Tristní obraz bezpečnostní situace v „Evropě bez hranic“

Nová výroční zpráva unijní agentury Frontex představuje ohromující obraz rozsahu a závažnosti současné migrační krize a podtrhuje její dopady na vnitřní bezpečnost.

O aktuální bezpečnostní situaci v rámci schengenského prostoru si už dělá iluze asi málokdo. Opojení z „Evropy bez hranic“ na pozadí nekontrolované migrační invaze a s ní spojených divokých výtržností, teroristických útoků, sexuálních štvanic na ženy či nárůstu běžné kriminality rychle vyprchalo. Těm zbývajícím, kteří ještě optimismus a víru v udržitelnost stávajícího systému neztratili, by měla být předepsána jako lék četba čerstvě vydané výroční zprávy Evropské agentury pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie (Frontex). Publikace s názvem Risk Analysis for 2016 z 5. dubna je bohatým zdrojem dat a poznatků o migračních tocích v uplynulém roce, (ne)schopnosti Evropy vypořádat se s nimi a důsledcích pro bezpečnost.

Migrační záplava

Zpráva přináší jednak množství statistik a poznatků k objemu migračních toků, které, jak zdůrazňuje, nemají v Evropě obdoby od druhé světové války.

V roce 2015 bylo odhaleno 1 822 337 nelegálních překročení vnější hranice schengenského prostoru. To představuje oproti údaji za rok 2014 (282 962), který byl už sám o sobě rekordní, více než šestinásobný nárůst. Odhaduje se, že tyto přechody jdou na vrub asi 1 000 000 osob.

Zpráva připouští, že ilegálních překročení hranic mohlo být ve skutečnosti mnohem více, protože migranti mohli vstoupit do schengenského prostoru, aniž byli detekováni. To je vyvozováno mimo jiné z toho, že řada migrantů připluvších na řecké ostrovy vešla v kontakt s místními orgány až během svého pobytu na ostrovech. Za těchto okolností je podle Frontexu pravděpodobné, že neznámé množství migrantů překročilo hranici a pokračovalo dále ve své cestě, aniž by byli odhaleni jakýmikoli pořádkovými silami.

Dokonce i počet migrantů zapojených do odhalených nelegálních překročení vnější hranice je pouze odhadován, a to z toho důvodu, že „[n]eexistuje žádný systém EU schopný sledovat pohyb osob po nezákonném překročení hranic. Proto není možné určit přesný počet osob, které nezákonně překročily dva úseky vnějších hranic EU.“

Bezprecedentní byl též objem migračních toků přes vnitřní hranice. Drtivá většina uprchlíků, kteří vstoupili do schengenského prostoru přes Řecko a velká část těch, kteří přišli přes Itálii, pokračovali dále do jiných členských států, hlavně do Německa – ač podle azylových pravidel EU (nařízení Dublin III) byly příslušné k projednání jejich žádosti státy, kudy ilegálně vstoupili do EU. Napříč EU tak procházelo kolem jednoho milionu osob bez odpovídajících cestovních dokladů.

Zpráva dále uvádí, že v roce 2015 bylo identifikováno v EU 701 625 osob pobývajících zde ilegálně (tj. např. odmítnutých žadatelů o azyl, osob s propadlým vízem apod.), což znamená nárůst o 65% oproti roku 2014. Počet podaných žádostí o azyl přesáhl v minulém roce 1 350 000, což je opět bezprecedentní číslo.

Nedostatečné kontroly totožnosti

Zpráva poukazuje na značné nedostatky v procesu zjišťování totožnosti a státní příslušnosti migrantů. Uvádí, že „[u]rčení identity velkého množství migrantů s chabými doklady je jedna z hlavních výzev, s nimiž jsou orgány pohraniční stráže konfrontovány.“ Obdobně ředitel Frontexu v předmluvě hovoří o „jedné z nejnaléhavějších výzev“ v souvislosti s otázkou „jak rozlišit legitimní žadatele o azyl, kteří dorazí na vnější hranici bez dokladů od jedinců představujících bezpečnostní riziko a ekonomických migrantů, kteří se snaží zneužít systém a deklarují falešnou státní příslušnost”. – K tomu dodávám, že v unijním žargonu slovo „výzva“ znamená v podstatě eufemismus pro neřešitelný problém.

