Schengen a migrační krize

25. 02. 2018 9:00:00
Schengen zapůsobil jako jeden z hlavních spouštěčů, které vyvolaly migrační záplavu, učinil z ní rázem společný problém všech členských států a stal se katalyzátorem dalšího prohlubování celé katastrofy.

Na jaře 2018 uplynou již tři roky od chvíle, kdy naplno propukla evropská migrační krize. Mohutný, nekontrolovaný příliv migrantů z třetích zemí tehdy uvrhl Evropskou unii a její členské státy do havarijní situace, která měla a má svůj rozměr bezpečnostní, sociální, ekonomický, rozpočtový i humanitární a celkově nepříznivě doléhá na vnitřní stabilitu evropských zemí.

Unijní instituce a eurofederalisté mají tendenci prezentovat migrační krizi výlučně jako důsledek vnějších vlivů, tj. zejména politických a hospodářských okolností v domovských zemích migrantů a v tranzitních zemích. Krize je podávána jako zatěžkávací zkouška, která na Unii přišla bez jejího přičinění, s kterou se nicméně Unie musí vypořádat a ukázat na ni svou přidanou hodnotu, svou schopnost řešit velké otázky dneška.

S tímto zjednodušeným a pohodlným pohledem se nesmíme smířit. Nesmíme se přestat ptát po tom, jakou roli sehrála sama Unie – svou činností, nečinností, a celým systémem, který vytvořila. Toto téma je poněkud širší. Jeho různé aspekty rozebírám v knize Unie ve víru migrační krize z roku 2016. V této přednášce bych se chtěl věnovat jen jednomu aspektu, zato tomu nejvýznamnějšímu – úloze schengenského projektu.

Schengen dříve a nyní

„Vytvoření schengenského prostoru je jedním z vůbec největších úspěchů Evropské unie a je úspěchem nezvratným. Volný pohyb nejen že urychluje cestování po Evropě, ale také nás sjednocuje. Užívejme si tohoto práva a pečujme o něj. Sedněte na vlak nebo za volant a cestujte. Hranice můžete pustit z hlavy. Šťastnou cestu!“ Těmito slovy uvádí unijní komisař pro migraci, vnitřní věci a občanství Dimitris Avramopoulos brožuru Evropa bez hranic: schengenský prostor, kterou v roce 2015 vydala Evropská komise. Je to vůbec publikace navýsost optimistická, která vyzdvihuje obrovské výhody, jež prý otevřený prostor volného pohybu přináší pro cestovatele a ekonomiku, vysvětluje, jak systém výborně funguje a vše je pod kontrolou, přičemž atmosféru dokreslují fotografie mladých usměvavých cestovatelů i odhodlaných, dobře vybavených pohraničníků chránících vnější hranice.

Není to tak dávno, co se většině Čechů „Evropa bez hranic“ jevila stejně růžově, jak ji malují propagační materiály z Bruselu. Když jsme do Schengenu před Vánocemi 2007 vstupovali, stalo se tak za téměř jednomyslného souhlasu naší politické reprezentace a za velké podpory veřejnosti. Politici pózovali s pilami u hraničních závor, lidé se nemohli dočkat, až budou volně projíždět a přecházet do sousedních států, aniž by museli ztrácet čas na „celnici“. Byla zde rozšířená představa, že teprve Schengen znamená naše plnohodnotné členství v EU. Veřejná diskuse o tomto kroku se téměř nevedla. Vše se točilo kolem jediné otázky: kdy nás do elitního klubu konečně přijmou. Po nákladech se ptal málokdo.

