Až dozrají kdoule - kapitola 2 (obraz 7)

Závěrečný obraz druhé kapitoly internetového románu na pokračování z daleké budoucnosti České republiky.

            neděle 2. listopadu 2081, odpoledne

Při nedělním dušičkovém odpoledni byly ulice Knína tiché a liduprázdné. Celé město jako by potřebovalo vydechnout po náročných halloweenských oslavách, které stárnoucí obyvatelé již nezvládali tak samozřejmě jako za mladých let. Polojasné nebe a relativně příjemná teplota ničím nepřipomínaly někdejší svátek zesnulých, na který si beztak vzpomněl málokdo. Podbrdská příroda, jejíž barvy se roztančily pod dotekem slunce, byla na vrcholu své podzimní krásy, sotva však mezi místními našla více než jednoho vděčného pozorovatele.

Oktábec stál na balkóně ve vile na návrší nad centrem města a vpíjel se očima do malebného panoramatu, které se před ním rozevíralo. „Jak peníz tiše položený slepci jsi tu, můj podzime, jak peníz tiše položený slepci, jste tady vy dny mé. Ty krásná větrnosti čistá mi v dýmu natí dětství vracíš zpět a zase žádostiv se vracím v stará místa svou lásku povědět…,[1]“ mumlal si sám pro sebe. Lesnaté pahorky a široké stráně Kozích Hor, údolí říčky Kocáby obklopené po obou březích úhlednými, vesměs opuštěnými domy a na protějším svahu za řekou majestátní křižovnický dvůr s barokním špýcharem, někdejší srdce rozsáhlého staroknínského panství – vše bylo na svém místě, jak to znával od dětství. Jak dlouho ještě? Podzim kraji i městu nevýslovně slušel. Co víc, jak dokonale podmalovával aktuální dobu – alegorie docházejících sil, zmaru, očekávání neodvratného konce.

Na komunikátoru zazvonila příchozí datová zpráva. V průvodním textu z neznámého čísla stálo: „Hodně angažované tvorby na nedělní odpoledne. Bardi ve formě. Ale vše OK. Frodo.“ Za chvíli už Oktábec seděl ve své pracovně, pohupoval se v křesle a se zavřenýma očima poslouchal automatický předčítač textu, který mu servíroval výběr z mediálních zpráv a komentářů z posledních hodin pečlivě připravený v ústředí Integrovaných informačních služeb státní bezpečnosti. Příjemný ženský hlas, který citoval z článků od starých známých firem mezi expremiérovými odpůrci i od snaživého novinářského dorostu, pozoruhodně kontrastoval s nelichotivým obsahem. Ten už naznačovaly barvité názvy jako třeba „Láska až za hrob“, „Ruka ruku myje“, „Smrt gangstera a podzim patriarchy“ nebo „Patron mafiánů a korupčníků“.

Místností zněly nekonečné variace na stejné sdělení, mezi nimiž školené ucho politického matadora vychytávalo nejvýznamnější útržky: „… Je symbolické, že v době, kdy média přinesla zdrcující důkazy o napojení Pokorného na organizovaný zločin a o tom, že právě to se mu stalo osudným, Karel Oktábec spěchal na adresu skandály obtíženého exministra pronést slova chvály a uznání …“ „… Případ Pokorný je tedy jen nepřímým produktem doby, která vytvořila ideální podmínky pro praktiky mafiánského kapitalismu a prorůstání organizovaného zločinu do nejvyšších pater politiky …“ „… Chtě nechtě je totiž právě Oktábec symbolem mafiánské a kmotrovské koruptokracie, jejímiž definičními znaky jsou systémové rozkrádání, úplatná státní mašinerie, klientelismus a rozkvět organizovaného zločinu. Přesně to je ten systém, který se začíná zajídat stále většímu počtu slušných lidí, kteří netrpělivě čekají na změnu …“ „… Pokorný byl prostě jen zvlášť viditelným výstupkem širšího fenoménu, pro který se vžilo označení mafiánský kapitalismus. Ten umožňuje gaunerům s ostrými lokty krást ve velkém a úspěšně se vyhýbat spravedlnosti. Stačí mít peníze, konexe, vliv a systém garantuje naprostou nedotknutelnost …“ „… Ze skříně přeplněné kostlivci začíná vypadávat jedna kauza za druhou. Koho pak může ještě překvapit, když je bývalý prominent vládní garnitury odstřelen v karibském letovisku pod palmami jako gangster. Těžko si představit výmluvnější tečku za érou vlád Hnutí Demokracie a Prosperity. Kdo ještě nechápal, teď pochopil dokonale…“

