Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zítra už bude všechno jinak - kapitola 3 (obraz 4)

4. 03. 2017 8:00:00
Poslední obraz třetí kapitoly románu na pokračování z daleké budoucnosti České republiky. Pátek 12. června 2082, dopoledne.

pátek 12. června 2082, dopoledne

Takovou slávu a srocení lidu jako onoho krásného červnového dne Holešovice nezažily od dob komunistických prvomájových průvodů a demonstrací na Letné v listopadu 1989. Odlehlejší část za Argentinskou ulicí, nazývaná nyní Malý Istanbul, stála doposud vůbec stranou podobných událostí. Ceremoniál při otevření ústřední mešity Merkez Camii každopádně naráz tuto někdejší periferii vytrhl ze spánku a zapomnění a učinil z ní střed zájmu tuzemských i mnoha zahraničních médií.

Mohutný chrám v osmanském stylu vystupuje z okolní zástavby jako nezpochybnitelná nová dominanta. Bělostné stěny osvěžené modro-zelenými dekoracemi kolem oblouků a oken oslnivě září v dopoledním slunci. Stavbu korunuje velká šedozelená kopule, která přechází v postranní půlkopule a změť malých bání. Čtyři špičaté minarety se vbodávají do modrého nebe jako kopí.

Na ohrazeném prostranství před budovou sedí v křeslech necelá pětistovka prominentních hostů. Jsou mezi nimi vedoucí představitelé republiky a hlavního města Prahy, zástupci turecké vlády, velvyslanci islámských zemí, islámští duchovní a učenci ze všech koutů světa i tuzemští přátelé z okruhu Friends Abroad. Za zátarasy se v ulicích tísní několik desítek tisíc diváků.

Na pódiu u mikrofonu stojí velký muftí, oděný do světle béžového vyšívaného roucha a s bílým čepcem na hlavě. Vprostřed svého proslovu věnovaného islámským ctnostem popaměti recituje verše z Koránu: „A Bůh je světlem nebes i země. Světlo Jeho podobá se výklenku, v němž hoří lampa, a lampa je v nádobě skleněné. A nádoba skleněná se podobá hvězdě zářící; a je zapalována ze stromu požehnaného, stromu olivového, jenž není ani východní, ani západní, a olej jeho lehko vzplane, i když se ho nedotkne oheň žádný. A je to světlo na světle!“ Akdaş mluví turecky; jeho vystoupení je tlumočeno hostům do sluchátek i televizním divákům. Kamery zabírají ze všech úhlů ladná zákoutí džamie a střídavě přelétávají vzácné hosty, husté davy přihlížejících a majestátní figuru klerika. „A Bůh vede k světlu Svému, koho chce, a Bůh uvádí lidem podobenství různá. Bůh vševědoucí je o věci každé. V domech, jež Bůh dovolil postavit a v nichž se vzpomíná jména Jeho, slaví Ho ráno i večer muži, které ani obchod, ani prodej nezláká od vzývání Boha, od dodržování modlitby a od dávání almužen, a ti obávají se dne, kdy srdce i zraky se budou obracet, aby je Bůh odměnil za to, co vykonali dobrého, a aby to rozmnožil z laskavosti Své. A Bůh uštědřuje, komu chce, aniž počítá.

Po Akdaşovi se ke slovu dostalo několik dalších řečníků. Předně to byl prezident republiky Šimon Potůček. Ten pro jednou pozapomněl na svůj odpor k železobetonu, zahušťování městské zástavby i nedostatečně moderní architektuře slepě napodobující vzory z minulosti. Dnes s dojetím vítal třpytivou perlu islámského stavitelství a radoval se z toho, že Praha roste do krásy a mění se v pestrobarevnou mozaiku kultur a životních stylů. Je to velký den pro Prahu, velký den pro Česko! Od předsedkyně vlády, pražské primátorky, tureckého vicepremiéra a předsedy tureckého krajanského spolku následně zazněly různé variace na témata krása a jedinečnost chrámu, jeho význam pro duchovní život muslimů v České republice a potřeba harmonického soužití v rozmanitosti.

Zatímco sbor mladíků zpívá v tklivé orientální tónině náboženskou píseň, v níž se nesčetněkrát opakují slova „Allahu akbar!“, velký muftí s prezidentem republiky kráčejí k zahalené pamětní desce umístěné na boční stěně chrámu. Obřad vrcholí. Každý z dvojice významných mužů se chopí jednoho konce provazu a po pár vteřinách důstojného napětí trhnutím odhalí velkou bronzovou tabuli. Potlesk a vřava se nesou ulicemi až do nejzapadlejších koutů Malého Istanbulu. Potůček chvíli mžourá na nápis, ale kromě data 2082 nenachází nic, čemu by rozuměl. Vše je psáno jen turecky a arabsky.

