Zítra už bude všechno jinak - kapitola 3 (obraz 2)

Druhý obraz třetí kapitoly románu na pokračování z daleké budoucnosti České republiky. Úterý 12. května 2082, brzké odpoledne.

úterý 12. května 2082, brzké odpoledne

Automatická vjezdová brána se odsunula stranou, aby do pečlivě střeženého areálu vpustila černé audi s diplomatickou registrační značkou. Uniformovaný příslušník ostrahy zasalutoval. Vůz najel na dlážděnou cestu lemovanou rododendrony, po níž se svižně prohnal úhledným parkem. Zastavil u honosné patrové budovy v osmanském stylu, která byla čímsi mezi mohutnou vilou a malým palácem. Řidič s úslužným gestem otevřel dveře a z vozu vystoupil Arhan Demirel.

Palác Mehmet Görmez Kasri byl jako vystřižen z pohádek tisíce a jedné noci. Představené dvouramenné schodiště stoupalo ke vchodu, nad nímž se klenuly tři oblouky s červeno-bílým lemem. Zdi s vysokými okrouhlými okny byly zdobeny bohatými ornamenty a arabskými kaligrafickými nápisy velebícími Alláha a jeho Proroka. Sotvakdo by v tomto dokonalém kusu orientální architektury hledal někdejší novorenesanční – podle Demirelova soudu velmi fádní – Letenský zámeček. Budova po kompletní přestavbě v roce 2079 našla svůj nový účel jako sídlo Turecké islámské náboženské obce v České republice (Diyanet Işleri Türk-Islam Birligi), a – co především – její hlavy, velkého muftího.

Občasné návštěvy u nejvyššího sunnitského klerika v zemi nepatřily k Demirelovým oblíbeným kratochvílím. Jeho eminence Ibrahim Akdaş nebyl vskutku dvakrát příjemným společníkem na odpolední posezení. Tvrdý, fundamentalistický, dogmatický, asketický, neústupný, karatelský – tato přízviska nejlépe vystihovala tohoto nanejvýš věrného a zaníceného služebníka Alláhova. I konzervativec, jako byl Demirel, žijící v zásadě podle přikázání a tradic islámu, avšak s jistým pochopením pro lidské poklesky, se musel při setkání s velkým muftím cítit jako nejnižší hříšník. Demirel uznával Akdaşovu ryzost ve víře a v ideálech, a do jisté míry ji obdivoval, obával se však, aby klerik svou horlivostí a nesmiřitelností nenarušil klidný, organizovaný běh věcí. Štěstí, že náboženská obec podléhala politickému vedení turecké vlády, respektive Úřadu pro náboženské záležitosti (Diyanet Işleri Başkanligi), a její činnost musela souznít se zájmy státu.

Velký muftí přijímal šéfa osidlovacího programu pokaždé v prostorném salonu obloženém náboženskými knihami, v jehož koutě stál stolek s velkým modelem budoucí mešity Merkez camii. Zde nad sklenkami silného slazeného čaje probírali vše potřebné ohledně náboženského života expandující turecké komunity – výstavbu a provoz mešit a náboženských škol, zajištění dostatku kleriků a učitelů, finance, jednání s křesťanskými církvemi o odkupu jejich objektů, stížnosti na chování úřadů a původních obyvatel a podobně. Velkým tématem poslední doby byly závěrečné práce na Merkez camii.

Na dnešní schůzce měly být doladěny právě organizační věci kolem slavnostního ceremoniálu otevření centrální džamie, jenž byl stanoven na pátek 12. června. Diskuse se rychle stočila na seznam prominentních hostů včetně řečníků, který bylo třeba v nejbližších dnech finalizovat. Rozhodující slovo zde měla turecká vláda a Úřad pro náboženské záležitosti, Akdaş však byl s předstihem konzultován a byla mu dána možnost předložit vlastní návrhy pozvaných v rozsahu do patnácti osob. Zdálo by se, že s výsledkem neměl důvod být nespokojen. Vláda odsouhlasila většinu z jím navrhovaných jmen – vesměs sunitských kleriků a učenců. Jen duchovní Abdulazíz al-Omarí z univerzity al-Azhar proslulý otevřeným hlásáním radikálních názorů, omlouváním islamistického terorismu a urážlivými výroky o Židech byl zamítnut jako „kontroverzní osobnost“ s tím, že jeho přítomnost by mohla vzbudit nežádoucí ohlasy. To Akdaş přešel pokrčením ramen. Z pracovní verze seznamu však celkově viditelně nadšen nebyl.

