oblasti klíčové a politicky citlivé, přičemž pravomoci Unie jsou zde rozsáhlé a silné. Páteřní složky rezortu, tj. spolupráce v oblasti civilní a trestní justice, představují provozní zázemí pro volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v rámci EU. Unijní předpisy v oblasti ochrany spotřebitele pak mají význam v každodenním životě každého z nás. Co je zásadní, v uplynulých letech právě z rezortu justice vzešlo velké množství kontroverzních návrhů Komise s výrazným centralizačním nábojem a často se silným ideologickým zabarvením a sociálně-inženýrskými ambicemi.

Nová komisařka získá nejen klíčový post, ale také jedinečnou možnost pozitivně vyniknout na pozadí neblahého dědictví své předchůdkyně. Úkol to pro ni – ač poměrně nezkušenou političku, které k nominaci nesporně přispěla bruselská poptávka po něžném pohlaví – nebude nesnadný. Výhodu má v tom, že laťka je v tomto případě nastavena opravdu hodně nízko, takže stačí jen odrazit se ode dna.        

Vyšlo v Revue Politika č. 9/2014 pod názvem "Nepodceňujme portfolio justice v Evropské komisi"