Účastníci následně pod vedením Akdaşe a odborných průvodců v dlouhé řadě vcházejí do mešity k první prohlídce. Předsedkyně vlády Korecká i primátorka si iniciativně berou na hlavy šátky, jak jim bylo doporučeno jejich úředníky. Čeští představitelé, v cizokrajném prostředí poněkud nesví, nevědouce, jak se zde chovat, nesměle pokukují po tajuplné nádheře všude kolem. Zato muslimští hosté kráčejí uvolněně se suverénními výrazy na tváři a plnými doušky vychutnávají půvaby honosné stavby i blízkost Boha milosrdného a slitovného a jeho Proroka. Ať už pocházejí z kterékoli země, cítí se zde jako doma.

Asi o hodinu později, když už bylo po komentované části prohlídky a návštěvníci se postupně začali vytrácet, Demirel s manželkou Azrou ve slavnostní náladě korzoval středem velkolepé lodě chrámu a hledal, s kým by zapředl řeč. Zpozorněl, když spatřil velkého muftího v rozhovoru s Evropanem v saku pepř a sůl s cárem třapaté tkaniny kolem krku. Starousedlík se tvářil náramně důležitě a živě gestikuloval rukama. Demirel se nejprve podivil, jak si ti dva mohli porozumět, protože věděl, že Akdaş mluví pouze turecky, arabsky a persky. Když se k nim přiblížil, slyšel, že oba diskutéři našli průnik svých jazykových znalostí v arabštině. Duchovní se na své standardy choval poměrně přívětivě – snad to bylo dáno dobrou náladou z velkého dne, snad ho obměkčila Evropanova lingvistická vybavenost. Bylo však zřejmé, že by se rád poněkud vtíravého mudrlanta zbavil a věnoval se sobě milejším hostům z okruhu islámských kleriků a učenců.

Když Akdaş uviděl manžele Demirelovy, našel odhodlání zdvořile se z rozhovoru vymanit, a zamířil k nim. Hned se šéfa osidlovacího programu zeptal, jestli neví, co to vlastně bylo za člověka, co se mu tu tolik snažil vemluvit do přízně. Pravda, neměl úplně špatnou arabštinu a ví celkem, co se sluší a patří vůči islámu a jeho představitelům, ale všeho moc škodí. Demirel vysvětlil, že Jeho Eminence měla právě tu čest pohovořit s arcibiskupem Martinem Čulíkem. Akdaş se zarazil, povytáhl obočí a vydechl: „A tak...“ Lehce zakroutil hlavou a odměřeně dodal: „Zvláštní. Tipoval bych ho na nějakého úředníka, nebo ministra školství.“ K dalšímu hovoru na toto téma se neměl, pokynul manželskému páru a vyrazil za skupinkou mužů s kefíjemi na hlavách.[1]

Demirel spěchal pozdravit arcibiskupa, s kterým už dříve při různých příležitostech prohodil pár slov. Přál si, aby si tuzemská hlava katolické církve odnesla vzpomínku trochu vřelejšího přijetí, než se jí dostalo od Akdaşe.

Čulík vykládal, že se přišel poklonit velikosti a moudrosti islámu, vzdát hold mistrovství islámské architektury a přivítat její krásný nový plod v srdci tisícileté Prahy. Přijal pozvání také proto, aby pomohl vytvářet pozitivní energii. Vychvaloval nádheru a nadpozemskou dokonalost nového chrámu, mimo jiné vyváženost mezi majestátností a křehkou něžností, do detailů propracovanou výzdobu či kopuli, při pohledu do níž člověk dostává závrať z Boží velikosti, a mínil, že z každého jednotlivého prvku zde vyzařuje nesmírná duchovní síla. Nato navázal výkladem na své oblíbené téma mezináboženského dialogu a na své zásluhy v této oblasti. „Jistě dobře víte, jak moc mi záleží na dobrých vztazích mezi věřícími různých náboženství v naší zemi i ve světě. Víte, kolikrát jsem se zastal muslimů v této zemi a že soustavně vystupuji proti jedu islamofobie a proti předsudkům plynoucím z neznalostí a bulvárního chápání islámu.“ S trpkostí dodal, že tyto nemoci společnosti a příznaky českého provincionalismu bohužel stále postihují i mnoho křesťanů. Přitom křesťané a muslimové by měli spolupracovat ruku v ruce na duchovním osvícení této země.

Demirel církevního hodnostáře ujistil, že turecká vláda si velmi cení jeho vstřícného postoje k muslimům žijícím v České republice, jeho volání po mezináboženském dialogu, jeho snah nacházet společnou řeč mezi křesťany a muslimy v celosvětovém měřítku a jeho důrazu na toleranci, univerzální pravidla lidskosti a harmonické soužití v multikulturní společnosti. Zdůraznil, že tyto otázky leží na srdci i Jeho Eminenci velkému muftímu, který si přál demonstrovat svůj postoj právě i pozváním Čulíka na dnešní slavnostní událost. Vyjádřil přesvědčení, že Čulík sehrává jedinečnou a nenahraditelnou roli v budování spolupráce a přátelských vztahů mezi muslimy a křesťany, a že jeho přínos v tomto směru bude nesmazatelně vryt do historie.