Klerikovi se nezamlouvalo, že příliš mnoho zamýšlených hostů má být z prostředí mimo svět islámu; zejména měl na mysli představitele veřejného života České republiky a hlavního města Prahy. Prezidenta republiky, předsedkyni vlády, pražského primátora a další funkcionáře byl ještě schopen skousnout, zvláště citlivě však vnímal možnou účast arcibiskupa pražského a primase českého Martina Čulíka. „Co má co dělat křižácký biskup na otevření islámského svatostánku? K čemu ho tam potřebujeme? Co si od toho vláda slibuje?“ hartusil.

Demirel se posilnil douškem horkého čaje a mírným tónem začal vysvětlovat: „Vaše eminence jistě chápe, že jsou zde určité diplomatické a strategické ohledy, které nás vedou k tomu, abychom ukázali přiměřenou dávku dobré vůle a vstřícnosti. Musíme určitým způsobem reagovat na volání po mezináboženském dialogu, multikulturním soužití a toleranci, které na Západě, a konkrétně v této zemi, tolik zaznívá. Jsme ve fázi, kdy je na místě nastavit vlídnou tvář, aby…“

„Nejsem příznivec bratříčkování s jinověrci,“ zavrčel Akdaş a v očích se mu nenávistně zablýsklo. „Prorok, nechť mu Bůh žehná, jasně řekl: Neberte si mezi nimi přátele, dokud nepřestoupí na stezku Boží! Bůh skrze své poselství nenechal nikomu možnost výmluvy, aby říkal, že nerozuměl nebo nevěděl.“

„Toho jsem si plně vědom,“ řekl Demirel. Přitom mu vytanul na mysli obrázek starého imáma v Ortahisaru, z jehož úst v dětství tento verš z Koránu často slýchával. „Smyslem mezináboženského dialogu, jak si jej vykládá vláda, rozhodně není ustupo…“

„Celý tenhle mezináboženský dialog,“ přerušil ho velký muftí se štítivou grimasou, „má smysl jen tehdy, pokud má být prostředkem pro šíření daru islámu, to jest, pokud jeho pomocí můžeme jinověrce vyzdvihnout z propasti temnost k poznání pravdy a světla. Hledejme mezi nimi srdce schopná otevřít se poznání požehnané víry. Koho Bůh chce vést cestou správnou, tomu otevře hruď pro islám. Ty zatvrzelého srdce, kteří zůstanou ve svých bludech, musíme alespoň přimět, aby islám a potřeby našich věřících plně respektovali, nestáli nám v cestě, a aby se zdrželi všeho, co uráží naše přesvědčení. Jedině takový mezináboženský dialog uznávám. Nejsem pro žádné nezávazné zdvořilostní tlachání, odmítám falešné úsměvy a plácání po ramenou. To je jenom zbytečná ztráta času. To je nedůstojné skutečného věřícího, natož náboženských vůdců, kteří mají jít příkladem a udávat směr.“

„Vaše eminence má samozřejmě naprostou pravdu,“ souhlasil diplomaticky Demirel. „V žádném případě také není třeba pochybovat o tom, že záměry vlády jdou právě tímto směrem. Vládní politika, pokud jde o interakce s jinými konfesemi, sleduje výhradně zájmy islámu – o tom není sporu.“ Pousmál se. „Jistě ale budete souhlasit, že není vždy na místě přespřílišná otevřenost a přímočarost. V zemích, kde rozvíjíme osidlovací program, jde expanze naší víry a s ní spojená duchovní obroda ruku v ruce právě s nerušeným rozvojem tohoto programu. Nejlepší zárukou budoucího panství islámu v tomto státě je úspěšné pokračování naší práce.“

Akdaş se ušklíbl. „Nu, prosím, to zde nechci popírat. To se rozumí samo sebou. Jen pořád nechápu, jak nám v tom pomůže, když pozveme na náš ceremoniál toho jejich duchovního pohlavára. Jde snad o budování naší image u místních? Chcete, aby nám aplaudovala jejich média, jak jsme přátelští a tolerantní? Jistě, dovedu si spočítat, že to může přinést určité výhody, ale pořád si musíme klást otázku, kde jsou hranice, kam až lze zajít. Nejsem příznivcem podbízivosti a lísání se do přízně nevěřících. Naši víru bychom nikdy neměli schovávat, ale vždy ji nést hrdě jako pochodeň všude, kam jdeme.“

