Tomáš Břicháček

Nástin možné zásadní přestavby Evropské unie - z pohledu právníka

30. 06. 2016 20:00:00
Úvaha o tom, jak by mohla být reformována Evropská unie, aby vybředla ze současné mnohavrstevné krize, která je důsledkem přemíry centralismu a nepokorných vizí levicových pokrokářů, z pohledu právníka se specializací na právo EU.

Následující text psaný v atmosféře po britském referendu představuje úvahu o tom, jak by mohla být reformována Evropská unie, respektive čím by měla být nahrazena, aby Evropa a spolupráce evropských států vybředla ze současné hluboké mnohavrstevné krize, která je důsledkem přemíry centralismu a nepokorných vizí levicových pokrokářů. Jde o první hrubý nástin projektu nového uspořádání integračního celku z pohledu právníka zabývajícího se unijním právem a dlouholetého pozorovatele dění v unijních institucích.

Projekt se vine kolem sedmi základních směrů úvah:

1. Namísto „stále užší unie“ flexibilní spolupráce podle color="rgb(0, 0, 0)"aktuálních potřeb členských států

2. Kombinace povinného základu a volitelné nadstavby

3. Rozhodovací procesy výlučně v rukou institucí reprezentujících členské státy

4. Přesnost vymezení pravomocí podle míry jejich „komunitární“ povahy

5. Výklad práva a dohled nad jeho dodržováním v rukou nepodjatých orgánů

6. Ideologická neutralita

7. Demokratická legitimita odvozena od demokracie na národní úrovni

1) Namísto stále užší unie oboustranná flexibilita

Evropská unie by se měla na prvním místě vzdát programového nasměrování k postupnému prohlubování integrace, jehož (v zakládacích smlouvách nevyslovenou a nepřiznanou, avšak zřejmou) finalitou je vytvoření evropského federativního státu.

Jednosměrná hybnost směrem k centralizaci je ve smlouvách podtržena nejrůznějšími významnějšími i méně významnými jednotlivostmi. Jejím symbolickým vyjádřením je už samo okřídlené spojení o vytváření stále užšího svazku (angl. ever closer union) mezi národy Evropy zakotvené ve Smlouvě o Evropské unii v článku 1 a v preambuli. Dále platí, že všechny pověstné „pasarely“ a další evolutivní klauzule jsou zaměřeny jen k posilování Unie – ať už odstraňováním jednomyslného hlasování (ve prospěch hlasování kvalifikovanou většinou, respektive řádného legislativního postupu) či rozšiřováním pravomocí. Koncept posílené spolupráce je zase založen na principu zpětné záklopky – umožňuje členskému státu připojit se ke skupině, ne však vystoupit. Odpovídá tomu i související pojem vícerychlostní integrace, který sugeruje různě svižný pohyb k jednomu danému cíli. Konečně jde také o různá ustanovení slibující či předvídající postupné vytváření toho či onoho výdobytku (např. společné obrany nebo integrovaného řízení vnějších hranic).

V reformovaném integračním celku by filosofie založená na centralizačním nasměrování měla být opuštěna ve prospěch dynamické obousměrné flexibility podle aktuálních potřeb a preferencí členských států. To by se mělo odrazit v zakládacích smlouvách, doktríně i terminologii. Fráze o stále užší unii, všechny zpětné záklopky, jednosměrné pasarely apod. by měly být odstraněny. Jedinou finalitou integračního projektu by mělo být vytvoření pružné platformy pro spolupráci a dialog evropských zemí, a to zejména v hospodářské oblasti. Tato platforma by měla dát členským státům možnost zapojovat se do společných aktivit – nad rámec jistého povinného společného základu – tu intenzivněji, tu volněji podle aktuální vůle. Neměli bychom mluvit o vícerychlostní integraci, ale třeba o spolupráci s proměnlivou intenzitou, či o Evropě à la carte.