Ze zprávy vyplývá, že při kontrole totožnosti se orgány států na vnější hranici setkávaly s velkými obtížemi, a ve významné míře nebyly schopny tomuto úkolu dostát. Velká většina migrantů dorazila bez odpovídajících dokladů – ať už zcela chybějících, jiných než cestovních, pochybných nebo zjevně padělaných. Byla zde velká četnost lživých prohlášení o státní příslušnosti Sýrie a Afghánistánu ze strany jedinců z jiných zemí s malou pravděpodobností na získání azylu v EU, což ukázala důkladná zkoumání, tam kde byl pro ně prostor. Mnoho nominálních „Syřanů“ a „Afghánců“ tudíž při registraci zřejmě získalo tuto klasifikaci neprávem. I když migranti měli určitý druh dokladu totožnosti, nebyl vždy prostor a potřebné kapacity pro zkoumání, zda doklady nejdou falešné nebo nepatří jiné osobě. Přetížené orgány pohraniční stráže, jako byly ty řecké po většinu roku 2015, často nebyly sto důkladně zkoumat totožnost a státní příslušnost a migranty posílaly dále bez bližšího určení. To je zřetelně vidět u statistik nelegálních překročení hranic. V kolonce „země původu“ se na druhém místě hned za Sýrií umístilo „neurčeno“ s 31% (556 432 případů).

Bezpečnostní rizika

Otázka totožnosti a státní příslušnosti je klíčová nejen z hlediska posouzení práva na azyl. Jak podotýká Frontex, „správa hranic má také významný bezpečnostní rozměr“. S nedostatečnou kontrolou jsou spojeny potenciální negativní dopady na vnitřní bezpečnost. Při přijímání velkého množství neidentifikovaných osob, je zde zřetelné nebezpečí, že do EU mohou přicházet osoby představující bezpečnostní hrozbu, které mohou zneužívat této situace.

Zpráva připomíná teroristické útoky v Paříži v listopadu 2015, které „jasně ukázaly, že neregulérní migrační toky mohou být využity teroristy ke vstupu do EU. Dva z teroristů zapojených do útoků předtím nezákonně vstoupily přes Leros a byli registrováni řeckými orgány. Předložili padělané syrské dokumenty, aby urychlili svůj registrační proces.“

Zpráva dále hovoří o „ohromujícím množství“ občanů EU, kteří se zapojili do konfliktu v Sýrii po boku džihádistů. Mnoho z nich prý zvolilo pro návrat neregulérní cestu. Konstatuje, že „[i]slamističtí extrémisté využijí nelegální migrační toky, kdykoli takové pohyby budou vyhovovat jejich plánům.“ – K tomu dodejme, že i jeden z pěti hlavních protagonistů teroristických útoků v Bruselu v březnu 2016 se do Evropy vrátil inkognito jako „uprchlík“ přes řecký ostrov Leros. Připomeňme také, že ředitel Europolu Rob Wainwright v rozhovoru pro německý deník Neue Osnabrücker Zeitung 19. února uvedl, že Europol odhaduje, že v Evropě je mezi 3000 a 5000 osob, které se vrátily z výcviku v táborech radikálních islamistů.

Z hlediska boje s terorismem je také klíčové zabránit dovozu zbraní, když např. země bývalé Jugoslávie představují jejich velkou zdrojovou oblast. Zpráva uvádí, že několik dní před listopadovými útoky v Paříži rutinní policejní kontrola v Německu odhalila pistole, ruční granáty, kalašnikovy s municí a rozbušky. Zbraně byly převáženy v autě z Černé Hory do Francie „mužem pravděpodobně spojeným s osobami podezřelými z účasti na pařížských útocích“.

Nejde jen o nejzávažnější kriminalitu. Zpráva upozorňuje na četné násilné incidenty, při nichž si davy migrantů snažily prorazit cestu vpřed. Ignorovali přitom pokyny veřejných činitelů, chovali se vůči nim agresivně a uchylovali se i k fyzickým útokům. K jejich pacifikaci byl nutný zásah pořádkových sil. Tyto situace vznikaly jednak při samotném přechodu vnější hranice, ale také ve vnitrozemí podél hlavních cest do cílových destinací migrantů. Obecně k násilnostem docházelo tehdy, kdy migranti narazili na překážku v dalším postupu. V mnoha případech neklid vyplýval z frustrace migrantů. Mnozí předpokládali, že budou v EU vítáni, jak o tom často referovala média, ale namísto toho se museli podrobit registraci a dlouhému čekání v přelidněných podmínkách, což vedlo k jejich zuřivosti.

Těchto střetů se účastnily velké, více než tisícihlavé shluky lidí, které zahrnovaly jedince s různým profilem a státní příslušností, což komplikovalo snahy úřadů dávat jim pokyny a základní informace. Byli zde promíšeni samostatní mladí muži a rodiny s ženami a dětmi, které byly někdy záměrně umístěny do čela skupin za účelem usnadnění jejich průchodu.

Návraty

Zpráva poukazuje též na neefektivitu současného systému navracení (vyhoštění) cizinců, kteří nemají právo pobývat v EU. Cituje výrok Komise, která ve svém Evropském programu pro migraci (13. 5. 2015) sama přiznává, že „jedním z lákadel pro nelegální migranty je i vědomí toho, že návratový systém EU, který by měl vracet zpět nelegální migranty nebo osoby, jejichž žádost o azyl je zamítnuta, nefunguje dokonale“.