Na expremiérově tváři se postupně zabydlel uvolněný výraz, který chvílemi přecházel do lehce pobaveného úsměvu. Oči měl dál zavřené a plně se soustředil na poslech, takže ani nezaznamenal, když se ve dveřích pracovny objevila jeho žena Larisa. Lahodný hlas předčítače se zatím blížil ke konci dokumentu: „… V nedávném interview se zastal Pokorného jako skvělého manažera a mediálního otloukánka, teď nás vyzývá, abychom vzpomínali ‚na to dobré, co pro naši zemi vykonal‘. S člověkem to někdy až cloumá. Expremiérovy výroky právem pobouřily širokou veřejnost, a zvláště pak pracovnice a pracovníky sdělovacích prostředků, odbornice a odborníky na korupci a celý zainteresovaný neziskový sektor. Čemu se ale divíme? Nebyl to snad právě Oktábec, kdo přispěl významným způsobem k nastolení kmotrovského kapitalismu a klientelistické demokracie v tomto státě? Je jen logické, že se snaží bagatelizovat každý neřád, který zde zůstal z éry, za kterou nese politickou odpovědnost …“

Když zazněla poslední věta „… Co je zřejmé, Karel Oktábec vstoupí do historie jako patron mafiánů a korupčníků v Čechách na Moravě a Slezsku,“ bývalý předseda vlády se upřímně rozesmál, až se zakuckal. Teprve teď si všimnul manželky ve dveřích a mírně se zarazil.

„Ty jsi stejně zvláštní člověk, Karle,“ řekla ustaraně Larisa Oktábcová. „Hází na tebe tolik svinstva, urážejí tebe i tvojí práci a mně někdy přijde, že je ti to snad úplně jedno. Tenhle dobytek, co si k tobě dovoluje, to přece…“

„Jen je nech. Ať si poslouží.“ Oktábec mávnul rukou. „Bylo jasné, že tohle si vychutnají. Čekají přece na každou příležitost. Nájemná vražda mého exministra pod palmami je pro ně požehnání. Jenom klid. Víš přece, že na mediální lynčování už jsem si dávno zvyknul. Všichni říkají, že by se na mě dalo i dříví štípat.“ Zasmál se.

„Ale tohle přece už přehnali. Tolik sprostoty. To tak nemůžeš nechat. Copak nechápou, že bez tebe a tvojí vlády by celá tahle země už dávno byla v ruinách, že…“

Expremiér zarazil proud manželčiných rozhořčených slov gestem ruky. „Nechápou vůbec nic. Nemají vůbec ponětí, co se kolem nich děje. Jsou to pitomci. Mám snad toužit po jejich uznání? Teď už mi není naprosto k ničemu. Ať si píšou, co chtějí. Nemá vůbec smysl se tím trápit.“

„?? ????? ????????? ???????,[2]“ poznamenala trpce Larisa. Přistoupila k manželovi a položila mu ruce na ramena. „Někdy se mi zdá, že je schválně dráždíš. Měls to zapotřebí takhle si naběhnout? Zrovna kvůli tomuhle… ????? ???????![3] Víš, jak jsou na něj alergičtí. A jestli je pravda jen polovina toho, co se o něm píše…“

„Docela jistě by se toho našlo ještě mnohem víc,“ odpověděl suše Oktábec a zatvářil se pohrdlivě. Po chvilce dodal: „Ale co? Celkem vzato, za svoje chyby už zaplatil – nejvyšší cenu. Není teď na místě trochu lidskosti a smíření?“