Proti proudu plul jako obvykle Václav Klaus. Ten v jednom novinovém rozhovoru v září 2007 prohlásil: „Nebudu možná populární, ale s pokrčením ramen se dívám na vstup do Schengenu. Každému se zdá, jak vydělá na tom, že neztratí tři minuty, aby na hranicích zastavil a ukázal nějakému úředníkovi pas. Ty minuty nestojí vůbec za řeč, to nejsou tři hodiny jako za komunismu. Divím se, že někdo tento efekt považuje za tak významný a vůbec si neklade otázku, co díky tomu ztrácí, co může být na opačné straně téže mince. Je to pro mě další pokus to vykolíkované území, které považuji za svou vlast, odkolíkovat a tvářit se, že to není důležité.“

Klausovo Centrum pro ekonomiku a politiku bylo také jednou z mála platforem, kde se o důsledcích Schengenu vedla kritická diskuse. V prosinci 2007 uspořádalo seminář a následně v březnu 2008 vydalo sborník Vstup do Schengenu – Výhody a nevýhody, který zahrnoval řadu textů, jež se zabývaly právě onou opačnou stranou mince neboli tím, čím za pohodlí volného pohybu členské státy a jejich občané platí. Zaznělo zde varování před tím, že Schengen vede k přesunu klíčových pravomocí v oblasti vnitra a justice z úrovně členských států na Unii, před centralizací azylové a přistěhovalecké politiky, před bezpečnostními riziky, a dokonce již před tlaky na přerozdělování migrantů (novinář Lukáš Petřík již tehdy předvídal uprchlické kvóty). Dnes po deseti letech je velmi podnětné vrátit se k této publikaci a porovnat tehdejší předpovědi s dalším vývojem událostí.

Obavy, které na přelomu let 2007 a 2008 zaznívaly z okruhu autorů kolem Centra pro ekonomiku a politiku, nebyly brány vážně, dokonce byly zesměšňovány. Podobně tomu ostatně bylo s argumenty proti jednotné měně, které hojně vycházely z téhož prostředí. Schengen i euro byly tehdy v celé Unii stále v kurzu. Přinesly totiž zvýšení pohodlí v určitých životních situacích, což lidé většinou ochotně přijali a rychle si na toto novum zvykli. Pro turisty cestující do jiných států a pro podnikatele obchodující se zahraničními partnery byl volný pohyb napříč kontinentem bez hraničních kontrol jistě příjemnou změnou, stejně jako větší komfort a úspora transakčních nákladů vyplývající z jednotné měny. V počátečním období za příznivých podmínek nebyly náklady těchto výhod snadno postřehnutelné a vše zdánlivě fungovalo bez větších obtíží. Oba projekty tak mohly být občanům dobře „prodávány“ a staly se atraktivními lákadly evropské integrace i jejími symboly.

Uplynulo několik let a situace se velmi změnila. Nejprve euro a pak Schengen při prvních krizích tvrdě narazily na realitu, která naplno odhalila jejich odvrácenou tvář.

Evropa let 2015 a 2016 žila ve znamení více než milionové migrační záplavy, teroristických útoků, sexuálního násilí, nárůstu běžné kriminality a také kontroverzních receptů, které na řešení vzniklé situace předepsal Brusel. Po letech opojení z nerušeného cestování přišel čas placení účtů a s ním tvrdé vystřízlivění. Na pozadí dramatického vývoje čím dál častěji zaznívalo volání po ochraně hranic, obavy o bezpečnost, strach o to, v jakém prostředí budou žít naše děti, zděšení nad uprchlickými kvótami a dalšími opatřeními, která přicházejí z Unie, a bezmoc tváří v tvář jejich prosazování bez našeho souhlasu.

Role Schengenu v migrační krizi

Snahy unijních institucí a zastánců „stále užší unie“ podávat migrační krizi výlučně jako důsledek externích vlivů je třeba odmítnout. Migrační krize nepřišla náhodně jako přírodní katastrofa vyvolaná vnějšími silami. Na jejím zrodu a vzmachu nejenže měly podíl některé členské státy, které aktivně přispěly k destabilizaci zemí Blízkého východu a severní Afriky při „vývozu demokracie“, a později Německo svým faktickým pozváním Syřanů. Vina v podstatné míře leží na samotné Unii, přičemž ústřední roli sehrál právě Schengen a s ním související nastavení unijních pravomocí, rozhodovacích procesů a mechanismů v oblasti azylové a přistěhovalecké politiky.