2) Kombinace povinného základu a volitelné nadstavby

Měl by být opuštěn ideál jednotného postupu všech členských států v celé šíři aktivit Unie, kde výjimky (např. posílená spolupráce či zvláštní postavení některých států na základě protokolů připojených ke smlouvám) jsou považovány za něco mimořádného, nežádoucího, dočasného, nouzová poslední možnost, nenajde-li se podpora pro jednotný postup apod. Flexibilita by se měla stát samotným základem systému.

Za tím účelem bych navrhoval rozdělit rámec činností Unie na tři složky. Po vzoru někdejšího maastrichtského chrámu bychom mohli hovořit o pilířích, jejich koncepce by ovšem byla naprosto odlišná. První by představoval povinné jádro, zbylé dva rozdílné modely nadstavby. Můžeme je pracovně označit jako

  • povinný společný základ;

  • fakultativní legislativu; a

  • posílenou spolupráci.

Povinného společného základu by se musely účastnit všechny členské státy. V souladu s dosavadním obecným modelem by se zde vycházelo z toho, že rozhodnutí mohou být přijata i proti vůli jednotlivých přehlasovaných států s výjimkou nejcitlivějších oblastí a aspektů, kde se uplatní jednomyslnost, a přitom jsou závazná pro všechny členské státy. Tento (můžeme říci „komunitární“) model by se ovšem uplatnil jen v omezeném spektru oblastí – na prvním místě se nabízí vnitřní trh včetně pravidel hospodářské soutěže a ochrany spotřebitele, společná obchodní politika ve vztahu ke třetím zemím a dále – ovšem přísně na principu jednomyslnosti – zahraniční politika. Zahrnuty by mohly být také otázky související s pohybem a pobytem občanů členských států na území ostatních členských států, problematika koordinace systémů sociálního zabezpečení ve vztahu k migrujícím pracovníkům a další pečlivě vybrané oblasti a aspekty. Jednotný postup si samozřejmě vyžadují také základní institucionální otázky – např. uspořádání společných orgánů, jejich sídla, zaměstnanci, úřední jazyky, apod.

Druhý pilíř by představovaly pravomoci určené k přijímání fakultativní (tedy volitelné) legislativy. Ta by se lišila od právních předpisů prvního pilíře tím, že by byla závazná pouze pro členské státy, které by se k ní dobrovolně přihlásily (model opt-in). Závaznost by vznikla na základě oznámení členského státu, že si přeje účastnit na aplikaci daného aktu. Stát by mohl později svou účast vypovědět v dané výpovědní lhůtě (např. nejpozději ke konci třetího čtvrtletí s účinností od začátku následujícího roku). Akty fakultativní legislativy by nesměly být neslučitelné s akty prvního pilíře či narušovat jejich řádnou aplikaci. Do tohoto pilíře by mohla být přesunuta většina současných pravomocí EU – např. ty pro oblast ochrany životního prostředí, dopravy, energetiky, sociální politiky, justiční spolupráce v civilních i trestních věcech, policejní spolupráce, azylu a přistěhovalectví, transevropských sítí, zemědělství či vědy a výzkumu.

Třetí pilíř by byl založen na nově koncipovaném institutu posílené spolupráce. Tento model by určen pro složitější strukturovanou spolupráci vyžadující přijímání rozsáhlých souborů legislativních aktů a vytváření nových společných orgánů. Ze stávajících výdobytků integrace by se hodil např. pro jednotnou měnu, Schengenský prostor či jednotný patent a patentové soudnictví, jinak např. pro společnou obrannou politiku. K aktivaci posílené spolupráce by bylo třeba souhlasu Evropské rady – řekněme při hlasování kvalifikovanou většinou 55 % členských států, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie. Souhlas by byl dán za splnění podmínek stanovených v zakládacích smlouvách. Mezi ně by měla patřit a) okolnost, že posílená spolupráce nenarušuje fungování prvního pilíře a b) účast určitého minimálního počtu států – řekněme pěti. Co je zásadní, každý stát by měl později právo posílenou spolupráci vypovědět, opět s jistou (zde snad delší) výpovědní lhůtou. Podmínky konkrétní posílené spolupráce by byly upraveny vždy v samostatné mezinárodní smlouvě označené jako protokol a připojené k zakládacím smlouvám EU.