Larisa nevypadala příliš přesvědčeně. „A vážně za tím není nic jiného? Nějak mi to k tobě nesedí, že bys to udělal jen tak jako gesto. Ty nikdy nevypouštíš slova do médií zbůhdarma. Vždycky něco sleduješ. Znám tě líp, než si myslíš, ???????[4].“

Oktábec chvíli mlčel a pak, jako by neochotně dával nahlédnout do svého nitra, řekl: „Když si vylejí svůj vztek na mě, dají víc pokoj Vanese a její vládě. Ona na tohle nemá nervy. Je to jenom obyčejná holka. Jestli můžu trochu pomoct odlákat pozornost jinam, posloužit jako hromosvod…“

V Larisiných očích se mísila něha se starostí: „???????, neměl bys brát všechno na sebe. Vláda si musí poradit sama. To za ně budeš pořád řešit jejich problémy? Musíš myslet taky na děti a na mě. Copak jsi neslíbil, že teď už budeme konečně žít sami pro sebe?“

Oktábec vstal a přivinul ženu k sobě:  „To taky budeme. Neboj. Tohle brzo skončí. Budou poštěkávat pár dní, pak si najdou zase něco jiného. Chce to jenom zachovat klid. Možná bychom si mohli na pár dní někam vyjet…“

Později odpoledne, když už sluneční paprsky nabíraly oranžový nádech, Oktábec vystoupal úvozem ke kapli svatého Floriána pod vrchem Mikule[5]. Posadil se na lavičku, sundal klobouk, napěchoval dýmku a zapálil si. Místo poskytovalo krásnou vyhlídku na město a do širého kopcovitého kraje v podzimním hávu. Ředitel muzea párkrát zabafal z dýmky, pak vytáhl z kapsy kabátu srolované tištěné noviny a narovnal je na klíně. Na titulní straně se skvěla velká fotografie bývalého ministra Sebastiána Pokorného s typickým drze sebevědomým úsměvem.

„Ale, že je tu pořád krásně,“ řekl Oktábec v duchu směrem k muži na obrázku. „Novému Knínu dávám za to vinu, že širý svět mě vůbec nevábí[6] – tak se to říkalo v jedné básni a tak nějak je to se mnou. Vlastně ani nikdy nebyla příležitost, abys zaskočil na návštěvu. Asi bychom tě tu moc nenadchli. Netočí se tu moc peněz, kromě mojí Larisy tu narazíš jen na staré báby a žádná exotika tu taky není. Dnes bych tě ale rád pozval na kus řeči. Víš, to je takový můj zvláštní zvyk, povídat si s lidmi, kteří už nejsou mezi námi. To jsi o mně nejspíš nevěděl. Jako pár dalších věcí, myslím. Jinak jsi mi ale bezpochyby porozuměl jako málokdo jiný. Naše rozpravy o životě mi tak nějak budou chybět. Těžko už dnes natrefit na někoho, s kým se dá rozumně mluvit.

Tak jsem se tu zařídil na politický důchod a zpovzdálí se dívám, jak plyne čas a jak pokračuje všechno to, co jsme rozehráli. A že se brzo začnou dít věci! Teď teprve to bude zajímavé. Škoda, že to nebudeš moct sledovat se mnou. No, co naděláme.