Vzájemná závislost, sdílení problémů

V Evropě, ve které byl každý stát odpovědný za ostrahu svých hranic, v níž bylo možno legálně překračovat hranice jen na kontrolovaných přechodech a kde každý stát měl svou vlastní azylovou a přistěhovaleckou politiku, byla migrace problémem každé jednotlivé země. V rámci schengenského prostoru, jakožto zóny nekontrolovaného pohybu osob přes hranice 26 států (plus 3 mikrostáty s otevřenou hranicí, které oficiálně nejsou členy), zóny o rozloze cca 4,3 milionu km2, je situace podstatně odlišná.

Schengen stejně jako euro přináší výdobytek, který obvykle funguje jen uvnitř státu (výjimečně v rámci několika těsně provázaných, blízkých zemí), a jde tak vysoko nad rámec standardní mezinárodní spolupráce. Vytvoříme-li mezi širokou skupinou států rozlehlý prostor volného pohybu bez hraničních kontrol, umožňujeme tím na jednu stranu pohodlné cestování turistů a přeshraničních pracovníků i rychlejší přepravu zboží. Zároveň však vzniká stejně rozsáhlé pásmo pro nerušený pohyb pachatelů trestné činnosti včetně teroristů, pro druhotné pohyby nelegálních migrantů, pro přepravu drog, zbraní apod. Zúčastněné státy jsou nutně uvedeny do značné vzájemné závislosti, která obnáší sdílení problémů a s tím související tlaky směrem k posilování centra.

Ostraha vnější hranice vzniklého prostoru a zabránění jejího nezákonného překračování se stává věcí společného zájmu. Sama Evropská komise prohlásila – a v tom s ní lze plně souhlasit –, že „[v] prostoru bez vnitřních hranic ovlivňuje nelegální migrace přes vnější hranice jednoho členského státu všechny ostatní členské státy v schengenském prostoru“, přičemž platí, že „[k]aždý řetěz je vždy pouze tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek“. Totéž bychom mohli říci o schopnostech každého členského státu, pokud jde o odhalování a navracení nelegálních migrantů, vedení azylových řízení, potírání terorismu a nezákonného obchodu se zbraněmi či omamnými látkami a nepřeberné množství dalších jednotlivostí souvisejících s veřejnou bezpečností a se správou migračních toků.

Události uplynulých měsíců jasně ukázaly, že v schengenské pavučině vzájemné závislosti mají selhání či neuvážené kroky jednotlivých států dalekosáhlé dopady pro celek. Nefunkčnost ochrany hranic ze strany Řecka a Itálie v kritických měsících roku 2015 a 2016 za následek vniknutí snad až milionu a půl běženců z třetího světa do Unie. S ohledem na nedodržování unijních azylových pravidel týmiž státy došlo k volnému propuštění migrační masy do dalších členských států. Stejně tak měl závažné dopady vítací přístup Německa, a zejména jeho rozhodnutí projednat všechny azylové žádosti podané Syřany, bez ohledu na to, který stát by byl příslušný podle nařízení Dublin III. Ač bylo toto využití tzv. klauzule suverenity podáváno jako akt evropské solidarity vůči státům na vnější hranici, situaci pouze zhoršilo, neboť migranti jej vyhodnotili jako pozvání do Německa, a jejich příliv dále zmohutněl. Státy na vnější hranici pak musely čelit o to větší invazi, kterou byly schopny zvládat ještě hůře, a zároveň byly motivovány přeposílat běžence k těm, kteří je pozvali. Vše se tak dostalo do bludného kruhu. Důsledná ochrana vnějších hranic a obecně rozhodný přístup k ochraně schengenského prostoru před nelegálními migračními toky ze strany některých států (předně Maďarska), nemohla na celkovém vývoji krize nic zásadního změnit.

Kolektivní neodpovědnost

Vytváří-li Schengen výraznou vzájemnou závislost členských států, druhou stranou téže mince je kolektivní neodpovědnost. Ta je ostatně obecným rysem systému, který postupně vzniká na základě aktuálního centralistického modelu evropské integrace. Václav Klaus v tomto smyslu výstižně hovoří o převratu Evropy z kontinentu států, plně zodpovědných za svůj – svými vlastními hranicemi vymezený – prostor, v Evropskou unii, vytvářející fuzzy prostor všeobecné nezodpovědnosti. Rozmazané kompetence a zodpovědnost, a z toho plynoucí neschopnost jakékoli akce, se podle Klause stala definiční, každodenně se prosazující charakteristikou postmaastrichtské a postlisabonské Evropy.