„Ano, připusťme, že je v tom i tento aspekt,“ řekl Demirel málem omluvným tónem. „Vláda se domnívá, že budování pozitivního obrazu u místních obyvatel je pro účely zdárného rozvoje programu mimořádně důležité. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že arcibiskup Čulík je mezi místní intelektuální a kulturní elitou velmi populární a uznávanou osobností. Je také skutečným miláčkem médií. Naše vstřícnost vůči němu a jeho účast na ceremoniálu je podle našeho názoru zárukou velmi kladného ohlasu otevření Merkez camii v těchto kruzích.“

„Populární osobnost?“ podivil se velký muftí, který českým médiím ani dění v místních křesťanských kruzích nevěnoval prakticky žádnou pozornost. „To mi řekněte, jak může být ve zdejší bezvěrecké a nanejvýš dekadentní společnosti populární nějaký duchovní?“

Demirel pokrčil rameny. „Nu, on to není zrovna typický křesťanský náboženský vůdce, jak bychom si je představovali podle vzorů z minulosti. Tenhle je jeden z těch moderních inovátorů, liberálních kněží, kteří se v hierarchii křesťanských církví v posledních letech ledaskde dostali na nejvyšší příčky. Zdá se, že Čulík jde ještě mnohem dále, než je mezi těmito modernisty obvyklé. Jde plně na ruku zdejšímu intelektuálnímu establishmentu a levicové opozici. Říká přesně to, co chtějí slyšet, a posvěcuje to jako Boží vůli a vrchol ctnosti. Dere se na příklad za změnu pohledu církve na interrupce, antikoncepci, rozvody, homosexuály a vůbec sexuální menšiny všeho druhu, pornografii, sexuální výchovu a podobně. Jeho heslem je ‚Církev pro člověka, jaký je‘ a často říká, že nic lidského není Bohu cizí. Nejsem znalec křesťanství, ale myslím, že z nějaké jeho doktríny si tenhle arcibiskup mnoho nedělá. Je to spíš takový filosofující politický komentátor a aktivista, který mluví o Bohu a prorokovi Isa[1], aby se tím stal zajímavější. I pro Vatikán je pořád trochu moc radikální, a proto z něj zatím neudělali kardinála. Za to ale získává body na domácím hřišti. Dobře to umí s novináři a je mistrem budování svého mediálního obrazu. Mimochodem teď s ním vyšel jeden zajímavý rozhovor v novinách. Pokud by Vaši eminenci zajímal, snad bych ho tu našel.“

Akdaş souhlasně pokynul rukou.

Demirel na komunikátoru hbitě vyhledal příslušné interview s fotografií energicky vyhlížejícího muže ve středním věku se strništěm kolem úst a v rozhalence. „Nu, prosím, tak třeba tady říká: ‚Církev na konci dvacátého prvního století musí být chápavá, otevřená a tolerantní. Musí to být církev, která se neutápí v povýšenosti, kárání a umravňování; církev, která se oprostila od přikázání, hříchů, svátostí, starých hábitů, drmolení naučených formulí a podobného haraburdí. Musíme být pozitivní silou občanské společnosti, která bojuje za lidská práva, úplnou rovnost žen, mužů i translidí, za práva sexuálních menšin, sociální začlenění, multikulturní soužití, společenský pokrok – jednoduše řečeno, za Boží dobro a lásku. Právě o tom je celé učení Kristovo, vykládáme-li jej pružně a pragmaticky tak, abychom udrželi tempo s vývojem společnosti. Potřebujeme zkrátka církev pro život, jaký je.‘“

Velký muftí tiše poslouchal usrkávaje čaj. Z jeho očí vyzařovalo nejhlubší pohrdání.