Tohle město už pěkných pár století, co skončila těžba zlata, žije stranou hlavního dění a všechno sem přichází se zpožděním. Platí to i tentokrát, a tedy vlastně naposled. Systematická alokace pracovních sil sem zatím nedorazila. Široko daleko jsme tu takový skanzen starého českého venkova. Všechno tu vypadá jako kdysi dávno, když tu ještě žili lidé – lidé hodní toho jména, když tu ještě pulsoval krásný obyčejný život. Všude tu najdeš jejich stopy. Chodím po ztichlých ulicích, cestách, zákoutích a v těch starých domech, usedlostech, chalupách, kostelích, kapličkách, sochách, zrezivělých božích mukách u cesty v tom všem vidím skromnou krásu, estetiku, pokoru, kultivovanost, zbožnost, sepětí s přírodou. Na prahu každé rozpadlé usedlosti si představím hrdého hospodáře s mozolnatou přísnou rukou, jeho vlídnou ženu s měkkou náručí, kupu dětí kolem, vůni babiččiných buchet, kříž a požehnání na zdi, svatební fotografie nad postelí, historické romány v knihovně – prostě domov, jak má být. Všude ve tváři toho města jsou vepsáni obyčejní lidé, kteří si každý po svém protloukali životem, milovali se, ženili, vdávaly, měli děti, vychovávali je, měli svoje poctivé řemeslo, pracovali od svítání do večera, hřešili, káli se, chodili do kostela, cvičili v Sokole, těšili se jarmark, na posvícení, na Vánoce, na staroknínskou pouť, pohřbívali svoje mrtvé… Kolik tu bylo řeznictví, mlýnů, hospod, spolků, souborů, kolik úrodných polí, a taky továrna, pivovar, zahradnictví, pila, jatka, plovárna…

Kdepak, lidé už jsou dávno pryč. To, co tu zbylo?“ Tvář se mu zkřivila odporem. „Sliz bez ducha, bez pohlaví, bez ideálů, bez kultury, bez kořenů, bez zábran, bez nejmenšího zájmu o to, co bylo před nimi a co bude po nich. Just enjoy today! Skvadra infantilních konzumních starců, která spokojeně prožírá, to co vybudovaly všechny generace před nimi. Ale co? Nemnoží se to a rychle to vymírá. Stará garda dodělává a žádnou novou tu nemají. Brzo bude konec.

Původně jsem chtěl, aby všechno zůstalo při starém do našeho devítisetletého výročí v roce 2086, ale změnil jsem názor. Není důvod čekat a protahovat tuhle agónii. Zapojíme se naplno do systematické alokace a život se sem vrátí dřív, než bys řekl švec. Jen už to nebude náš Knín. Oni se sem přivalí jako velká voda a zařídí se tu po svém. Všemu dávají svoje jména, často podle místních reálií. Jsem zvědavý, jak budou říkat nám. Jestli si nechají poradit, zkusím jim vnuknout název Zlaté Hory. Jak to jenom bylo turecky?“ Vyndal z kapsy komunikátor a vyťukal text do překladače. „No prosím – Altin Daglar. Co bys na to řekl?

Ale to pořád mluvím o sobě a o místních problémech. Promiň, ty tě asi netrápí. Vlastně teď už tě netrápí vůbec nic. Stejně je mi líto, jak všechno skončilo. Kolikrát jsem tě varoval, že by ses měl držet v určitých mezích. Jak jsem nedávno komusi říkal, ty jsi hrál vysokou hru a nahoře fouká.“ Natáhl mohutně z dýmky a vyfouknul obláček kouře. „Tihle ostří hoši z Orientu fungují trochu jinak, než jsi byl zvyklý z našeho prostředí. To není nějaké pohodlné rozkrádání eráru nebo vydírání lokálních panáků. Celkem vzato jsi měl štěstí, že z tebe třeba sekáčkem na maso neudělali carpaccio – to jsem viděl v nějakém filmu.

Víš dobře, že já pomáhám plnit lidem jejich sny. Těm, co pomáhají mně s plněním těch mých. I to tvoje asijské dobrodružství bychom nějak pořešili. Kdybys dál loajálně spolupracoval se mnou, mohls teď dál někde pod palmami prohánět ženské. Ty sis ovšem vybral jinou cestu. Jak, žes tomu vlastně říkal? Nabídka ochrany před únikem citlivých informací, které by nám mohly ve špatných rukách způsobit velké nepříjemnosti? To nebylo právě přátelské jednání po všech těch letech. Těžko pak očekávat od nás, že budeme poskytovat ochranu tobě proti úniku našich informací?“

Vyhlídka u svatého Floriána ležela ve voňavém kouři kvalitního tabáku. Oktábec mžoural do slábnoucího slunce, které v dáli za Starým Knínem klesalo k obzoru. Do západu zbývala necelá hodina.

