Ve službách pokroku

Další pokračování románu Až dozrají kdoule, jehož děj se odehrává v České republice daleké budoucnosti. Tentokrát kapitola 5 obraz 6. Jaro 2084.

jaro 2084

Z kanceláře ředitele IISSB v devátém patře kobyliského ústředí bylo vidět půl Prahy jako na dlani. Libeň, Holešovice, Troja, Karlín a za nimi slévající se změť zákoutí jakoby nekonečného velkoměsta. Oldřich Frolík při svých obtížných začátcích v nové funkci trávil dlouhé hodiny s obličejem přitisknutým na okno. Ten pohled do dálky a občasné poobědové vycházky s cigaretou do přilehlého lesoparku byly jedinými příležitostmi k nádechu v tísnivém sevření toho, v co se proměnila jeho práce.

Tajná služba po volbách 2082 zůstávala dlouho stranou zájmu rudo-zelených vládců. Celé měsíce fungovala v zaběhnutém rytmu a věnovala se svým standardním úkolům v oblasti bezpečnosti státu – pro revolucionářské idealisty poněkud nezáživným. Teprve vynikající výsledek protiteroristické akce na Jižním Městě byl tím, co upoutalo pozornost kormidelníků režimu, předně ministra Zachariáše. Potom už šlo všechno ráz na ráz.

Jaro, které zaplavilo celou zemi, bylo zkalené tíhou doby. Zatímco příroda se probouzela k novému životu, v barvách a vůních, které se nikdy nepřejedí, politické poměry zabředávaly do čím dál hlubšího marasmu. Frolík – neustále zahleděný do svodek událostí, analýz, referátů, elektronické pošty, obklopený hukotem zpráv z médií všeho druhu a absolvující jednu poradu za druhou se svými podřízenými – měl před očima celistvý obraz naprostého zmaru a páchnoucího tlení. Národ a stát se dostaly do víru sebedestrukce. Každá informace o valících se absurditách a zvrácenostech byla záhy překonána jinou. 

Hlavní branou do nové reality se stala pro čerstvého ředitele a plukovníka velká obrazovka na stěně. Skrze ni vedl videohovory se Zachariášem, premiérkou, ministrem vnitra, policejním prezidentem a dalšími předními představiteli režimu a jeho bezpečnostních složek. Ministr pro lidská práva byl ovšem s velkým předstihem nejčastějším „hostem“. Jejich setkání měla probíhat každé pondělí odpoledne, rozcuchaný vousáč se však během týdne nezřídka ozval i opakovaně.

Poprvé ministr tento kanál významně zatěžoval v souvislosti s děním okolo Ústavu pro jazyk český. Po nevydařené konferenci v Černínském paláci trval na tom, že tajná služba si musí vzít tuto instituci pod drobnohled. Podle jeho instrukcí došlo k zavedení odposlouchávacích zařízení, k napíchnutí veškeré komunikace uvnitř i navenek a ke sledování všech zaměstnanců. Záhy bylo zjištěno, že Ústav dokončuje rozsáhlé stanovisko, které má projekt jazykové reformy rozcupovat na kousky, a že hodlá iniciovat petici za odmítnutí změn a všemi možnými způsoby burcovat veřejnost. Někteří zaměstnanci psali k Češtině 22 nepřátelské i výsměšné příspěvky na sociálních sítích a v novinách se začaly objevovat jejich kritické články.

Stranické vedení rozhodlo, že je třeba urychleně jednat. Špondrová udeřila na předsedu Akademie věd a ten ještě koncem března spustil proces odvolání ředitelky Ústavu, profesorky Bernáškové. Věc se ovšem zkomplikovala kvůli vnitřním mechanismům Akademie, v rámci kterých s odvoláním musela nejprve vyslovit souhlas rada Ústavu. Ta se přitom za svoji hlavu postavila. Strana a vláda v této situaci dospěly k poznatku, že zákonnou úpravu a stanovy Akademie bude třeba překopat. To ale samozřejmě vyžadovalo čas, kterého se právě nedostávalo. Zvláště když nátlak shora ještě vystupňoval odbojnost zaměstnanců Ústavu.

Zachariáš nato prosadil tvrdý postup o třech liniích. Jednak si umínil „přesvědčit“ Akademii věd, aby Ústav jako svoje pracoviště a veřejnou výzkumnou instituci zrušila. Zadruhé, v zájmu vytvoření toho správného klimatu pro takové rozhodnutí uvnitř Akademie i pro zastrašení vzdorných jazykovědců, instruoval svoje věrné mladé aktivisty v Look Forward a dalších podobných seskupeních ke spuštění ostré kampaně proti Ústavu. Konečně, přikázal Frolíkovi, aby IISSB připravila podklady, ve kterých bude Ústav označen za možné bezpečnostní riziko, na základě čehož bude proti němu možné provést policejní zásah, který jej ještě před formálním zrušením vyřadí z provozu.