Dokud každý stát spravoval své vlastní hranice, nemohl se svého břemene zbavit přenášením na kohokoli jiného, a tudíž byl nucen chránit svoje území s maximálním nasazením. Schengenský systém tuto odpovědnost stírá a zamlžuje a přenáší ji na všechny a na nikoho. Státy na vnější hranici nebyly v kritických měsících roku 2015 a 2016 dostatečně motivovány tuto hranici chránit, když věděly, že nejsou cílovými zeměmi a zátěž mohou odvalit jinam. Bylo-li pro ně snazší propustit migranty dále, než se přílivu bránit, a když toto jednání, které je v hrubém rozporu s unijními pravidly v oblasti správy hranic a azylové politiky, nebylo včas nijak sankcionováno, a naopak povzbuzeno přístupem Německa k dublinským pravidlům, sotva se můžeme jejich přístupu divit. Snad tyto země vnímaly své jednání i jako do určité míry legitimní či omluvitelné, a sice z toho důvodu, že se ocitly konfrontovány s nadměrnými migračními tlaky, které by jim samotným nikdy nehrozily, a které byly navíc podníceny chováním jiných států, především Německa.

Magnet sjednocené prostupné Evropy

Migranty uvedla do pohybu jistě i neurčitá vidina bohaté Evropy spojené do jednoho celku. Tuto představu dokonale podtrhuje Schengen, který vytváří z většiny kontinentu jednolité prostupné území, do něhož se jednou vstoupí, a dále se dá volně putovat přes nechráněné vnitřní hranice až do států, které jsou nejvíce lákavé.

Situace by nutně vypadala jinak, kdyby potenciální migranti měli před očima „jen“ hradbu jednotlivých zemí, jako je Řecko, Itálie nebo Španělsko. Tyto země by pro ně jednak nemusely být samy o sobě atraktivní – z hlediska jejich azylové a přistěhovalecké politiky, systémů sociálního zabezpečení, úředních jazyků, klimatických podmínek a gastronomie (ukazuje se, že dokonce i tento prvek byl pro některé migranty relevantní). Navíc by si nenechaly nelegální překračování hranic snadno líbit.

Lákadlo průchozí „Evropy bez hranic“ jen podpořila a dokreslila řada dalších faktorů – zejména chabá ostraha vnějších hranic, vítací rétorika představitelů Unie a některých členských států, nedodržování dublinského systému či německé pozvání Syřanů.

Neefektivita rozhodování v bruselském centru

Rozhodovací procesy na úrovni klasického národního státu umožňují zpravidla poměrně pružně reagovat na krizové situace. Ukazuje se to i v kontextu migrační krize, kdy např. Maďarsko bylo schopno urychleně přijmout legislativní změny k boji s nelegální migrací a zavést bezpečnostní opatření včetně fyzických bariér k zastavení nezákonného překračování své hranice.

Schengen výrazně znesnadnil členským státům úkol chránit vlastní území a vnitřní bezpečnost v souvislosti s pohybem osob přes hranice a odkázal je na společná řešení na centrální úrovni. Federalisté mohou s chutí a s úspěchem argumentovat, že jednotlivé členské státy vzniklý celoevropský problém nejsou schopny řešit samostatně, a pod heslem „více Evropy“ či „více Unie“ volat po další centralizaci.