„No a nebo tady je to také moc zajímavé,“ pokračoval Demirel a dále překládal: „‚Nic lidského není Bohu cizí. I pornografie – máme-li tomuto žánru říkat tak odtažitě – snad bych raději volil termín smyslné vizuální a audiovizuální umění – má v životě člověka svoje nezastupitelné místo. Pomáhá lidem každého věku najít cestu k sexualitě, a tedy i k lásce a radosti. Nebuďme přízemními maloměšťáky, kteří nad obyčejnou lidskostí ohrnují noc. Nebuďme jako ultrakatoličtí tmáři, kteří intelektuálně zastydli někde v devatenáctém století. Ano, jsou zde určité limity. Ptejme se, zda to, co se zobrazuje, je korektní z hlediska rovnosti žen a mužů, zda tam není násilí, rasismus a podobně, ale ...‘“

Akdaş bouchnul rukou do stolu a vyprsknul. „Igrenç.[2] Je mi z toho zle. Tohle, že káže jejich duchovní? Kdybych někde utrousil něco podobného já, do týdne padnu za oběť spravedlivému hněvu některého z našich věřících. Žádný plot ani strážci by mi nezajistili bezpečnost. A vskutku bych si nezasluhoval jiný osud! To je mi pěkné náboženství, které vlaje za nezřízenými lidskými pudy a neřestmi jako roucho prodejné ženy. Pravá víra musí formovat člověka a učit ho poslušnosti, ne se sama nechat prznit člověkem. Nesmí zaměnit snahu zalíbit se Bohu za snahu zalíbit se světu. Jak víme, v islámu existuje rovnováha mezi milosrdenstvím Boha a jeho hněvem. Je nám přislíben spravedlivý soud, kde naše dobré skutky budou na váze proti těm špatným. Naše víra je rovnováhou mezi naší důvěrou v Boha a naším strachem z jeho trestu. Islám probouzí květ ctnosti, zatímco veškerou nepravost zavrhuje a odsuzuje do zatracení.“ Odmlčel se a dopil čaj ve sklence. „Ano dávno víme, že křižáci zažívají děsuplnou degeneraci a pád do hlubin zoufalství. Slýchám o tom z různých stran, a každá nová zpráva překonává tu předchozí. Hle další důvod, proč islám musí zvítězit a přinést do této duchovně vyprahlé země světlo. Je v tom civilizační mise.“

Klerik si dolil čaj z çaydanliku[3], osladil poctivou dávkou cukru a zamíchal.

„Co se Čulíkovi musí přiznat,“ poznamenal Demirel, „o islámu se vyjadřuje nanejvýš uctivě. Všude chválí jeho moudrost, spravedlnost, mírumilovnost, vzývá muslimské ctnosti. Mluví o nás jako o muslimských bratrech a sestrách. Volá po dialogu s námi. Varuje před citováním vybraných tvrdých pasáží Koránu vytržených z kontextu, jejich doslovným výkladem a jejich zneužívání k podněcování protiislámských nálad.“ Sklouznul pohledem zpět ke komunikátoru a cosi vyťukal. „Ano, zde v jednom svém článku říká: ‚Citovat z Koránu – stejně jako z Bible a jakéhokoli jiného posvátného textu ostatních světových náboženství – nikoliv to, co je tam krásného a moudrého, nýbrž pasáže vytržené z kontextu, je nejen amatérské, ale také zavádějící a velmi nebezpečné. Každé svaté písmo odráží kulturně-dějinné prostředí svých autorů a doslovně je mohou vykládat jen fundamentalisté, kteří zpravidla své náboženské texty do hloubky neznají. Stejně jako my křesťané, ani islámský svět už dávno nevychází ze středověkých dogmatických přístupů. Dávno nedělí svět na zakázané a dovolené, nýbrž staví na aplikaci duchovních principů vyvoditelných z Koránu, jako jsou spravedlnost, dobročinnost, ohleduplnost. O tom nás může poučit skutečný mezináboženský dialog, který nám umožní vzájemně se poznat a obohatit a odnaučit se jedni druhé vnímat v degradujících stereotypních schématech. Věřím v sílu dialogu.“

Klerik zlostně vyprsknul: „Nepochopil vůbec nic. Pravá víra je jednou pro vždy daná a nepodléhá vrtochům času, jako ta jejich. Obrať tvář svou k náboženství pravému jako haníf podle sklonu přirozeného lidem, v němž Bůh lidi stvořil. Stvoření Boží pak změnit nelze - a toto je náboženství neměnné. Ať si vykládá jejich zbloudilé písmo a neplete se do věcí, kterým nerozumí.“