Dramatické rozuzlení přinesl předposlední dubnový týden. Nejprve stupňující se studentské nepokoje na Filosofické fakultě přiměly děkana, aby „vysvětlil“ profesorce Bernáškové, že její další působení na škole je neudržitelné, protože „se stala osobností, která rozděluje obec studujících“. V pátek vpodvečer potom do sídla Ústavu v Mandelově – donedávna Washingtonově – ulici vpadlo policejní komando. Ozbrojenci vyvedli hrstku zaměstnanců, kteří při pozdní hodině ještě zůstávali v práci, odnesli všechny počítače a několik beden s písemnostmi a nakonec budovu zapečetili.

Hned začátkem května pak Poslanecká sněmovna přijala zrychlenou procedurou v prvním čtení zákon o českém jazyce. Senát návrh projednal přednostně a schválil během několika dnů. Vzápětí s radostí doplnil svůj podpis i prezident Potůček. Čeština 22 se měla začít používat od 1. září 2084, s tím, že do konce roku směl být používán souběžně i dosavadní pravopis. Od 1. ledna 2085 měla být nová pravidla jediná možná a jejich nerespektování mělo představovat přestupek, postihovaný vysokými pokutami.

Ve věci Ústavu pro jazyk český nakonec nepadlo žádné obvinění. Policie celou záležitost po několika týdnech odložila. Stranické pohlaváry to ovšem nijak zvlášť netrápilo. Hlavní bylo, že razie toto centrum odporu nadobro umlčela a že Ústav byl v mezidobí o to snáze zrušen. S trestněprávními následky vlastně nikdo upřímně nepočítal.

„Tim se vůbec netrap, Oline. Ty ’si svoji práci vodved,“ řekl Frolíkovi Zachariáš při jednom videohovoru, když probírali toto téma. „Náš právní řád je holt zatim na tyhle sráče krátkej, ale to se brzo změní. Dokončujeme teď návrh takový menší novely trestního zákoníku, která by měla zalepit mezery. Solidní matroš. Budu rád, když se na to taky mrkneš. Hned ti to hodim do mailu. Před prázdninama to chcem’ poslat do meziresortu.“

Nástin nových trestných činů v zaslaném souboru začínal „odporem vůči společenskému pokroku“: „Kdo se veřejně staví proti společenskému pokroku nebo mu klade překážky nebo kdo podněcuje k odporu vůči němu, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až pět let, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.“Následovalo „schvalování a ospravedlňování nerovností mezi lidmi“: „Kdo veřejně schvaluje, zlehčuje nebo se snaží ospravedlnit nerovnosti mezi lidmi včetně genderových stereotypů nebo jakéhokoliv diskriminačního jednání, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.“ Mezi dalšími položkami figurovaly „založení, podpora a propagace hnutí směřujícího proti společenskému pokroku“, „hanobení lidských práv“nebo „výchova mládeže v rozporu s pokrokovými hodnotami“. Skutková podstata trestného činu sabotáže měla být rozšířena tak, aby zahrnula maření nebo ztěžování plnění důležitých úkolů státu v oblasti společenského pokroku a ochrany lidských práv.

Na reformu trestního práva měla navázat novela přestupkového zákona. Aby žádné projevy „zpátečnického extrémismu“ nezůstaly nepokryty, typově obdobná jednání, která by nedosahovala závažnosti trestného činu, měla být postižitelná v rámci nových „přestupků proti společenskému pokroku“.

Než ředitel tajné služby přečetl Zachariášův materiál, měl ret rozkousaný do krve. Jak běžný úraz v poslední době! Během tohoto podivného jara mu přibyly i vrásky na čele, zuby o něco více zežloutly od cigaretového kouře a také nějak valem prořídly jeho zásoby v domácím baru, když pro uklidnění před spaním pravidelně potřeboval sklenku něčeho ostřejšího.

A přece dál sloužil progresivistickým pánům a získával si jejich uznání – přesně jak si to přál Oktábec. Vždy byl straně po vůli a žádné zadání nezpochybňoval. Vřele si potřásal rukama s houfy režimních křiváků, vrhal kolem sebe optimistické úsměvy, chválil politické poměry, poplácával po ramenou svoje podřízené, když mu ukazovali, jak se den za dnem rozrůstá databáze „extrémistů“. V termínu předložil i koncepci reorganizace IISSB, která měla významně nabobtnat, aby stačila novým úkolům.