Dosavadní vývoj nicméně ukazuje, že bruselské centrum je v řešení migračních toků a bezpečnostních otázek neefektivní, neakceschopné, bezradné a utápí se v chaosu. Unijní orgány na rozdíl od zákonodárců a bezpečnostního aparátu členských států nejsou schopny pružně reagovat na situaci a přijímat rychlá a účinná opatření. V Evropské radě a Radě se střetávají diametrálně odlišné názory různých skupin členských států. Komise a Evropský parlament, které obecně ukazují nanejvýš vstřícnou tvář k uprchlíkům, nesledují ani tak cíl zastavení migrační vlny, ale především záchranu Schengenu a vytěžení krize k dalšímu utužení centralismu. Trvá měsíce, než celý těžkopádný systém vyprodukuje něco hmatatelnějšího, než jsou papíry popsané ambiciózními a naléhavými prohlášeními, závěry, strategiemi apod. Opatření, k nimž se Brusel nakonec zmůže, se pohybují spíše v rovině přerozdělování následků – ať už v rovině financí, nebo samotných migrantů – a drahého nákupu cizí pomoci, přičemž jen ta (v podobě dohody s Tureckem) zatím přinášela ovoce. Zda něčemu může pomoci nová Evropská pohraniční a pobřežní stráž a její nepočetné jednotky, je velkou otázkou.

Nejde jen o přijímání rozhodnutí, ale rovněž o vlastní realizaci společné migrační politiky. I ta je v rámci průchodného prostoru zahrnující na tři desítky států obtížná. Dobře je to patrné např. u navracení cizinců neoprávněně pobývajících v EU, kteří se mohou navrácení snadno vyhnout útěkem do jiného členského státu. Vidíme také, že v masové míře dochází k druhotným pohybům žadatelů o azyl mezi členskými státy. Konečně, celé tolik diskutované přerozdělování migrantů podle kvót zcela ztroskotalo.

Jsme tedy v situaci, kdy členské státy byly zbaveny možnosti efektivně chránit svoje hranice a rozhodovat o azylové a migrační politice, zatímco Unie tuto funkci není schopna vykonávat. To vše nabourává a podlamuje obranyschopnost evropských zemí proti nebezpečí z vnějšku a celou krizi umocňuje.

Zachránit Schengen za každou cenu

Pokud budeme u unijních institucí nebo jednotlivých známých tváří tábora stále užší unie hledat cokoli, co by jen vzdáleně připomínalo kritické zamyšlení nad rolí schengenského projektu v migrační krizi, skončíme s prázdnou. Tím méně můžeme čekat jakýkoli odsudek či zpytování svědomí.

Úvahy o podílu Schengenu na vzniku krize jsou nejen opomíjeny, ale i výslovně odmítány. Např. známý eurofederalista Guy Verhofstadt prohlásil: „Ujasněme si, že to nebyl neomezený pohyb ani založení schengenského prostoru, co způsobilo toto dilema. Spojování uprchlické krize s právem volného pohybu, jež požívají Evropané v schengenském prostoru, je chyba. Krizi způsobila válka, pronásledování a brutalita Asada a Islámský stát.“

Prostor volného pohybu osob bez hraničních kontrol nepřestává být veleben jako veliký výdobytek, jako „jedinečný symbol evropské integrace“, jako „jeden z nejvýznamnějších úspěchů evropské integrace“ apod. Přináší prý nesmírné výhody a je třeba jej za každou cenu zachovat. Cena za jeho ztrátu by prý byla obrovská – malovány jsou apokalyptické scénáře podobné těm, které se objevovaly v začátku dluhové krize ve vztahu k rozpadu měnové unie. Komisař Avramopoulos prohlásil začátkem roku 2016 v Evropském parlamentu, že pokud zkolabuje Schengen, bude to začátek konce evropského projektu. Vzápětí se nechal slyšet předseda Komise Juncker, že znovuzavedení hraničních kontrol v rámci EU by zničilo euro a jednotný trh.