„Co je zajímavé,“ pokračoval Demirel nevzrušeně, „vyzývá také svoje souvěrce a vůbec místní společnost k autocenzuře v projevech křesťanské víry a tradic na veřejnosti, aby nebylo uráženo naše cítění. Kritizuje z tohoto důvodu třeba vánoční trhy, vystavování motivů z narození proroka Isy, křesťanské náboženské průvody, přenosy z náboženských obřadů ve veřejných médiích. Ne, že bych věřil na jeho upřímnost. Katolická církev pod jeho vedením se ovšem nepochybně snaží vůči nám nastavit laskavou tvář a zdvořile nám ve veřejném prostoru ustupovat.“

Velký muftí vztyčil ukazováček. „To všechno je jenom projevem jejich slabosti, strachu, kolísání, oprávněné pochybnosti zbloudilců o sobě samých. Plazí se před námi jako červi. Co myslí, že tím získají? Náš vděk? Přítelíčkování? Kdepak. Pro nás je to jen potvrzení toho, že my jdeme správnou cestou, zatímco oni se mrskají v bahně svojí ubohosti. Kohokoli vede Bůh, toho nikdo nedokáže svést z cesty a kohokoli Bůh nechá sejít z cesty, toho nikdo nedokáže vést.“

„Jak už o tom hovořila Vaše eminence, všichni víme, že křesťanství v Evropě je v hluboké krizi, v naprostém rozvratu a chaosu,“ řekl šéf osidlovacího programu. „Všude je to dost podobné. Tady je to snad jen ještě zjevnější, protože Čulík a jeho souputníci na vrcholku tuzemské organizace jsou radikálnější a dekadentnější než církevní představitelé v jiných zemích. Církev tu vlastně prošla podobným procesem jako kdysi komunistická strana v Číně. Vzdala se substance, aby zachovala slupku a svoje postavení. S náboženstvím má společného asi tolik, jako čínská vládnoucí strana s komunistickou doktrínou. Zůstala jenom instituce, která se zaštiťuje křesťanstvím, aby zachovala kontinuitu s tím spojených benefitů. Takto se, pravda, obstojně etablovala v novém systému. Díky tomu může mít i v zemi bezvěrců svoje významné místo a dokonce se hřeje na výsluní mediální přízně. Spravuje rozsáhlý majetek, pronajímá nemovitosti, – ty, co nepotřebuje, s chutí a lacino prodává nám –, obdělává půdu, vaří pivo, vinaří, provozuje na komerční bázi domovy pro seniory, nemocnice či církevní školy, a vůbec podniká v ledasčems. Také pobírá dotace na nejrůznější projekty, pořádá společenské akce, zábavy… Je to vskutku bohatá a relativně úspěšná organizace, která se ale prakticky totálně odstřihla od duchovní stránky a nemá žádný problém s tím popírat samotné základy svého někdejšího učení. Chce být se všemi zadobře a podlézá i těm, kteří byli odjakživa jejími úhlavními nepřáteli. O tom, že by v tomto směru dnes pro islám představovala skutečnou konkurenci či hrozbu, nemůže být řeč. Zbytky těch, kdo berou původní doktrínu vážně, zůstávají jako dezorientované skupinky či jednotlivci na okraji a jsou u nejvyššího vedení v nepřízni. Arcibiskup Čulík a lidé kolem něj dělají všechno, aby tyto fundamentalisty, extrémisty či ultrakatolíky – jak jim říkají – umlčeli a přinutili poslušnosti, aby neohrožovali image a ekonomické zájmy organizace. Mezi námi, myslím, že nikdo v téhle zemi nedělá pro potlačení křesťanské víry tolik, jako vedení katolické církve. Můžeme tu vlastně pozorovat proces jakési autodestrukce.“

„My nad jejich krachem rozhodně lkát nebudeme,“ prohlásil velký muftí a rozhodil rukama. „Čas prověřuje, co je pevné a spolehlivé. Zbloudilé křižácké náboženství se ukázalo jako nedokonalé, nestálé a ztrouchnivělé. Nebuďte jako ti, kdož zapomněli na Boha a jimž On dal zapomenout na sebe samé - a toto jsou věru hanebníci. Zato naše požehnaná víra je stále zelená, věčně mladá, plná energie, životodárná…“