Jen jeden z příběhů těch jarních měsíců přinesl plukovníku Frolíkovi škodolibou radost a pocit alespoň drobného zadostiučinění. Šlo o kauzu hledání pachatele úniků informací kolem odstraňování pražských soch.

Když dostal od Zachariáše tento úkol, byl rozhodnut za každou cenu ochránit spolehlivé Oktábcovy lidi na magistrátu, kteří původně tyto zprávy vynášeli. Nejprve uvažoval, že se celou věc podaří nějak uhrát do ztracena a překrýt jinými úspěchy. Potom mu ale přišlo na mysl mnohem účelnější řešení, které skýtalo možnost zabít nejméně dvě mouchy jednou ranou. 

Od svých zdrojů v Look Forward i na magistrátu věděl, že muž č. 1 místních „sanačních prací“, Tobias Urban – kterého v lednu tak pěkně vyfotografoval u Jungmanna – má svoje slabé stránky, se kterými by se dalo pracovat. Velmi rád a velmi často se totiž napil a pak si pouštěl ústa na špacír. To byl poměrně dobrý výchozí bod k tomu pokusit se svalit vinu právě na něj.

IISSB už nějakou dobu kvůli podezření ze špionáže sledovala ruského novináře Vasilije Goluběva, který se pohyboval v okruhu různých pražských mládežnických spolků a neziskových organizací včetně Look Forward, přičemž vystupoval jako americký student Danny Stewart. Právě v něm Frolík vytipoval vhodný Urbanův protějšek do chystaného dramatu. Důvěrně se proto obrátil na svého starého přítele Konstantina na ruské ambasádě, vysokého diplomata a důstojníka Služby vnější rozvědky. Oba zpravodajce pojila léta oboustranně výhodných výměn laskavostí a informací. Slovo dalo slovo a prozrazený špion, který by už beztak nemohl být v tuzemsku mnoho k užitku, dostal svou roli. Frolík mohl zajistit, že nebude zatčen a bude moci dále pokračovat ve své misi, dokud bude probíhat sledování jeho aktivit kolem Urbana. Ve správnou chvíli pak dostane příležitost zmizet ze země. Konstantin si mohl vybrat odměnu v podobě přiměřené dávky hodnotných informací, respektive odpovědí na otázky, přičemž Frolík se nerozpakoval být o poznání štědřejší než za starých časů.

Plukovník instruoval své agenty, aby při vyšetřování kauzy kolem sanačních prací sledovali i okolí soudruha Urbana, protože někdo se mohl pokusit ho zneužít. Takto příslušníci tajné služby záhy narazili na Goluběva, který se kolem vysokého magistrátního úředníka podezřele motal. Během několikatýdenního sledování bylo dále mimo jiné zjištěno, že ruský agent se stýká s činovníky Klubu Za starou Prahu, který IISSB identifikovala jako jeden z motorů opakujících se srocení proti odstraňování pomníků. Vše do sebe začalo zapadat. Vyvrcholení potom přinesla ona poetická noc s Havlíčkem na konci dubna.

Když následujícího dne policie vtrhla do Goluběvova bytu, agenta zde nenašla. Zato objevila notebook a v něm sestřih nahrávek Urbanových opileckých řečí, ve kterých se to jen hemžilo indiskrétnostmi. Nešlo jen o prozrazení několika termínů sanačních prací, ale i o různé pikantnosti ze stranického zákulisí. Spolu se záznamem z dronu šlo o zdrcující důkazy, které prokazovaly Urbanovu hrubou nedbalost, nehledě na výroky vzbuzující podezření ohledně možných machinací při hospodaření s odstraněnými památkami.

Ministr pro lidská práva přijal výsledek vyšetřování s krajním roztrpčením. Urbana okamžitě přinutil vzdát se „ze zdravotních důvodů“ všech veřejných funkcí. Celou záležitost se ale rozhodl raději ututlat, protože z ní prý strana mohla mít „z ostudy kabát“. Dlouze potom rozmlouval s Frolíkem o lidské nespolehlivosti, šlendriánu a o tom, že s takovými kádry se revoluce dělat nedá. Sám ředitel však u něj ještě více stoupl v ceně, a Zachariáš mu právě tehdy slíbil, že se zasadí o jeho brzké povýšení na brigádního generála.