První obraz páté kapitoly románu na pokračování z daleké budoucnosti České republiky. Úterý 18. ledna 2084.
úterý 18. ledna 2084
Bylo mrazivé lednové ráno, chvilku před šestou. Obloha temná jako uprostřed noci. Na náměstí Lidských práv v centru Prahy se hustě snášel sníh. Vítr, který se valil od Vltavy po třídě Tolerance, roztáčel sněhové vločky do působivých vírů. Dvě hodiny do rozbřesku – čas zrovna tak na popravu. A vskutku něco na ten způsob se konat bude! Popravčí stroj, kati i odsouzený už jsou na svém místě.
Skupinka dělníků kolem pojízdného jeřábu čeká jen na pokyn a vše může začít. Stavbyvedoucí netrpělivě podupává ve sněhu a visí očima na mladíkovi v barevném kulichu, který akci řídí. Je to Tobias Urban, někdejší progresivní aktivista, kterého politické změny vynesly až na místo šéfa politického odboru pražského magistrátu a do městského výboru strany. Dívá se na hodinky a pečlivě odpočítává minuty do šesté. Je naprosto nezbytné na vteřinu dodržet noční klid. Zákon a pořádek především! Zvláště když konečně vládnou nové zákony a nové pořádky.
Odstranění pomníku Josefa Jungmanna bylo naplánováno na brzkou ranní hodinu a termín nebyl veřejně ohlášen. To proto, aby vše proběhlo hladce bez nejmenšího rozruchu. Když byla koncem minulého roku strhávána socha Masaryka na Hradčanech, nesešli se zde jen uvědomělí stoupenci pokroku, ale také několik desítek demonstrantů. Vláda a magistrát si nepřály, aby další „sanační práce“ v rámci provádění zákona o odstranění historické zátěže nacionalismu narušovali „extrémisté“, a tudíž byl zvolen obezřetnější postup.
Pro Urbana zvyklého na teplo a pohodlí a vstávání kolem deváté, byl jeho dnešní úkol krutý. Na nohou ho ovšem drželo vědomí, že se obětuje pro noble cause.[1] Uvádět v život klíčový reformní zákon tolik potřebný pro harmonickou koexistenci lidských bytostí je přece velká challenge[2] a velká odpovědnost. Probíhají tu dějinné procesy, které stojí na počátku budování nového spravedlivějšího světa a nového člověka, a on může být přitom. Yes indeed![3]
Pět, čtyři, tři, dva… Je právě šest. Urban, rozechvělý šimravým napětím, dává stavbyvedoucímu zelenou. Ten křikne na svoje muže: „Hadi başlayalim!“[4] a dílo zkázy může začít.
Zákon hovoří jasně a neúprosně. Veřejná prostranství musejí být do 31. prosince 2085 očištěna od veškerých ostentativních symbolů nacionalismu – názvů, pomníků, pamětních desek apod. Za provedení zákona jsou odpovědné obce, které mají přijmout časově rozfázované akční plány, jež podléhají aprobaci ministerstva vnitra.
Zatímco dělníci kmitají kolem pomníku, mladý funkcionář si ke své velké nevoli všimne hloučku lidí za zátarasem u kláštera františkánů. Jsou to asi dvě desítky vesměs postarších občanů důstojného vzezření. Někdo drží státní vlajku, jiný velký transparent: „HANBA KULTURNÍM BARBARŮM!“ Ozývají se výkřiky „Fuj!“, „Vandalové!“, „Styďte se!“.
„Fuck, fuck, fuck!“ zakleje Urban. Kde se tu najednou vzali? Jak se to mohli dozvědět? Tohle byla přece utajovaná informace! Kdo to prásknul? To musel být někdo z magistrátu. „Typickej českej bordel. Tady se všechno vykecá! Žádná úcta, vole. Bastardi bonzácký!!! Za tohle někdo šeredně zaplatí! Šeredně.“ Tohle se musí vyšetřit. Budou padat hlavy. To je to, že jsme pořád neprovedli důslednou očistu od starých struktur. Exponenti bývalého režimu jsou dál rozlezlí napříč státní správou a škodí.
Jinak jde ale všechno jako po másle. Dělníci během pár minut laserovým drtičem vylámou sochu z podstavce a zavěsí ji na ocelová lana a popruhy. Rameno jeřábu se zvedá a bronzový kolos už se houpá ve vzduchu. „To je epický, ty vo’e! To je epický!“ mumlá sám pro sebe Urban a natočí si video na památku. Demonstranti ve smutné roli psů štěkajících na karavanu provolávají slávu Jungmannovi. Skulptura opíše za letu oblouk a s těžkým žuchnutím dosedá na korbu nákladního auta. Čeká ji cesta do nového velkokapacitního skladu, který zřídilo Státní muzeum speciálně pro umělecká díla odstraněná v rámci „sanačních prací“.
Naproti tomu sokly se v zásadě bez dalšího na místě likvidují. Mobilní ultrazvukové vibrační dekompozitory umožňují během chvíle bezhlučně rozložit kameny a zdivo na padrť. V případě Jungmannova pomníku měli dělníci za úkol předem sejmout zachovalé mramorové a žulové desky, které mohly být použity pro jiné účely. Syenitové jádro bylo rozdrceno na štěrk.
Netrvalo ani hodinu a po pomníku, který téměř 206 let tvořil dominantu náměstí, zbyl jen okolní záhon a jeho elipsovitý kamenný lem. O osudu tohoto drobného pozůstatku se teprve rozhodne v rámci umělecké soutěže o nový artefakt, který by zde měl vyrůst. Jisté je jedno: dílo by mělo souznít s tematikou lidských práv a mělo by mít hlubokou symbolickou hodnotu.
Mužík s kozí bradkou spokojeně podepisuje předávací protokol a poplácává stavbyvedoucího po zádech. Ano, s pracovníky firmy Özyurtlar Inşaat, která získala tuto obří veřejnou zakázku v Praze a ve Středních Čechách, se teď budou vídat často. V příštích týdnech nás čeká Palacký na náměstí Rovnosti – to půjde trochu obtížněji, je to pořádné monstrum, – Jirásek kousek vedle na náměstí Udržitelného rozvoje – to bude hračka, – a taky Rieger na Vinohradech v parku Multikulturního soužití… Přesné pořadí a data se určí těsně před akcí a budou podléhat utajení. Dnešní faux pas s extrémisty se už nesmí opakovat.
Jeřáb odjel a za ním se vydává na cestu nákladní automobil s velikánem národních dějin na korbě. Toho čeká poslední projížďka ulicí, která mu dvě století patřila, a o kterou nyní stejně jako o náměstí přišel. Nově se jmenuje Sociálního začlenění.
Tobias Urban se za startujícím vozem výsměšně šklebí a zvedá pravou ruku se vztyčeným prostředníkem. Ani si nevšimne, když ho při tomto gestu v detailu zachytí objektiv zkušeného fotografa. Dlouhán v plášti se potutelně usmál, hbitě odkráčel k paláci Adria a odjíždějícímu obrozenci zasalutoval.
[1] Angl. ušlechtilá pohnutka, vznešená věc.
[2] Angl. výzva.
[3] Angl. vskutku.
[4] Tur. Začněme! Dejme se do práce!