Vstal od stolu, přiblížil se k jednomu z vysokých oken a s pohledem upřeným do kvetoucího parku kázal: „Všemohoucí Bůh obdaroval člověka mnohými dary v pozemském životě, avšak tím největším z nich je dar islámu, skrze nějž nás seznámil s cestou dobra a správného vedení, světla, úspěchu a štěstí. A On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a s náboženstvím pravdivým, aby mu dal zvítězit nad každým jiným náboženstvím. Jen islám si zasluhuje vládnout světu. Jen on ho naplní spravedlností, pravdou a světlem. Dosáhne svého zanechav za sebou kolem cesty vraky ztroskotaných falešných kultů, jejichž zdánlivý majestát vyhoří jako svíce. Zítra to bude křesťanství, pozítří ostatní.“

Demirel po řeči klerika zachoval chvilku ticha, aby nechal vyniknout její důstojnosti. Poté poznamenal: „A přesně z těchto důvodů si troufám tvrdit, že současné vedení katolické církve si zasluhuje naši plnou podporu. Čulík a jeho věrní znamenají církev, která se orientuje na ekonomické a společenské aktivity a neškodný lidskoprávní aktivismus, církev odtrženou od křesťanské doktríny utápějící se ve věroučných sporech a zmatcích, která skutečné stoupence původního křesťanství dokonce efektivně potlačuje. Čulíkova církev je síla, která aktivně pomáhá umetat cestu našemu rozmachu a ještě se nám klaní a aplauduje našim úspěchům. Co je zásadní, svou podporou úpadkových trendů zajišťuje morální rozklad a vyhnití církve a podporuje celkovou dekadenci místní společnosti. Navíc – to jen na okraj – je to, jak je Vaši eminenci dobře známo, skvělý obchodní partner, který nám levně prodává kostely a další objekty vhodné pro přestavbu pro naše účely. Proto říkám, že páter Čulík v čele katolické církve je nejlepší zárukou úspěchu osidlovacího programu a duchovní obrody této země – obrody z našich rukou. Pozvání na ceremoniál jako projev našeho kladného ohlasu na jeho volání po mezináboženském dialogu je v tomto ohledu jen maličkostí. Pomůže získat body nám a zároveň posílí Čulíkovu pozici v organizaci proti jeho kritikům, kteří jeho proislámskou linii zpochybňují. Všem zavře ústa.“

Demirel měl pocit, že na tváří přísného klerika vidí vzdálený náznak úsměvu.

„Nu, něco na tom, co mi tu říkáte, bude, příteli,“ řekl velký muftí smířlivěji. „Snad tenhle … Çulik je z našeho pohledu opravdu mužem na svém místě. Dobrá tedy. Žádá-li si to naše vláda a je-li to ve státním zájmu. Víte, že si o tom myslím svoje, ale…“ Mávnul rukou. Pomalým krokem přešel od okna ke stolku s bělostným majestátním modelem mešity. I Demirel se zvednul a duchovního následoval.

Oba muži mlčky stáli nad mistrným, do detailů propracovaným dílem. Pozorovali mohutnou loď s kopulí a ostré špičaté minarety a všechny líbezné křivky. Akdaşovy oči přitom docela měnily svůj nádech. Postupně ztratily svou bodavost a přísnost a vpluly až do roviny rozněžnělé zasněnosti.

„Ale stejně bude nádherná, nemyslíte?“ vydechl a rukou jako by hladil vzduch nad velkolepým výtvorem.

Demirel mlčky přikyvoval a sám se krásou dovedného zobrazení budoucí perly islámské architektury a klíčového centra duchovního života upřímně kochal.

Klerik jako v transu recitoval verše dávného básníka: „Minareler süngü, kubbeler migfer, camiler kişlamiz, mü'minler asker...“ [4]

Vychází na stránkách https://zitravsejinak.wordpress.com/

[1] Tur. Ježíš

[2] Tur. nechutné, odporné

[3] Çaydanlik = speciální dvoupatrová čajová konvice na přípravu čaje po tureckém způsobu.

[4] Tur. „Minarety jsou našimi bajonety, kopule helmicemi, mešity našimi kasárnami, věřící vojáky...“ Úryvek z básně Asker duasi, kterou napsal básník Ziya Gökalp v roce 1912 a kterou proslavil Recep Tayyip Erdogan.