Ukázkovým příkladem celého tohoto přístupu a obzvláště pak katastrofického fantazírování je sdělení Komise s názvem Plán návratu k Schengenu z března 2016. Komise zde mj. uvádí, že trvalé obnovení hraničních kontrol „by pro EU i jednotlivé členské státy znamenalo obrovské hospodářské, politické a sociální náklady“. Hrozí prý, že „by byl zničen jeden z hlavních výdobytků evropské integrace a ohroženo budování společného evropského prostoru“. Komise odhaduje, že obnovení plné ochrany hranic by pro evropské hospodářství znamenalo okamžité přímé náklady v rozmezí od 5 do 18 miliard eur ročně s tím, že „ve střednědobém horizontu mohou být podstatně vyšší náklady nepřímé, neboť dopad na obchod, investice a mobilitu uvnitř Unie by byl bezprecedentní“. Odkazuje se zde také na jakousi studii, podle níž by přeshraniční obchod mezi státy Schengenu poklesl až o 10 %. Negativní dopady jsou hledány všude, včetně třeba zemědělství, chemického průmyslu nebo turistiky – podle Komise by se počet nocí strávených turisty v EU mohl snížit o 13 milionů v důsledku omezení turistických zájezdů po schengenském prostoru kvůli zdlouhavým hraničním kontrolám, přičemž celkové náklady v odvětví cestovního ruchu by dosáhly 1,2 miliardy eur. – Podobných tvrzení je zde mnohem více. Těchto pár příkladů jsem vybral jen pro ilustraci úrovně, na níž se text pohybuje.

Katastrofické scénáře, které jsou nám předkládány, ukazují, že eurocentralisté v ideologickém zápalu a ve strachu o klíčový pilíř aktuálního modelu integrace ztratili zbytky uměřenosti a soudnosti. Patetické výroky a čísla střílená od boku mají daleko k realistické, odpovědné analýze a jsou spíše odrazem duševního rozpoložení svých autorů.

Nevěřme, že ve skutečnosti je možné předem předvídat a vyčíslit dopady znovuzavedení hraničních kontrol na ekonomiku a veřejné rozpočty. Nevěřme ani, že náklady pro občany a podnikatele by mohly být zvlášť významné. Trpí snad britská ekonomika – druhá nejsilnější v EU – tím, že Británie stojí mimo Schengen? Otřásly se snad česko-slovenské obchodní vztahy po rozpadu federace kvůli zdržení kamionů a dodávek na hraničních přechodech? Lze jen tak výhružně šermovat výdaji na ostrahu vnitřních hranic, aniž bychom vzali na druhé straně v úvahu benefity v podobě úspor na výdajích na migranty nebo v podobě zvýšených pracovních příležitostí u pohraniční stráže? Podobných otázek si můžeme klást mnoho.

Zřejmé je jedno: Schengenský prostor je spolu s eurem vlajkovou lodí nynějšího modelu evropské integrace. Pro všechny, kteří projektují Unii jako státní útvar, má velkou symbolickou hodnotu a navíc i praktický význam jako katalyzátor sjednocování. Je předmětem uctívání, vzývání, ba i sentimentu. Nemůže proto překvapit, že centralisté jej právě nyní hájí víc než kdy dřív.

Představa návratu ke kontrolám a ostraze na vnitřních hranicích je pro pokrokářské vizionáře věřící jen v jednostranný pohyb integračního procesu trýznivá. Až do hořkého konce tak budou „Evropu bez hranic“ hájit, opěvovat její údajné obrovské výhody a hrozit dramatickými následky jejího pádu.

Závěr

Schengen je po euru další velký projekt architektů unifikované Evropy, který se proměnil v noční můru. Stejně jako společná měna je plodem nabubřelého pokrokářského myšlení, které nadřazuje dalekosáhlé politické vize nad reálný svět kolem nás a nad přirozený běh věcí. Pro fungování velkého a vnitřně nesourodého evropského integračního celku nebyl ani nutný, ani potřebný. Tento riskantní experiment maastrichtské generace evropských politických elit, jež chtěla integrační projekt skokově posunout směrem ke státnímu útvaru a vystavět si svůj pomník v dějinách, uvrhl Evropu do závažné krize. Zapůsobil jako jeden z hlavních spouštěčů, které vyvolaly migrační záplavu, učinil z ní rázem společný problém všech členských států a stal se katalyzátorem dalšího prohlubování celé katastrofy.