Polichocený arcibiskup na to prohlásil, že se potvrzuje, že mezináboženský dialog přináší svoje ovoce. Rýsuje se pozitivní vývoj směrem k otevřené občanské společnosti, v níž různé kultury a etnika budou žít jako bratři a sestry v toleranci a vzájemné úctě spojeni darem prozřetelnosti v podobě lidských práv. Začíná se psát nová kapitola dějin této země. Nálady mezi lidmi se mění. Provincionalismus a nacionalismus ztrácejí půdu pod nohama a zmítají se ve smrtelné křeči. Zkorumpovaný establishment, který se zajímal jen o vulgární materiálno půjde brzy od kormidla. Volby přinesou novou vládu, které nebudou otázky společenského pokroku, lidských práv a harmonické koexistence lidí různých kultur lhostejné.

Když konečně došlo na loučení, Čulík stiskl Demirelovi pevně ruku se slovy: „Mějte s námi trpělivost. Vyhlídky dalšího politického vývoje jsou nanejvýš nadějné. Říkám vám: doba půjde rychle dopředu, a tuhle zemi s Boží pomocí přes všechna kolísání a klopýtání čeká dobrá budoucnost.“

Demirel se zahleděl arcibiskupovi do očí a řekl: „O tom nemám nejmenší pochybnost, Vaše Excelence.“

https://zitravsejinak.wordpress.com/

[1] Kefíja je tradiční arabská mužská pokrývka hlavy, kterou tvoří čtvercová tkanina, obvykle bavlněná, různým způsobem přehnutá a složená.

Autor: Tomáš Břicháček | sobota 4.3.2017 8:00 | karma článku: 13.31 | přečteno: 305x

Další články blogera

Tomáš Břicháček

Uprchlické kvóty 2 roky poté (III): Důvody nezdaru

Proč vlastně uprchlické kvóty skončily fiaskem? / Třetí díl seriálu k druhému výročí a ke konci kvót.

21.9.2017 v 20:00 | Karma článku: 11.97 | Přečteno: 188 | Diskuse

Tomáš Břicháček

Uprchlické kvóty 2 roky poté (II): Splněny asi tak z 20 %

Namísto 160 tisíc migrantů se za dva roky podařilo přerozdělit jen cca 30 tisíc. / Druhý díl seriálu k druhému výročí a ke konci kvót.

18.9.2017 v 20:00 | Karma článku: 21.51 | Přečteno: 601 | Diskuse

Tomáš Břicháček

Uprchlické kvóty 2 roky poté (I): Už to máme za pár

Uprchlické kvóty končí v září. Tedy měly by. Evropský parlament a Komise se snaží jejich časovou působnost natáhnout účelovým výkladem. / První díl seriálu k druhému výročí a ke konci kvót.

17.9.2017 v 9:00 | Karma článku: 39.09 | Přečteno: 1968 | Diskuse

Tomáš Břicháček

Junckerův vítr v plachtách aneb naděje na reformu EU vyhasly

Junckerova „jednotnější, silnější a demokratičtější Unie“ nenabízí nic jiného než více centralizace a další posun doleva. Juncker a Timmermans jsou asi takoví reformátoři jako Biľak s Indrou.

14.9.2017 v 20:00 | Karma článku: 42.70 | Přečteno: 3224 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Marek Ryšánek

Než začnete kritizovat...jak si být vzájemně oporou

když se setkávám s lidmi, kteří nemají zkušenosti s křesťanstvím, snažím se jim přiblížit funkci církve obrazem o rodině. Říkám jim, že církev může být taková svého druhu větší rodina, kde jedni druhých břemena nesou.

21.9.2017 v 12:03 | Karma článku: 5.73 | Přečteno: 131 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Jak se... podepsala krví

"Nemohu Ti pomoci, jednou jsem Ti dal do vínku, co jsem uznal za vhodné a nemohu nic měnit." "Alibisto!" Tohle jí ale nestačilo

21.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 7.34 | Přečteno: 190 | Diskuse

Jiří Babor

Vůně

Tak tohle bude asi dost provokativní, to se omlouvám ale je to tak..................................

20.9.2017 v 18:09 | Karma článku: 6.75 | Přečteno: 216 | Diskuse

Dita Jarošová

Roš Hašana z Jičína...

Výstava fotografií "Jeruzalém nedělitelný a věčný" cestovatele, ochránce přírody, poslance PhDr. Robina Böhnishe právě dorazila do Jičína, symbolicky včas, právě v době největšího židovského svátku, Nového roku, vysokého svátku.

19.9.2017 v 21:52 | Karma článku: 12.24 | Přečteno: 240 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

Průšovi já práci hledat nebudu! (povídka)

Když Průša vlezl do mé kanceláře (ano, mám svou kancelář), musel jsem vynaložit obrovské úsilí, abych na sobě nedal znát radost.

19.9.2017 v 14:00 | Karma článku: 12.70 | Přečteno: 399 | Diskuse
Počet článků 128 Celková karma 29.66 Průměrná čtenost 1435

Právník se specializací na právo Evropské unie a mezinárodní právo soukromé. Publicista věnující se evropské integraci, kulturní válce a příležitostně dalším tématům. Osobní stránky: http://www.cs-retromusic.net/brichacek.htm



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.