3) Rozhodovací procesy výlučně v rukou institucí reprezentujících členské státy

Rozhodovací procesy, zejména pak přijímání legislativy, by měly být v rukou institucí, které mají srozumitelný mandát, a které mají předpoklady pro to, aby sledovaly společný či většinový zájem členských států. Proto by rozhodování mělo být svěřeno výlučně orgánům založeným na reprezentaci jednotlivých členských států, tj. Radě a Evropské radě. Naopak zde nemají co dělat „nadnárodní“ orgány s nepřímou legitimitou a neurčitou odpovědností, jež z logiky věci sledují zájmy expanze činnosti integračního celku a tedy své vlastní moci, a představují do určité míry konkurenční sílu členským státům. Nové uspořádání by mělo předejít vytváření arogantní garnitury nadnárodních mocipánů, a podtrhnout, že integrační celek má být členským státem sluhou, nikoli pánem nebo soupeřem. Komise a Evropský parlament by tudíž měly být zrušeny.

Legislativní proces a přijímání rozpočtu by zcela převzala Rada (a jí podřízené pomocné orgány – Výbor stálých zástupců a expertní skupiny), a to včetně přijímání prováděcích aktů. Legislativní iniciativu by měly jednotlivé členské státy nebo skupina států. Navrhovatel by předložil odůvodněný projekt, který by nejprve musel být Radou (při hlasování prostou většinou členských států), připuštěn k dalšímu projednávání. Navrhovatel by poté projekt ve spolupráci se sekretariátem Unie rozpracoval do podoby hotového návrhu, který by byl následně přikázán konkrétní expertní skupině a dále projednáván stejným způsobem, jako je tomu doposud. Návrh rozpočtu by připravoval nově vytvořený Rozpočtový výbor jakožto pomocný orgán Rady složený z expertů členských států.

Akty v rámci povinného prvního pilíře by byly schvalovány v zásadě kvalifikovanou většinou – ale vyšší než dnes, řekněme dvě třetiny členských států, které představují nejméně 70 % obyvatelstva Unie. V citlivých oblastech, jako jsou daně, by byla zachována jednomyslnost. Pro přijetí fakultativního aktu v rámci druhého pilíře by stačila (stávající) nižší kvalifikovaná většina 55 % členských států, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie. V rámci posílené spolupráce by legislativní proces včetně nastavení hlasování upravoval příslušný protokol ustavující tuto spolupráci.

Pokud jde o unijní administrativu, ta by se skládala z jednotlivých specializovaných úřadů a agentur EU. Tam, kde nyní funkci správního orgánu vykonává sama Komise – zejména v oblasti ochrany hospodářské soutěže – by byly vytvořeny nové úřady. Úřady by byly podřízeny Radě. Dohled nad nimi by zajišťoval nově vytvořený Správní výbor jakožto další pomocný orgán Rady složený z dlouhodobě vyslaných expertů členských států ze stálých zastoupení, který by měl jinak na starost otázky spojené s každodenní správou aparátu a majetku Unie (se zaměstnanci, budovami apod.), a jemuž by byl podřízen sekretariát EU vytvořený ze stávajícího sekretariátu Rady.

Funkce stálého předsedy Evropské rady by byla zrušena a vrátil by se princip rotujícího předsednictví. Zrušena by byla i funkce Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.

4) Přesnost vymezení pravomocí podle míry jejich „komunitární“ povahy

Přesnost vymezení pravomocí by se měla odvíjet od míry jejich „komunitární“ povahy, či přesněji řečeno podle toho, do jaké míry bude přijatými akty členský stát vázán, i když s nimi nesouhlasil, respektive, zda má později možnost jejich závaznost ve vztahu k sobě jednostranně ukončit.