Schengen předsunul hranice Německa a dalších atraktivních migračních destinací do zemí na periferii a vytvořil magnet jednolité průchozí Evropy. Okrajové státy kvůli tomu dlouhodobě čelily podstatně vyšším migračním tlakům než předtím. Zároveň střežily hranice s výrazně menším nasazením, než kdyby šlo jen o jejich vlastní, protože systém kolektivní neodpovědnosti jim umožnil přenášet břemeno na ostatní. Když na pozadí vývoje v Sýrii, Iráku, Libyi a dalších zemích zmohutněl nápor běženců, všechny tyto rysy vygradovaly. Magnet nabyl na síle, když se odhalila chabá ostraha vnějších hranic, když představitelé Unie a některých členských států ukázali migraci vstřícnou tvář, když Německo pozastavilo uplatňování dublinských pravidel vůči Syřanům a když Unie celkově vyslala signál, že se masové imigraci nebrání. To vše se projevilo na dramatickém nárůstu migračních tlaků na státy na vnější hranici, které byly schopny a ochotny plnit své povinnosti méně než kdy dříve.

Krize naplno odhalila, že schengenský projekt uvrhl zúčastněné země do nepřiměřené vzájemné závislosti. Vzniklo uspořádání, v němž nezvládnutá imigrace a bezpečnostní hrozby v každém státě jsou sdíleným problémem všech, kde selhání či neuvážené kroky jednotlivých států mají dalekosáhlé dopady pro celek a kde je – slovy samotné Komise – řetěz silný jako jeho nejslabší článek. Schengen členským státům znesnadnil úkol účinně chránit svoje území a vést autonomní azylovou a přistěhovaleckou politiku a odkázal je na společná řešení na centrální úrovni. Vývoj posledních měsíců přitom ukázal, že vzdálené bruselské centrum je v řešení těchto otázek neakceschopné, bezradné, utápí se v těžkopádných rozhodovacích procesech a nezvládá zajistit provedení ani těch nemnoha opatření, jež jsou nakonec přijata.

Varování kritiků před důsledky „Evropy bez hranic“, které zahrnují dramatický přesun kompetencí do bruselského centra, bujení legislativy a struktur Unie, a s tím související zužování prostoru pro rozhodování na vnitrostátní úrovni v klíčových oblastech spojených se státní svrchovaností, zněly dlouho příliš vzdáleně a teoreticky. Lidé ukolébaní ve svém pohodlí a lhostejnosti potřebovali silný otřes, který by tyto konsekvence učinil viditelnými a hmatatelnými. Současná krize a stejně tak iniciativy, kterými se Unie snaží o její uchopení, takový impuls jistě poskytují. Širší veřejnost si konečně začíná uvědomovat, že ony ušetřené tři minuty ve frontě na hraničním přechodu jsou v lichvářsky hrubém nepoměru k nákladům, které s sebou nesou.

Dnes už si snad lépe všímáme některých souvislostí:

- Vidíme, že v rámci Schengenu a za současného nastavení pravomocí EU včetně hlasovacích procedur nejsou masy uprchlíků na Sicílii či řeckých ostrovech jen problémem Itálie či Řecka, ale i naším. Rozhodovat o jeho řešení se nebude u nás, ale v Bruselu (Berlíně, Paříži...), a rozhodnutí, i když se nám třeba nebude ani trochu líbit, může padnout i bez našeho souhlasu.

- Uvědomujeme si, že ztráta kontroly nad hranicemi a nad azylovou a migrační politikou znamená i ztrátu kontroly nad tím, kdo přichází do naší země a kdo s námi bude žít.

- V ozvěnách dramatických událostí posledních měsíců cítíme, že migrační krize je v podstatné míře hlubokou krizí bezpečnostní, a že prostor volného pohybu bez hraničních závor sdílíme také s teroristy, vrahy nebo sexuálními násilníky.

Současná situace je jen jedním z více projevů velké havárie evropského centralismu. Je zřejmé, že stále a bezhlavě se zrychlující motor evropské integra­ce se zavařil a začal vytvářet více (stěží řešitelných) problémů než užitku. Pokud by evropské země byly plně odpovědné za správu svých hranic a za svou migrační a azylovou politiku, nikdy bychom se nedostali do situace, v níž jsme dnes. S Schengenem se utápíme v marasmu vzájemné závislosti, sdílení problémů, kolektivní neodpovědnosti, těžkopádného, neakceschopného rozhodování na centrální úrovni, přerozdělování následků a nutnosti draze kupovat cizí pomoc.