„Smrt by měla být příležitostí pro uklidnění vášní a pro smíření. Vzpomínejme na to dobré, co pro naši zemi vykonal. Tak jsem to o Tobě napsal do médií a teď na mně nenechávají niť suchou. A přitom, není to snad pravda? Nemělo by to tak být? Jsou to pitomci a ignoranti!“ Podmračená tvář pomalu přešla v sotva znatelný úsměv. „Na druhou stranu jsou chvíle, kdy je to tak snad i lepší…“

Oktábec ještě několikrát natáhl z dohořívající dýmky. Potom dusátkem vyčistil hlavičku od popela. „No nic, pomalu bude čas jít. Ještě na mě čekají přátele,“ rozloučil se se svým pomyslným společníkem. Nasadil si klobouk a volným tempem vykročil prostředkem zplanělého pole dolů po svahu směrem ke hřbitovu.

Za malou chvíli už stanul na konci úzké silničky, která spojovala toto odlehlé místo s centrem města, a již po obou stranách lemovaly řady vzrostlých jírovců. Polorozpadlá hřbitovní zeď se zrezivělými vraty a za ní vystupující zřícenina kaple a temné koruny jírovců se seschlým, zpola opadaným listím – z toho všeho sálala pochmurně nostalgická nálada.

Oktábec se opřel do těžkých vrat, vstoupil a zavřel za sebou. Smeknul klobouk a úklonou hlavy pozdravil husté řady náhrobních kamenů a křížů. S uspokojením shledal, že vietnamský trhovec neopomněl ke vstupu dodat kartón s třemi stovkami hřbitovních svíček, jak bylo dojednáno. Bez prodlení vybalil prvních pár kusů a začal je rozsvěcet u jednoho hrobu za druhým. Do soumraku zbývalo hodně práce. Někde jen položil svíčku na náhrobek či zavřel do lucerny a šel dál, jinde postával déle, jako by zůstal na kus řeči. Docela nakonec, když už padlo šero, se lehce udýchán zastavil u náhrobku nedaleko zříceniny kaple. Zapálil svíčku a dal do lucerny. Světlo ozářilo zlatý nápis: „Zde v pánu odpočívá Josef Oktábec, řezník a hostinský, 1872-1946“ a pod ním „Marie Oktábcová, 1875-1952“.

Hřbitov svítil do večerního šera stovkami plamínků jako za dávných časů jako emotivní připomínka někdejší lidské existence v tomto líbezném koutu světa. Uprostřed u velkého kříže obloženého svíčkami stál jako přízrak ředitel městského muzea v černém kabátu a předčítal ze starobylé knihy modlitbu. Jeho hlas zanikal v šumění listí v korunách stromů: „… Dej milostivě lehké odpočinutí všem zemřelým a oslavení skrze Ježíše Syna Tvého. Jestli do počtu dobrých náleželi, račiž jich do sídla blažených uvésti; pakli ale do řady bezbožných, tedy jim milostivě odpusť vinu jejich. Uchovej jich od smrti hříchu a temný hrob v svatyni světlou jim proměň, v níž by odpuštění a pokoje dosáhnouti, Tobě víc a více se přibližovati a u Tvého věčného trůnu bydleti mohli. Podej jim palmu, jakou svým vyvoleným dáváš a ode všech poskvrn jich očisť, aby účastni jsouce dědictví dítek Tvých společně s vyvolenými Tvými se radovali. Nás pak jednou do Své slávy k nim uveď a dej, aby nás oni jen na cestě ku království Tvému byli předešli, bychom i my ve spojení s nimi Tebe na věky blahoslavili. Budiž nám i všem věrným zemřelým nyní i na věky milostiv. Amen.“

Vychází na stránkách https://zitravsejinak.wordpress.com/

[1] František Halas: Podzim (Dokořán)

[2] rusky „Ty jsi velmi zvláštní člověk.“ [ty očeň asabennyj čelavěk]

[3] rusky „Takový podvodník“, „Takový švindlíř“ [takoj afěrist]

[4] rusky drahý, miláček [draguj]

[5] Místní populární název pro knínský vrch Chvojná (481 m. n. m.), který se tyčí nad městem.

[6] Miloň Čepelka: Novému Knínu