Počet rozhodnutí přikazujících návrat je dlouhodobě mnohem větší než množství skutečně provedených návratů. Snížit propast mezi těmito dvěma čísly označuje zpráva jako další „výzvu“. Hlavní důvody neefektivity spočívají v praktických problémech při identifikaci navracené osoby a obdržení nezbytných dokumentů ze země návratu. Snížit propast mezi vydanými návratovými rozhodnutími a skutečnými návraty označuje zpráva jako další „výzvu“.

V roce 2015 bylo – i při milionovém smíšeném vpádu migrantů (z nichž ovšem většina podala žádost o azyl) a při více než 700 000 identifikovaných cizinců bez práva pobývat v EU – hlášeno pouze 286 725 rozhodnutí přikazujících návrat. Jako provedených je evidováno pouze 175 220. Přitom, jak zpráva podotýká, ani toto číslo neznamená, že všechny nominálně provedené návraty byly skutečně realizovány. Toto číslo totiž vedle zahrnuje vedle nucených návratů i návraty dobrovolné (v roce 2015 bylo 47% „provedených“ návratových rozhodnutí evidováno jako dobrovolných, 41% jako nucených a 12% neupřesněno), přičemž mnoho z nich není v praxi realizováno, protože vyhoštěné osoby v zemi zůstanou ilegálně. Dobrovolné návraty jsou podle zprávy jen v nemnoha státech důkladněji kontrolovány.

(Dodejme, že podle údajů Komise citovaných v Akčním plánu EU v oblasti navracení, v roce 2014 skutečně odcestovalo méně než 40 % nelegálních migrantů, kterým bylo nařízeno opustit EU. Ve stejném dokumentu Komise nepřímo přiznává, jaké potíže pro návratový systém představuje schengenský systém: „Pro nelegální migranty, kteří mají zákonnou povinnost odcestovat, je [...] možné vyhnout se navrácení jednoduše tím, že se přestěhují do jiného členského státu v schengenském prostoru. Pokud jsou zadrženi, musí být zahájeno nové řízení, čímž se návrat dané osoby dále zdržuje. V praxi tedy není možné zajistit vzájemné uznávání rozhodnutí o navrácení vydaných daným členským státem a vynucení jejich vykonání v celé EU.“)

Zpráva uvádí, že problémem jsou i průtahy v návratovém řízení. Pro ekonomické migranty může být pobídkou pro cestu do EU už vidina dočasného čerpání výhod – jako je poskytnutí stravy a přístřeší a drobné dávky –, které je s pobytem zde spojeno.

„Evropa bez hranic“ v závažné bezpečnostní krizi

Ve zprávě nenajdeme žádné zmínky o hromadných sexuálních útocích v Německu na silvestra 2015 a o podobných událostech v Rakousku, Švédsku, Finsku a dalších zemích, stejně jako o případech individuálních sexuálních napadení, spojených s „uprchlíky“, jejichž oběti se už počítají v řádech tisíců. Nejsou zde ani analyzovány dopady migrační záplavy na nárůst běžné kriminality či zátěž, kterou pro bezpečnostní složky členských států představuje udržování pořádku v azylových centrech. Zpráva nepřekračuje limity politické korektnosti a její krotká kritika se zaměřuje na technickou stránku fungování správy vnější hranice.

Nesetkáme se zde pochopitelně ani s náznakem kritického zamyšlení ohledně role Schengenu – jakožto prostoru nekontrolovaného pohybu osob napříč desítkami států – při vzniku současných problémů. (O takovou úvahu se snažím v článku Evropská migrační katastrofa je důsledkem Schengenu). Schengen je evropskými centralisty nadále veleben jako „jedinečný symbol evropské integrace“, „jeden z nejvýznamnějších úspěchů evropské integrace“, „největší vymoženost EU“ apod.

I přes umírněnost své kritičnosti zpráva Risk Analysis for 2016 celkově představuje ohromující obraz rozsahu a závažnosti současné krize. Ukazuje nesmírný objem migračních toků, děravost vnější hranice Schengenu, neschopnost kontrolovat, kdo vůbec do Evropy přichází, a s tím spojený problém, jak odlišit oprávněné žadatele o azyl v lepším případě od ekonomických migrantů, v horším od islamistických bojovníků, neúčinnost systému navracení „ilegálů“.

Je zřejmé, že migrační krize je v podstatné míře hlubokou krizí bezpečnostní. „Evropa bez hranic“ není jen o pohodlném cestování a rychlejší přepravě zboží mezi státy. Je také zónou volného pohybu ilegálních migrantů, teroristů, sexuálních útočníků či zbraní a je katalyzátorem migrační krize. Po letech opojení z schengenského pozlátka přišlo tvrdé vystřízlivění spojené s pochopením, že cena, která se platí za pár ušetřených minut na hranicích je nesmírně vysoká a každopádně v hrubém nepoměru k přínosům.

Psáno pro revue Pravý břeh