Přednáška k nadcházejícímu třetímu výročí vypuknutí migrační krize volně dostupná na YouTube

Autor: Tomáš Břicháček | neděle 25.2.2018 9:00 | karma článku: 34.36 | přečteno: 1716x

Další články blogera

Tomáš Břicháček

Tento týden v EU (88)

Jaderná energie přestává být v EU v nemilosti. Akt o kritických surovinách byl definitivně přijat. Soudní dvůr EU projde významnou reformou. Charles Michel říká, že pokud chceme mír, musíme se připravit na válku.

22.3.2024 v 15:30 | Karma článku: 11.99 | Přečteno: 118 | Diskuse

Tomáš Břicháček

Tento týden v EU (87)

Unijní orgány se chtějí více zaměřit na klimatická rizika. Komise doporučila zahájení přístupových rozhovorů s Bosnou. Evropský parlament chystá žalobu na Komisi kvůli uvolnění části blokovaných peněz z fondů Maďarsku.

15.3.2024 v 15:30 | Karma článku: 11.94 | Přečteno: 113 | Diskuse

Tomáš Břicháček

Tento týden v EU (86)

Brusel představil první strategii EU pro obranný průmysl. Ursula von der Leyenová získala nominaci EPP pro další funkční období. Komise zahájila průzkum mínění zemědělců o administrativních překážkách. Unie slavila MDŽ.

8.3.2024 v 15:30 | Karma článku: 14.33 | Přečteno: 139 | Diskuse

Tomáš Břicháček

Korespondenční volba v kontextu aktuálních ohrožení demokracie

Demokracie dnes čelí mnoha výzvám. Tu je z ní ukusováno, tu je umlčována, tu si ji někdo přivlastňuje, tu ji někdo chce vylepšovat. Zavedení korespondenční volby by představovalo dodatečný destabilizační prvek.

2.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 26.91 | Přečteno: 513 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Vlastík Fürst

Velkopáteční zastavení může prospět i ateistům

Velký pátek není v naší zemi svátkem moc dlouho. Volný den máme až od roku 2016. Otázkou je, jak s tímto volnem naložíme. Můžeme vyrazit na nákupy či za zábavou, nebo je možné se rozhodnout, že ho budeme „slavit“.

29.3.2024 v 9:05 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 26 | Diskuse

Karel Trčálek

Fialova vláda by měla zvážit nařízení, kterým bude stanoveno, že se v Česku už žije líp!

ANO, bude líp! Pan premiér se opakovaně vyjádřil, že díky vládě se občanům žije už jen lépe a že téměř vše bylo vyřešeno. Tuto skutečnost je však nutné vtělit do vládního nařízení, neboť je smutné, že ne všichni občané to chápou

29.3.2024 v 8:16 | Karma článku: 9.91 | Přečteno: 93 | Diskuse

Filip Vracovský

Česko jako země plná ateistů a agnostiků přesto žije z křestanských tradic a k Rusku

nebo Ukrajině má poměrně blízko. Těžko však může chápat Blízký východ . Než se v další sérii blogů vrátím do kuchyně dovolte ještě jednu úvahu laika....

29.3.2024 v 7:49 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 88 |

Ladislav Pokorný

Vláda by měla zvážit nařízení, kterým bude stanoveno, že v Česku se už žije líp

Pan premiér se v médiích opakovaně vyjádřil, že díky vládě se občanům žije už jen lépe a že téměř vše bylo vyřešeno. Tuto skutečnost by však bylo vhodné vtělit do vládního nařízení, neboť je smutné, že ne všichni občané to chápou.

28.3.2024 v 16:51 | Karma článku: 37.42 | Přečteno: 871 | Diskuse

Jan Pražák

Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

28.3.2024 v 14:34 | Karma článku: 33.55 | Přečteno: 3278 | Diskuse
Počet článků 337 Celková karma 15.79 Průměrná čtenost 1224

Právník se specializací na právo Evropské unie a mezinárodní právo soukromé. Publicista věnující se dění na úrovni EU, obecným otázkám evropské integrace a příležitostně dalším tématům. Osobní stránky: http://brichacek.cs-retromusic.net/  

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...