Proto by měla být největší pozornost věnována těm pravomocem v oblasti prvního pilíře, které by umožňovaly přijetí právního předpisu EU kvalifikovanou většinou. Není možné, aby zde dále existovaly vágní a široké pravomoci typu nynějšího článku 114 SFEU, podle kterého je Unie zmocněna, není-li v zakládacích smlouvách stanovena zvláštní pravomoc, harmonizovat vnitrostátní právo za účelem vytvoření a fungování vnitřního trhu. Takový právní základ je výsměchem jakékoli představě o jasně vymezených a omezených pravomocí integračního celku, resp. zásadě svěřených pravomocí. Právní základy musí být konkretizovány a musí se týkat konkrétních dílčích oblastí a aspektů.

Tam, kde by pro určitou oblast související s vnitřním trhem nebo jinými okruhy zahrnutými do prvního pilíře neexistoval specifický právní základ nebo by akt měl významné přesahy do jiných oblastí (např. do oblasti sociálního zabezpečení, pracovních podmínek, ochrany životního prostředí, držení zbraní, úpravy letního času apod.) by Unie mohla přijímat legislativu jen na základě jednomyslnosti.

V oblasti druhého pilíře, tj. fakultativní legislativy, by nebylo třeba na přesnost vymezení pravomocí uplatňovat tak přísný metr. Na druhou stranu by zde mohl být zaveden určitý korektiv na bázi rozpracované a upřesněné koncepce subsidiarity, podle něhož by se přijaté fakultativní akty musely týkat otázek se zřetelně přeshraničním rozměrem, přičemž společná regulace by přinesla hmatatelné výhody oproti regulaci na vnitrostátní úrovni.

Pokud jde o posílenou spolupráci, ta by se dle nové koncepce nijak nevázala na pravomoci Unie. Mohla by pokrýt kteroukoli oblast s výhradou, že nesmí narušit fungování prvního pilíře. Jinak by skupina členských států – zájemců o navázání posílené spolupráce nebyla nijak omezena v rozletu, ať už jde o to, čeho by se dojednaná spolupráce měla týkat, či toho, jak upraví zmocnění orgánů tuto spolupráci provádějících.

5) Výklad práva a dohled nad jeho dodržováním v rukou nepodjatých orgánů

Aby unijní instituce byly drženy ve vytyčených mezích a v zájmu právní jistoty pro EU, členské státy i občany, je třeba zajistit nestranný, rozumný výklad unijního práva a účinný a přísný kompetenční dohled.

Nic z toho v současné EU nefunguje. Výklad pravomocí EU, respektive řešení kompetenčních sporů je nyní v rukách Soudního dvora EU. Ten se dávno chopil role jakéhosi ústavního soudu EU budujícího a chránícího vlastní ústavní systém. Jde o soud prointegračního zaměření, který vykládá pravomoci svěřené Unii extenzivním způsobem, rozhoduje kompetenční spory pravidelně ve prospěch Unie a maximalizuje účinky evropského práva. V souhře s Komisí a Evropským parlamentem a jejich přihrávkami (v podobě kompetenčních žalob či žalob Komise na porušení smlouvy) a díky četným řízením o předběžných otázkách vnitrostátních soudů (které dávají nové a nové příležitosti k výkladu) dotváří a přetváří právní rámec EU podle svých představ. Vzniku takové situace je třeba se v reformovaném institucionálním uspořádání vyhnout. K tomu je třeba provést několik změn:

Jednak by mělo být vytvořeno síto, které umožní zadržet před propadnutím do soudní soustavy některé otázky výkladu evropského práva, které nejsou mezi členskými státy sporné, a které není třeba řešit soudní cestou. Tuto úlohu by měl zastat Výbor pro právní otázky, jakožto pomocný orgán Rady, v němž by byli zastoupeni národní experti na evropské právo a s poradním hlasem několik zástupců Právní služby Rady. Výbor by projednával předběžné otázky národních soudů směřující na výklad ustanovení primárního a sekundárního práva EU. K Stálému soudnímu dvoru by pak propadly jen ty předběžné otázky, kde by Výbor nedosáhl konsensu ohledně výkladového stanoviska. Výbor by byl též první platformou pro smírné řešení kompetenčních sporů a řízení o porušení smlouvy. Jen ty, kde by se nepodařilo nalézt smírné řešení, by se dostaly k Stálému soudnímu dvoru.

Tribunál a Soudní dvůr (přejmenovaný na Stálý soudní dvůr) by byly zachovány v základních rysech ve stávající podobě, došlo by ovšem k několika změnám. První by se týkala výběru soudců. Soudci Tribunálu i Stálého soudního dvora by se mohli stát jen úřadující vnitrostátní soudci, v případě Stálého soudního dvora úřadující soudci z řad nejvyšších soudních institucí. Ti by byli pro výkon funkce unijního soudce uvolněni ze svých vnitrostátních funkcí na šest let. Jejich mandát by nemohl být obnoven. Časově omezený mandát by měl bránit vzniku soudcovských dinosaurů, kteří jsou s léty více a více zakořeněni ve slonovinové věži nadnárodního prostředí vzdáleného od reality a jejichž loajalita vůči vlastnímu státu se oslabuje. Omezení na úřadující soudce by mělo podtrhnout požadavek na spojení s praxí, a zabránit obsazení unijních soudů nadšenými prointegračními akademiky. Soudce by jmenovala Evropská rada, přičemž by u každého státu vycházela z jeho návrhu.

Další změna by spočívala v tom, že by byl vytvořen Nejvyšší soudní dvůr EU, který by byl konečnou autoritou pro výklad kompetencí EU a pro řešení kompetenčních sporů. Tyto případy by nadále primárně řešil Stálý soudní dvůr, kterýkoli členský stát by se však proti jeho rozhodnutí mohl odvolat k této nové nejvyšší instanci. Tento soud, který by zasedal jen příležitostně, by byl obsazován delegáty z řad úřadujících ústavních soudců členských států vysílaných ústavními soudy, resp. obdobnými institucemi členských států.

Roli zrušené Komise jakožto strážkyně Smluv, která dohlíží nad dodržováním evropského práva členskými státy a může podat žalobu na stát, který podle ní toto právo porušuje, by nahradily jednotlivé členské státy. Ty by měly nyní výlučné právo podat žalobu na jiné státy. Ohledně žaloby by nejprve hledal smírné řešení Výbor pro právní otázky, přičemž až v případě neúspěchu by případ propadl k Stálému soudnímu dvoru.

6) Ideologická neutralita

V současné době jsou zakládací smlouvy i sekundární právo velmi ovlivněno ideologií moderní levice a jsou ve vysoké míře zaneseny jejími koncepty. Lze dokonce říci, že Unie se stala převodní pákou pro prosazování levicově-liberální ideologie po Evropě. Tento stav musí skončit.

Jestliže členské státy v současné době nejsou schopny koncipovat integrační celek jako společenství založené na křesťanských hodnotách, a žádné jiné duchovní pojítko zde není, je nutno trvat na tom, že Unie by měla být ideologicky neutrální.

Má-li EU fungovat jako společenství desítek států, společná politika by měla být založena na širším společenském konsensu. Měla by se vyhýbat nastolování kontroverzních, citlivých společenských agend (např. otázky spojené se sexuálními menšinami, antidiskriminační legislativou, pozitivní diskriminací, interrupcemi apod.). Ty by měly být ponechány k rozhodování co nejblíže občanům, v rámci sourodých občanských společenství, kterými jsou členské státy.

