Evropský parlament – drahá hra na demokracii

Těžkopádný kolos složený ze 751 zástupců pocházejících z 28 států a z mnoha desítek vnitrostátních politických formací, fungující ve 24 úředních jazycích Unie, zaměstnávající cca šest tisíc úředníků, sídlící ve třech městech (Štrasburku, Bruselu, Lucemburku, mezi kterými neustále pendlují lidé i materiály), s náklady na provoz, které se ročně vyšplhají do desítek miliard korun (rozpočet pro rok 2014 činí 1,756 mld. eur = cca 47,5 mld. Kč). Ano, řeč je o Evropském parlamentu, orgánu, v němž evropští federalisté vidí základní pilíř fungování demokracie na úrovni EU a v jehož posilování spatřují lék na tzv. demokratický deficit Unie.

Na základě této představy byl od osmdesátých let minulého století europarlament při změnách zakládacích smluv postupně čím dál významněji zapojován do unijního legislativního procesu, do přijímání rozpočtu EU či do ustavování a kontroly Komise a byl obdařen řadou dalších funkcí. Jeho označení „parlament“ už dávno není jen titulární a v institucionální soustavě Unie hraje významnou úlohu.

Navzdory nárůstu kompetencí a přes mohutné reklamní kampaně je europarlament stranou zájmu svých voličů. Volební účast šla od zavedení přímých voleb v roce 1979 vytrvale dolů, až se při posledních dvou volbách stabilizovala na cca 43 % (v ČR to bylo letos jen 18,2 %). Volby do EP nejsou soutěží o obsah a směr politiky na úrovni Unie. Zůstávají „národními“ volbami, protože spíše než témata unijní se v kampani objevují záležitosti vnitřní; střetávají se zde národní politické strany se svými domácími programy. Konečně dění na půdě europarlamentu širší veřejnost vůbec nesleduje.

Nezájem o europarlament není znakem politické nevyzrálosti, zápecnictví, čecháčkovství, negativismu, ignorance apod., jak poštěkávají mediální mudrlanti. Je jen logickým důsledkem neexistence podmínek pro fungování demokracie na nadstátní úrovni.  

Jaká vláda lidu, když Unie nemá skutečný lid? Považovat za eurounijní lid občany členských států je zjednodušující, povrchní a umělý přístup. Pokud předpokládáme, že obyvatelstvo nepředstavuje poddané, ale občany, kteří si budou vládnout sami, musí jít o sourodé společenství spojené vědomím sounáležitosti, společné identity, solidarity, patriotismu, loajality, občanství, jinak řečeno, musí jít o politický národ. Žádný lid tohoto druhu na úrovni Unie neexistuje ani v zárodečné podobě. Obyvatelé Unie tvoří svébytné politické národy, které si nadále přejí přijímat vlastní zákony, rozhodovat o své vlastní vládě, mít v rukou správu svých věcí, a které chtějí být dobrými sousedy, a ne spolubydlícími. Jsou mezi nimi kulturní, sociální a ekonomické rozdíly. Nesdílejí společný jazyk, společné vnímání historie.

Jaká vláda lidu, když v nesourodém mezinárodním prostředí si obyvatelstvo jako celek sotva může efektivně vládnout prostřednictvím zvolených zástupců? Nemůže se zde vytvořit jeden veřejný prostor, v němž probíhá diskuse o společenských otázkách a soutěž politických programů. Nevznikají zde skutečné politické strany, ale jen programově volné konglomeráty národních politických stran. Jak již bylo řečeno, volby do EP jsou v praxi kláním národních politických stran a jejich domácích programů. Sám europarlament jakožto mohutné mnohonárodní a mnohojazyčné shromáždění je odsouzen k těžkopádnosti, omezené funkčnosti a programové nevyhraněnosti.

Evropský parlament je integrální součástí jedné vize evropské integrace, té, která směřuje k postupnému přebudování Unie na stát. Je ze stejného těsta jako koncept unijního občanství, unijního „prezidenta“, „ministra zahraničí“, hymny apod. a jako tyto jiné kvazistátní prvky se nezbaví přídechu umělosti. Chybí mu lid, který by zastupoval, zůstává vzdálený, stranou zájmu svých voličů, spoutaný vlastní těžkopádností. Představa, že demokracii lze v prostoru EU budovat na jeho základě je iluzí.

Cesta k demokratické legitimitě rozhodování o věcech veřejných v EU nevede skrze nadnárodní zákonodárný sbor, ale skrze parlamenty vnitrostátní. Jinak řečeno, těžiště politického rozhodování musí zůstat na národní úrovni, resp. dnes už bychom měli hovořit o tom, že by se mělo vrátit na národní úroveň. Aby rozhodování na nadstátní úrovni – daleko od občanů a mimo skutečnou demokratickou kontrolu – bylo odůvodněné, mělo by se omezit na řešení otázek skutečně přeshraniční povahy, které nelze uspokojivě řešit na úrovni členských států, a jejichž rozhodování dál od občanů je vyváženo citelnými výhodami. Nemělo by překračovat meze toho, co odpovídá internacionalizaci lidských aktivita potřebě jejich regulace na mezinárodní úrovni (např. liberalizace přeshraničního obchodu). Dnešní EU jakožto těžkopádný centralistický kolos, který řeší kvóty na ženy, „boření genderových stereotypů“, antidiskriminační legislativu, energetické štítky na budovy, podporu tzv. obnovitelných zdrojů, ochranu zrzavé „evropské“ veverky před šedou „americkou“, podporu chůze jako dopravního prostředku ve městech, duševní zdraví obyvatel, kouření v restauracích a na zastávkách a tisíce dalších položek, je bohužel pravým opakem uvedeného ideálu.