Nejpřísnější metr na ideologickou neutralitu by se měl uplatnit na text zakládacích smluv a legislativu v oblasti povinného prvního pilíře. V oblasti fakultativní legislativy by mohl být přístup volnější, neboť rozhodnutí o účasti na aplikaci takové legislativy by bylo na každém členském státu. Obdobně, a to ještě ve větší míře, to platí pro posílenou spolupráci.

Listina základních práv EU, která je výkladní skříní moderní levice, by měla být zrušena. Unie by propříště měla vycházet pouze z Evropské úmluvy o lidských právech (ať už bude smluvní stranou, či nikoliv).

7) Demokratická legitimita odvozena od demokracie na národní úrovni

Nové uspořádání by vyžadovalo odlišné pojetí demokratické legitimity integračního celku.

Dosavadní formalistické, po povrchu jdoucí snahy o demokratizaci Unie se soustředily na techniku rozhodování, a to zejména na posilování úlohy Evropského parlamentu. Těmto snahám a důvodům, pro které se ukázaly být liché, se podrobně věnuji v knize Unie blízká i vzdálená. Tam také docházím k závěru, že vzdálenost a nedemokratičnost unijních rozhodovacích postupů nelze v zásadních ohledech změnit k lepšímu. Je třeba s nimi pracovat jako s danostmi.

Pozornost při posuzování problému demokratické legitimity by se proto měla přesunout od techniky rozhodování na unijní úrovni na otázku rozsahu kompetencí Unie a jejich využívání. Cesta k demokratické legitimitě rozhodování o věcech veřejných v prostoru Evropské unie nevede skrze nadnárodní parlament, nýbrž skrze parlamenty vnitrostátní. Jinak řečeno, těžiště politického rozhodování se musí vrátit na národní úroveň. Aby rozhodování na nadstátní úrovni – daleko od občanů a mimo skutečnou demokratickou kontrolu – bylo odůvodněné, mělo by se omezit na řešení otázek skutečně přeshraniční povahy, které nelze uspokojivě řešit na úrovni členských států, a jejichž rozhodování dál od občanů je vyváženo citelnými výhodami. Nemělo by překračovat meze toho, co odpovídá internacionalizaci lidských aktivit a potřebě jejich regulace na mezinárodní úrovni.

Nové uspořádání, které jsem právě nastínil, by šlo takovou cestou. Rozhodování by se v podstatné míře vrátilo do rukou vnitrostátních parlamentů. Takto by byla i bez zbytečného Evropského parlamentu zajištěna nesrovnatelně vyšší míra demokratické legitimity, než máme v EU dnes. K tomu by došlo především díky kombinaci povinného základu a volitelné nadstavby. Ta neznamená nic jiného, než že oblast vyloučená z rozhodování na vnitrostátní úrovni by byla radikálně omezena a soustředila by se právě na otázky, kde společný postup přináší přidanou hodnotu. V oblasti fakultativní legislativy i posílené spolupráce by pak demokratická legitimita vycházela z toho, že rozhodnutí, zda se bude členský stát účastnit aplikace fakultativního předpisu nebo bude zapojen do posílené spolupráce, bude záviset na jeho rozhodnutí, které bude moci být v souladu s výsledky příštích voleb a aktuálními potřebami přehodnoceno.

Poznámky:

1) Jako přednáška dostupné zde

2) Text byl zařazen jako dodatek do mé knihy Unie ve víru migrační krize (IVK, 2016).

3) Problémy, na které projekt reaguje, podrobně rozebírám v knize Unie blízká i vzdálená (IVK, 2014). Navržená řešení jsou připravená nově v návaznosti na současný rychlý vývoj událostí kolem britského referenda.

4) V projektu neřeším, zda je možno tímto způsobem reformovat stávající Unii změnou smluv, nebo zda by se měl uplatnit na zelené louce po dezintegraci.

Autor: Tomáš Břicháček | karma: 26.37 | přečteno: 1489 ×
Poslední články autora